Citroën Ami: Malé velké autíčko

Vážení čtenáři, teď když už všichni aspoň rámcově víte, kdo jsem, přišel čas, abych napsal svůj první text, který bude opravdu o autě, něco jako svou první recenzi. A protože začínat se má zvesela, tak to bude o něčem veselém. A o něčem malém. Velmi malém. 

Vy totiž čtete recenzi, možná jednu z prvních v republice, nejsem si jistý, na Citroën Ami. A dle úvodní fotky vám už jistě došlo, že to je výrobek vskutku neobvyklý i na Citroën. A to já mám rád. Tak se do toho dejme. 

Určitě to znáte, že pokaždé, když k novému autu přicházíte, hned na vás nějak působí. Někdy líp, jindy hůř, ale vždy zanechá první dojem. To se Ami daří taky. Jen při svých rozměrech a provedení působí spíš tak trochu jako maketa v měřítku 1:2 blížícího se nového modelu. To auto je totiž, dle oficiálních materiálů, jen 2,41 metru dlouhé. Navíc jeho lak je taky takový zvláštní. On to ani není úplně lak. Je to spíš prostě jen matně šedomodře nabarvený plast. Něco jako takové ty nákupní košíky pro děti, které mají tvar auta. Působí to prostě, že Citroën zjišťuje, jestli se bude jeho nový designový směr pro příštího Spacetourera líbit.

Jenomže pak dostanete klíčky a řeknou vám, ať se jedete projet. Aha, takže to Citroën asi myslí vážně. Nu dobrá. Zde se asi hodí dodat, že auto nebylo poskytnuto oficiálně jako novinářský testovací vůz a neměl jsem ho půjčený na týden. Měl jsem ho jen asi na 15 minut u brněnské Olympie v rámci značkové electric roadshow experience nebo tak nějak akce. To taky vysvětluje ne úplně profesionální fotky. Ale já toho stihl vyzkoušet dost.  

Řekl bych, že teď čekáte, že si budu z Ami tak čtyři až pět odstavců dělat srandu a pak to ukončím něčím jako raději knihu. Ale to já neudělám. To by totiž bylo až příliš jednoduché. Zde jsou důvody.

Auto je ze všech stran stejné. A když říkám ze všech, myslím ze všech. Přední a zadní část se liší jen barvou světel, boční přítomností dveří a kol. Dokonce i ty dveře jsou shodné natolik, že mají jednotné uchycení pantů, díky čemuž se ty řidičovy musí otevírat sebevražedným způsobem.

Ami také nemá žádnou výbavu. Žádnou. V interiéru se nachází volant, digitální rychloměr, dva pedály, šest čudlíků a držák na mobilní telefon. Nemá dokonce ani vnitřní kliky. Dveřmi se proto manipuluje takovými látkovými táhly. Podobné řešení měla prý Škoda 105 S, akorát tady máte na každé dveře táhla dvě, jedno na zavření a druhé na otevření. Co mě však nejvíc překvapilo je, že se zde, zcela v rozporu s tradicemi značky, nachází jen jedna páčka pod volantem. To, že je jen jedna, bych neřešil, to zvládá i Mercedes. Ale že má na sobě jen ovládání stěrače a klakson už ano. Citroën na páčce pod volantem přece vždycky zapíná i světla. To je teď přesunul pod volant? Proč? Tam to mají Němci, Francouzi ne. Tak jsem se jal pátrat po té revoluci. A jednu jsem našel, ale takovou, kterou jsem opravdu nečekal. Nebo tedy, vlastně nenašel. Omlouvám se technikům, pokud jsem se přehlédl, ale v Ami se prostě asi nedají nastavovat světla. Tam žádný ovladač není vidět. Zapnete klíček, auto rozsvítí diody v hlavních reflektorech a je to. Fascinující.

Už chápete, proč si myslím, že by to bylo až moc snadné se do Ami strefovat? Já se tedy rozhodl, že místo toho vás budu informovat, co je na tom autě uděláno opravdu dobře. Ne, nezbláznil jsem se. Dokázal jsem něco najít. A kupodivu toho ani nebylo málo.

Předně, na to že má to auto jen 2,41 metru, je vevnitř neuvěřitelně místa. V rodině máme několik aut, včetně jednoho poměrně velkého (rozuměj, velikosti Škody Kodiaq). Ani v jednom není pro dva tolik místa jako v Ami, a to ani z dálky. Vejdou se jen dva, ano, ale opravdu se můžou roztáhnout. 

Ruku v ruce s tím jde těžko pochopitelná vzdušnost kabiny. Nepochopte mě špatně, já si na ni nepotrpím a opravdu vám o ní nebudu sáhodlouze psát v každém testu. Tady ji ale zmínit musím, protože tohle jsem ještě neviděl. Nejpřekvapivější je výhled přes čelní sklo. To je totiž zcela svislé, jak v Hummeru H1. Zážitek je přesto jiný. Já nikdy nebyl na metry a decimetry, takže to vám neřeknu, ale v Hummeru sedíte od okna tak na vzdálenost paže a něco. U Ami byste ty paže potřebovali snad tři a půl, abyste se skla dotkli aspoň nehtem prostředníčku. Opravdu je to zvláštní. Dokonce to ví i sám Citroën, protože součástí výbavy každého Ami je prosklená střecha, aby člověk viděl na semafor, jak dokládá fotografie. 

Jediné, co se vevnitř nepovedlo úplně vyřešit, je prostor pro zavazadla. Ten se totiž, pokud jsem to dobře pochopil, nachází v nohách spolujezdce. Je k němu sice poskytováno slušivé poutko na zavěšení tašky, ale stejně. Takhle vás výrobce nutí se rozhodnout, jestli pojedete ve dvou, ale odvezete si jen malý nákup, nebo nakoupíte bohatě, ale sami. Opět to trochu připomíná nákupní košík, ale tentokrát ten typ s dětskou sedačkou u rukojeti, která se vyklápí. Tam si taky musíte vybrat jestli dítě nebo víc zboží. 

Další překvapení se nachází na podvozku. Jednak je to zadokolka. Tedy asi, v oficiálních papírech jsem to nedohledal. Vzhledem k rejdu je to ale více než pravděpodobné (edit: po vydání článku bylo zjištěno, že Ami je i přes rejd předokolka). A ten je opravdu dobrý, což jsem si tak nějak náhodou vyzkoušel sám, neb jsem v mumraji před Olympií přejel odbočku, a najednou jsem se ocitl na silnici vedoucí k dálnici, kam jsem neměl úplně jezdit. Opět se musím omluvit, a to tentokrát organizátorům, já to neudělal schválně. Nicméně, já prostě počkal v odstavném pruhu a až to bylo možné, tak jsem se na té silnici co spojuje Olympii okolo Modřic s D52 bez ale nejmenšího problému otočil. Až tak, že jsem málem skončil v protisměru. 

To hlavní překvapení je ale v tom, že on, věřte nebo ne, je to pořád Citroën. Majitelé modelů s hydropneumatickým odpružením mohou klidně spát, do toho ještě Ami nedorostlo, ale auto skutečně není tak nepohodlné, jak by se u dané velikosti dalo očekávat. Nebo tedy, minimálně zpomalovací práhy u parkoviště celkem zvládlo. 

Poslední krásná věc se nachází v ceníku. Auto se v ČR ještě oficiálně neprodává, a těžko říct, jestli vůbec bude, ale ve Francii za něj chtějí €6990, což je asi 178 000 Kč. A to ve Francii podotýkám, kde jsou všechna auta nějak nadhodnocena. U nás by se tedy asi prodávalo možná okolo 150 000, hádám. To za nové auto celkem jde.

Nicméně, teď musí zákonitě přijít nějaké ale. Jinak by to totiž bylo až moc pozitivní a já bych byl hned takhle ze začátku označen za infantilního. A tady jedno ale opravdu je. Ami, přestože o něm mluvím jako o autě, totiž auto tak nějak není. Ono to dokonce vůbec auto není, ani podle homologace. Jedná se o elektrickou čtyřkolku. Jen díky tomu (a až absurdní unifikaci dílů) se povedlo udržet cenu takhle nízko. Čtyřkolky totiž nemusí splňovat bezpečnostní, výbavové ani jiné standardy, které EU vyžaduje po běžných autech. Zase ale má jistá omezení. Jako třeba to, že jede maximálně 45 km/h. Ne, nepřepsal jsem se, jednička tam nechybí. Auto je opravdu schopno dosáhnout pouhých čtyřiceti pěti kilometrů v hodině. Musí se nechat, že své nejvyšší rychlosti dosahuje poměrně rychle, ale z kopce vás předjede i rozjetý cyklista. 

Těch omezení je víc. Já bych třeba v tomhle vozítku opravdu nechtěl bourat do čehokoliv. Taky přitahuje zrak skutečně všech okolo jdoucích i jedoucích, ale uznalé pohledy to přímo nejsou. Dokonce se mi stalo, že jeden chodec na parkovišti dostal takový záchvat smíchu, že úplně zapomněl chodit a já ho musel objet. A to někdy může být k vzteku, pokud třeba jedete na schůzku se svým obchodním partnerem a potřebujete udělat dojem nebo naopak pokud vyloženě potřebujete splynout s davem z bůh ví jakých pohnutek. 

Takže tedy jak? Měli byste ho chtít nebo neměli? Já vlastně nevím. Mně se to svezení opravdu líbilo. Ale sám mám problém si v hlavě najít důvod, k čemu Ami potřebovat. Asi je komfortnější než mhd, ale zase budete stát v zácpách a i ty 2,41 metru budete muset někde zaparkovat. Za město se tím jet vlastně nedá, i když je to (asi) zadokolka. A těch €6990 je sice moc pěkných, ale dají se utratit i jinak. Tohle auto dává smysl v Paříži, kde si ho můžete pronajmout krátkodobě. Navíc ho tam můžete řídit i bez řidičského průkazu a nebo od 14 let věku (limity a nebezpečí této možnosti teď nebudeme řešit, to by bylo na dlouho a nám to může být v Česku jedno, tady to tak dle zákona nejde). Takže tam řeší poskoky třeba ke kadeřníkovi nebo pro víno (když vám teda nemají co vzít). Ale u nás? Těžko říct. Odpovězte si sami. Třeba tady v diskuzi.