Zimní deprese aneb o autech, která nemám

Přišla zima, bude mráz. Pro mnoho lidí je toto období depresivní, pro spoluobčany vybavené zadokolkami je pak obdobím plné radosti, hlavně když sněží. No jo, ale co když vaše zadokolka poté, co jste zabili týden času a díky expozici různým chemikáliím i několik let svého života přípravou na zimu (a kromě toho také nějakými dalšími upgrady), začne vypouštět brzdovou kapalinu pravým zadním třmenem? Ano, kdo brzdí nevyhrává, ale i tak jsem trochu kyselý…

Když nemohu na silnici, využil jsem kousek neděle alespoň na úklid garáže a procházku, během které jsem v některých zákoutích Brna pár, pro oko kolemjdoucího nezajímavých, aut. A to mě nakoplo k přemýšlení, co za automobilová dobrodružství jsem si mohl prožívat vedle, či namísto stavění ideálního roadsteru Malibu Stacy. No, pojďme se na to podívat…

Mazda 1500 Estate

Když se na jaře, v době prvního lockdownu, objevila na prodej, byl jsem nadšený a vlastně jsem byl hodně blízko tomu si ji koupit. Ale někdo mě předběhl. Inu, stane se. Racionální František to odbyl s tím, že se nedá nic dělat, v parkovacím domě mi stojí auto s motorem na výměnu a motor v garáži. Nač si domů tahat další projekt. Beztak bych zjistil, že je to nad mé schopnosti a byl ještě rozmrzelejší. Jenže, teď se objevila znova a jen díky její ceně se mi ještě nechvěje strachy kontokorent.

Na jaře byla na prodej za necelých dvacet, teď je za čtyřicet pět u někoho, kdo se podle všeho takovým obchodem zabývá. Na tom vlastně není nic špatného, jen… jsem trochu zklamaný. Když jsem pár dní po tom, co jsem se dozvěděl, že je pryč a svoji hotovost a nadšení si tedy mohu ponechat, viděl fotku, jak se na odtahovce veze pryč, doufal jsem, že ji čeká trochu lepší osud. A že se našel někdo, kdo ji chtěl víc a měl s ní i nějaké fajn plány. Navrátit jí původní lesk, nebo se vrhnout do drobného restomodu. Ne, že skončí jen někde uložená a pak se v tom stejném stavu zase objeví na prodej.

Přitom já už to měl v hlavě rozkreslené až do detailu. Vyřešit korozi, rozjezdit a dostat na značky a postupně si začít hrát s tím, jak to vypadá a přidat zase trochu toho svého. Sedačky by se nechaly přečalounit, se zbytkem interiéru by si nejspíš musel poradit ebay a 3D tisk. A kdyby třeba byl motor v horším stavu, určitě by mu slušel trochu modernější čtyřváleček z produkce Mazdy. Výsledkem by bylo auto, které stále vypadá jako staré, ale je trochu použitelnější i v současném provozu. A navíc, společnost by mu často mohla dělat další soudobá Mazda, jen s méně dveřmi a bez válců, za to s rotory. No nic.

Peugeot 205

Zrovna včera jsem jednu 205 potkal. Bez kousku rzi, benzínovou a až na nárazníčky v téměř dokonalém stavu. Takovou bych chtěl. Ideálně benzínovou 1.4, holou až na kost. Žádné GTi, o kterém by různí lidé psali oslavné eposy, ale prachobyčejnou francouzskou plechovku, kterých v jistých dobách byla plná Paříž a později různá francouzská předměstí.

Spartánský automobil se sloupky o tloušťce špagety by byl přesně to, co by Francois potřeboval. Odpoledne po práci by nasedl do červeného hatchbacku, na zadní sedačky dal košík se sendviči, lahev červeného vína a vyrazil by za hranice všedních dní. A v případě spěchu by nebohý automobil často kvílel pneumatikami. Tak proč ho nemám?

Když pominu tu základní věc, že jako druhé auto bylo docela k ničemu, tak se nikdy nesetkala moje touha po plebejské Francii a rozpočet, který jsem byl ochoten za takovou kravinu vytopit. Dvěstěpětky v rozumné kondici a za rozumnou cenu už totiž nejsou. Ty, které nesežrala rez, se staly perspektivními youngtimery a jejich ceny vyrostly. Tedy, inzerované ceny.

Honda S2000

Čím by bylo logické nahradit jeden roadster? No přece svatým grálem všech roadsterů. Jedno z mála aut, ze kterých byl Vavris tak vyndaný, že z něj po projížďce lezly pouze nesrozumitelné skřeky jako BRRAMPPP-P-P, PRÁSK, jouuuuuuuuuuu. Stačí mi přečíst si, co tehdy napsal Vavris a trochu bych ji zase chtěl. A svoje racionální já bych začal utloukal argumenty, proč je to dobrý nápad. Je modernější, pohodlnější, rychlejší! Každý by měl jezdit v S2000.

S touhou po S2000 by nic špatného nebylo. A s tím, že svaté grály stojí nekřesťanské peníze, vlastně taky ne, ačkoli se nám to často může zdát šílené. V dobách dřívějších jsem občas bádal, jestli by nebyla nějaká možnost najít nějakou S2000 a zmocnit se jí pěkně po židovsku. Ale určitě víte, jak to s takovými věcmi je. Nějaké ty kusy by se našly, ale koroze a jiné zapeklité problémy mě odradily.

Lincoln Continental nebo jiná amerika

Kyselý jsem byl hned u Mazdy, pak se trochu rozptýlil a teď je zase čas pořádně padnout do bažin patosu. Jestli mě něco po letech sere, tak je to fakt, že můj Lincoln je pryč a nejsem si jist, jak dopadl. Dostal tu lásku a péči, kterou jsem mu já dopřát nemohl? Nestálo by za to sehnat a vzít si ho zpět? Jsou dny, kdy bych nic jiného nechtěl. Usednout zase do posešívané kožené sedačky a vrátit se zpět do bezstarostných let plných brmlání šestiválce a jízdy jako na obláčku.

Jasně, idealizuju si to, ale myšlenka toho, že by se ke mně moje první auto vrátilo, mi čas od času intenzivně vrtá hlavou. Teď už bych snad byl schopen dát mu péči, kterou potřeboval a snad mu i navrátit lesk a slávu, kterou měl, když byl nový.

A když ne mého Lincolna, proč sakra ještě nemám nějakou jinou ameriku? Jak často slintám nad Mercury Marauderem, libovolnou Crown Victorií, či jinou lunární debilitou? Je tu ale jedna, která mi relativně nedávno utekla. Jedno dopoledne si tak brousím Facebooky a tu ejhle. Mercury Grand Marquis 1994 (Což, jen tak mimochodem, skvělý ročník) zplynovaný, osmiválcový, levně. Je to ani ne pět minut od uveřejnění inzerátu. Píšu prodejci, ale už je pozdě, je zabrán. Víte, co je na tom nejhorší? Skončil v Brně a koupil si ho jistý Jan, který už nám sem někdy něco málo napsal o oturbeném Le Baronu.

Na jednu stranu jsem rád, že skončil tady, ale na druhou stranu je to trochu sůl do rány. Já jsem ho chtěl, ale aspoň už jsem ho viděl a svezl se v něm. A začal ho chtít trochu víc. Nefunguje úplně bezchybně, ale za to je omlácený, má hnusný lak, interiér už zažil lepší časy a má digipalubku. Skoro stejnou digipalubku, jakou měl můj Lincoln. A tak ho z Honzy a jeho drahé polovičky lámu, kdykoli je k tomu příležitost (pravda, zatím jich moc nebylo). Je to velice iracionální, ale vidím v tom autě svého Lincolna a když jsem nemohl zachránit a opravit jeho, chtěl bych aspoň takovou náhradu. Jen ta představa mě trochu zahřeje na srdci.

Těch aut, která jsem si mohl koupit a neudělal to, bylo samozřejmě mnohem víc. U některých si retrospektivně trhám vlasy, ale ty bychom spočítali na prstech ruky nešikovného dřevorubce. Ano, mohl jsem dnes jezdit v Isuzu Piazza, Suzuki Cappuccino nebo jiné, legendárnější záležitosti od Nissanu. Nebo se nikdy neodchýlit od amerik a zůstat navždy přesvědčen, že velkoobjemové motory jsou to pravé. Možná by se pak moje nadšení do aut nevyvinulo tímhle směrem, ale kdo ví… Až mi dorazí třmen pro MX-5, tak si vyzvednu hardtop, co jsem si koupil a dokud bude zima, tak se tím asi nebudu zalamovat. Ledaže bych chtěl další auto, ve kterém mohu utopit zbytek svého mládí.