Chrysler LeBaron GTC: Do ohně a ven

Celý svět se připravuje na apokalypsu. Ta je pochopitelně už za rohem a spasit nás mohou pouze pytle s moukou, konzervy lančmítu a zásoby toaletního papíru na sto let.

Kromě apokalypsy přichází ovšem i jaro a spolu s ním slunečné dny zralé na projížďku v kabriu. Takže když už tedy máme umřít, co takhle umírat stylově, s větrem ve vlasech, v pořádném americkém bouráku bez střechy? S masivním osmiválcem pod kapotou, nebo aspoň šestiválcem, nebo… se čtyřválcem, když dnes frčí ty tříválce, tak ať to má aspoň sudý počet válců. Už teď slyším ty hlasy, které namítají, že pořádná americká kára přece nemůže mít jen čtyři válce, že je to nesmysl. Může. Za oceánem nevznikaly jen velkoobjemové avšak dýchavičné V8, ale i vcelku zajímavé a na svoji dobu pokrokové čtyřválce. A na jeden takový, ukrytý v karoserii dostupného kabrioletu se dnes podíváme. Tedy, podíváme se hlavně na ten kabriolet. Protože jaro, léto, sluníčko, koupání, karanténa, armagedon a tak všechno dohromady už tu máme.

80. léta byla pro americké automobilky smutné období, nevzapamatovaly se z ropné krize a dusily je emisní předpisy, na které nebyly schopné pružně reagovat. K tomu musely válčit s dovozovými značkami, hlavně z Japonska, které nabízely lehčí, sofitovanější auta za dostupné ceny. V této situaci nastupuje do Chrysleru, jednoho z tzv. velké trojky rasantní manažer Lee Iacocca. Ten Iacocca, který předtím prosadil výrobu Fordu Mustang. Jeho cílem bylo vrátit skomírajícího obra zpět do černých čísel. K tomu měly pomoci nové, menší modely s předním pohonem. A tak se zrodily K-cars.

Byla to malá auta, která se v různých obměnách objevila v portofoliu všech koncernových značek. Převážně vypadala jako klasický americký sedan či kombík vypraný na 90 stupňů. Hranatá karoserie, chromovaná maska chladiče, semtam dřevěný dekor na boku. Pod kapotou byly čtyřválce, většinou o objemu 2.2 či 2.5 litru a nevalném výkonu. Všechno dohromady to vypadalo jako docela nuda. Jenže americký zákazník zvyklý na instantní porci točivého momentu servírovanou velkými osmiválci od nízkých otáček chtěl něco víc. A taky to dostal. Pod kapoty K-cars se brzy nastěhovalo turbo. A svět začal být zase o něco veselejší. Turbomotorů bylo několik řad a byly nabízeny v celé řadě modelů. Některé se podívaly oficiálně i na evropský trh a měly zde na americká auta vcelku slušné prodeje.

Třeba takový Chrysler LeBaron. Svého času jeden z nejběžnějších amerických vozů na evropských silnicích. Svérázně tvarovaná coupé a pohledné kabriolety (jo, fakt si myslím, že jsou pohledné) jsme potkávali také u nás.  Pro spoustu lidí představoval LeBaron dostupnou cestu k vozu zpoza oceánu, dal se koupit vcelku levně a nabízel slušnou výbavu. Samozřejmě poplatnou době vzniku tohoto modelu. Nikdy to ovšem nebyla kultovka a dá se říct, že leckterý fanda US aut považuje LeBarona za cosi podřadného. Proto jich taky spousta zmizela v hutích odkud se vrátily reinkarnované v pračky, myčky a hrnce.

Pro evropany moc americký, pro amerikanofily moc čytřválcový, moc předohnaný, moc malý. Má dnes tohle auto vůbec co nabídnout? Něco víc než jen levnou možnost jízdy bez střechy?  Myslím, že ano.

Shodou okolností jsem měl delší dobu v uživání LeBaron GTC z roku 1989 s manuální převodovkou a motorem 2.2 l Turbo II. Turbo II znamená přítomnost intercooleru a výkon nějkých 177 koní. To není na více než 30 let starý americký čtyřválec vůbec špatná hodnota. GTC byl něco jako sportovně laděný model, s kotoučovými brzdami s vnitřním chlazením na všech kolech, pětistupňovým manuálem Getrag, speciálními šestnáctiplacovými alu disky a dalšími odlišnostmi. Třeba cool nápisy Turbo GTC na dveřích. V dnešní době má turbo kdejaký moped, ale tehdy to bylo něco a bylo potřeba to pořádně zařvat do světa.

V interiéru vládnou osmdesátky jak z katalogu. Přehledná přístrojová deska je přísně hranatá, dobře vybavená přístroji a hlavně, hlavně má uprostřed velký obdélníkový ukazatel plnícího tlaku. S nápisem turbo samozřejmě, protože i spolujezdec to musí vědět a řidič na to nesmí zapomenout.

Po nastartování se ozve příjemné brumlání podpořené dobovým výfukem Remus. Rozsvícení světel je doprovázeno hlučným klapnutím, to se otevřely plechové kryty světlometů. Sedadla čalouněná něčím, co má být asi kůže jsou pohodlná a poskytují dokonce i boční vedení, řidičovo je elektricky seřiditelné.

Na kabrioletu je samozřejmě nejzajímavější střecha. Tedy to, že se dá složit. V případě LeBarona stačí odjistit dvě páčky nad čelním sklem a pak zmáčkout tlačítko. Střecha se líně složí za zadní sedadla. Pokud se vám složená střecha nelíbí, můžete na ni natáhnout koženkový kryt, ale musíte na to být dva, a musíte mít trpělivost a být šikovní, takže brzy zjistíte, že vám odkrytá střecha vlastně nevadí.

Když se motor zahřál na provozní teplotu, můžeme se podívat, co tahle věc vlastně umí. Řazení je tuhé, ale docela přesné, má krátké dráhy a ve spojení s turbem ze staré školy je s ním docela zábava. Turbo syčí, od třech a půl tisíce otáček krásně tlačí do sedaček. Pokud má řidič odvahu, dá s LeBaronem jet více než svižně a je to pořádný adrenalin. Ručička turbobudíku uprostřed palubní desky létá sem a tam a ukazuje nějaké nicneříkající hodnoty. Celé auto naříká, skřípe a kroutí se jak z gumy. Doslova je citít jak se při rychlé jízdě v zatáčkách hýbe tyč řizení a ujíždí vám sedačka pod zadkem. Ostrá jízda trochu připomíná sedlání nějakého vzpouzejícího se živého tvora. Něco, co by dnes bylo naprosto nemyslytelné, ale v tomhle autě je to prostě součást zážitku. Vzpomínka na doby, kdy počet hvězdiček z crashtestů nikoho moc nezajímal. Fakt bych v tom nechtěl bourat. Jenže, když jedu s LeBaronem se střechou dole, v zapadajícím slunci, je mi to fuk. Jsem zpět v roce 1989, mám nasazené pilotní Ray-Bany, z rádia hrajou Ramones a na bouračky se nemyslí.

LeBaron, kterým jsem jezdil má ovšem ještě jednu zajímavost. Starší Chryslery jsou proslulé závadami v elektroinstalaci a LeBaron není vyjímkou. A jak je známo, kde je problém elektrice, tam může být i oheň. Spousta LeBaronů skončila ohořelá na šrotištích kvůli problému s přehřátím hlavního vypínače světel. Přesně tohle se stalo i mnou testovanému kousku. Isabel, jeho majitelka, jednoho dne jela odněkud někam, když tu se z palubní desky vyvalil dým a během pár minut bylo celé auto v plamenech. Pro většinu aut by to byla konečná. Tento LeBaron měl však neuvěřitelné štěstí na majitelku, která se rozhodla, že mu vrátí život. Po čtyřech měsících se původně ohořelý vrak vrátil zpět na silnice. Samozřejmě, že za náklady rekonstrukce by si mohla koupit LeBarony tři, nebo čtyři, nebo pět. Ale nebyl by to on. Ten jeden, jedinečný, který nosí své jméno na registrační značce na přání. Protože jak si něco pojmenujete, přestává to být pouhá věc, ale je to kámoš. A ohořelá kapota zůstala jako památka na tuto neblahou událost.

Má tedy LeBaron s turbem co nabídnout, nebo je to misfit, který má zmizet v propadlišti dějin? Než se mi tohle GTC dostalo do rukou, měl jsem podobný pocit, jaký jsem zmiňoval na začátku článku. Tedy, že LeBaron je něco míň, něco podřadného. Ani Evropan, ani Američan, auto hrající si na prémiovku, ale mající vikslajvantový interiér plný vrzajících plastů nevalné kvality. Po několika stech km strávených za jeho volantem to ale vidím jinak. Odpouštím mu karosérii z plastelíny, protože jinak to tehdy asi neuměli a je to daň za možnost jízdy bez střechy.  Jsem shovívavý k tvrdému a rezonujícímu středovému panelu protože hostí ten cool budíček s nápisem turbo. Celé to auto mi svojí nedokonalostí najednou připadá jako milá vzpomínka na doby, kdy to za oceánem chtěli dělat jinak a dobře, ale ještě úplně přesně nevěděli jak.  Myslím, že zachovalý exemplář s Turbem II je prostě zajímavá hračka. Auto které stojí rozkročené na obou  březích Atlantiku a tak trochu neví, čí je. Plastikový šlechtic. Pokud máte podobný pocit, může to být pro vás zajímavá alternativa.  Ceny se stále drží při zemi a rostou jen velmi pomalu. A mimochodem, komu by byly čtyři válce málo, LeBarony se dělaly i s šestiválcem! Ale V6 LeBaron je charakterem úplně jiné auto…