Se starým BMW za pár šlupek do Maroka a zase zpátky: Část druhá

Vojta Kubiš už sice pro Autíčkáře moc často nepíše, o to častěji ale jezdí na čím dál pozoruhodnější výpravy – a všechny absolvuje se svým věrným BMW 318i(s) z roku 1987. Už se s ním podíval do Istanbulu i do Albánie, používal ho pro dojíždění do školy i ho trápil na našich okruhových dnech. Tentokrát se ale rozhodl zajít ještě o trochu dál a se svým bavorákem (a svou přítelkyní) se vydal až do Afriky. Nechme ho vyprávět, jak výprava probíhala…

Po přejezdu Atlasu se ráz krajiny definitivně změnil. Hory mají načervenalou barvu a jediná zeleň je v oázách. Ty se klikatí podél řek a podél oáz se klikatí cesta, po které jedeme. V jednom místě je na tuhle scenerii krásný výhled a tak zastavujeme, kocháme se a žasneme. Až po delší chvíli si všímáme, že na úpatích „kaňonu“ jsou malé vesničky. 
Jedeme dál a projíždíme ještě přes několik vesnic a oáz. Dnešním cílem je město Rissani. Původně když jsme vymýšleli trasu, měli jsme představu, že dojedeme bez problémů až do Merzougy, ale Muhamad ve Fésu nám tvrdil, že z Rissani do Merzougy nevede asfalt a že nás tam musí dovézt někdo (ideálně jeho příbuzní) offroady. Moc jsme mu to nevěřili, protože to bylo docela v rozporu s tím, co jsem si zjišťoval, ale trocha opatrnosti je na místě a tak jsme si ještě ve Fésu zabookovali bydlení v Rissani s tím, že uvidíme jaká bude situace a do pouště pojedeme o den později.

Přijíždíme do Rissani a hned se nás chopí místní mladí kluci. Snaží se nás trochu zmanipulovat a přihrát nás ke svým známým do ubytování, uhrajeme to na plichtu a nakonec nám pomůžou najít hotel Panorama, kde máme bydlet. Na 99% bychom ho našli i sami, vzhledem k tomu že je na hlavní křižovatce ve městě, ale nedali se odbýt. Když už nic, tak nám alespoň ukázali, kde parkovat – na hlíněném place, který spíš připomínal smetiště. Moc se mi to nelibí, Theodor je schovaný za nákladními auty a kolem se pohybují až moc cize působící lidé, ale nedá se nic dělat, jdeme se ubytovat. Cestou potkáváme Hassana – oslovuje nás, jestli náhodou nejsme ti Češi, co mají u něj dneska spát. Říkáme, že jsme a rovnou se ho ptáme, jestli můžeme tomuhle parkovacímu místu důvěřovat. Prý jo, ale že není problém večer, když utichne ruch na hlavní cestě, přeparkovat přímo před hotel. 

Venku se stmívá, ruch ulic tichne a začíná foukat vítr. Ten přináší prach, který popráší stůl a my si připadáme, jako bychom dojeli do světa pohádek

Hassan je neuvěřitelně pohostinný, ubytujeme se a hned dostáváme čaj přímo na střešní terase jeho hotelu. Ptá se, co bychom chtěli k večeři, doporučuje nám Tažín, já však nestačím přemýšlet a nemůžu spustit zrak z dopravního ruchu, který se odehrává na křižovatce dole pod námi. Motají se tu spousty lidí, někteří na kole, někteří s ručním vozíkem, někdy jdou pospolu celé rodiny, do toho zde projíždí také spousta aut. To vše v kombinaci s výhledem na střechy protější tržnice a vzdálenějších domů. Jejich architektura je tolik odlišná od té naší.. Po večeři (mimochodem velmi dobré) si k nám sedá Hassan a vypráví nám o Rissani, o Maroku a jeho historii, o Berberech, o poušti a o Nomádech.. Venku se stmívá, ruch ulic tichne a začíná foukat vítr. Ten přináší prach, který popráší stůl a dá mlhavou barvu pouličnímu světlu. A my si připadáme jako bychom dojeli do úplně jiného světa, do světa, který jsme znali jen z pohádek. S Hassanem z nás opadá veškerá nervozita z cizího a neznámého prostředí, všechno je tady tak jiné a přesto se cítíme zcela bezpečně. A ani mi nevadí, že kolem už přeparkovaného Theodora se to jen hemží. Jdeme spát a přestože je všechno ještě rozehřáté tak usínáme skoro hned.

Na ráno si na nás Hassan připravil ještě jednu maličkost. Jeho bratr Hamid nás vezme na místní tržnici a trochu nám to tady ukáže. Tržnice je hned vedle ubytování a panuje tady čilý ruch. Pozítří má totiž přijít velký státní svátek, prý významnější než ramadán. Každá rodina obětovává bohu ovci, ve skutečnosti ji však jen neobětuje, ale jednoduše mají klasickou českou zabíjačku. Na tržišti je tedy něco jako předvánoční shon :) Samotné tržiště je dost podobné jako v medině ve Fésu, je tu podobný ruch, ale působí to tu čistěji a spořádaněji. K dostání je tu úplně vše co může být v malém městě potřeba – od potravin, přes neuvěřitelný výběr koření až po oblečení a elektroniku. Hamid nás bere i do speciálního obchůdku, který by u nás byl nazván vetešnictví :) Je zde neuvěřitelné množství marockých šperků, rytých talířů a mís, zdobených truhel, jsou tu lucerny, koberce, šátky, hudební nástroje podivné konstrukce, konvice a různé věci, které jsem nikdy neviděl a neznám jejich účel. Pan prodavač nám hned při příchodu nalévá čaj a ukazuje nám všechny své cennosti. Prý většina z toho všeho, co tu má, pochází od Nomádů, prý za nimi do pouště jezdí několikrát ročně a tyhle věci s nimi vyměňuje za věci, kterých je v poušti nedostatek – za vodu a potraviny. Říká nám, že si můžeme něco koupit, ale že ikdyž si nic nekoupíme, pořád zůstaneme přáteli..

Hned vedle tržiště je ještě ovčí trh, proplétáme se davem lidí, abychom se vůbec dostali dovnitř. Je to jednoduché, kdo chce tak doveze své ovce na tržiště a zájemci si vyberou. Z množství lidí a jejich výrazů je nám jasné, že se zde značně smlouvá a vyjednává. Má to neskutečnou atmosféru a docela bych si přál na chvíli nebýt evropský blonďák, rozumět místnímu jazyku a prohlížet si scénu bez toho aby si mě ostatní všímali. Hned vedle ovčího trhu je parkoviště s oslíky. Ti, co na trh přijeli z okolních vesnic, si zde zaparkujou a oslíci na ně počkají, zatímco nakupujou. A očividně se jedná o speciálně vyšlechtěný druh oslů, který žere kamení a funguje na solární pohon.. Ne, vážně nevím, jak vydrží půl dne stát jen tak na slunku, bez vody, bez stínu.

Přicházíme zpět k hotelu, loučíme se s Hassanem, děkujeme mu za jeho čas a krásné chvíle. Říká nám, ať mu napíšeme hodnocení na booking.com. Že když mu zaplatíme, že to je fajn, ale že půjde do obchodu a utratí to a nebude mít od nás nic, ale když mu napíšeme hodnocení, bude jej od nás mít na vždy. Odjíždíme směrem do Merzougy k písečným dunám, na doporučení Hassana jsme si ale vyhlédli ubytování v Hassilabied – menší vesnicí kousek před Merzougou. Je prý méně turistická a do dun se dostaneme úplně stejně. Cesta je bezproblémový asfalt, takže Muhamad ve Fésu pěkně kecal. V jednom místě je přes cestu navátý písek – říkám si, no co, to znám i z Valašska, akorát my to máme ze sněhu. A fakt, jízda přes pískový jazyk je úplně stejná jako přes sněhový, auto mírně znervózní, ale stačí nezrychlovat ani nebrzdit a vcelku o nic nejde.

Krajina kolem má rovinatý charakter, jsou zde obrovské plotny uschlého bahna, které spolu s občasnou vegetací ukazují, že i zde přecijen občas pár kapek vody spadne. O 10 kilometrů dál jsou však už jen kameny a písek. Přijíždíme k Hassilabied, nad vesnicí se tyčí písčité duny, nikde není ani kousek něčeho zeleného, existují zde prakticky jen dvě barvy, odstíny hnědé a odstíny modré. Země a nebe. Nad krajinou se vlní vzduch, je tu ticho, nikde se nic nehýbe, naprostý klid. Netušíme kolik je stupňů, ale pod 40 to není. Uff, wow.. Nemáme slov.

Hassilabied je malá vesnice, je ale zřejmé, že žije především z turistického ruchu Je zde spousta možností, kde se ubytovat. Turisty tu však prakticky nevidíme, jsme v Maroku totiž v blbou dobu, nejvíc turistů je tady prý kolem března, dubna..  tuším proč… Po krátké offroad vložce se dostáváme k našemu ubytování, jsou to nízké hliněně domy obehnané hliněnou zdí s malými věžičkami. Uvnitř nás vítá Ibrahim, milý berber, který nás hned zve na čaj. Ubytujeme se, dáme si čaj a povídáme si s Ibrahimem. Prý je ideální jít na procházku do dun až v podvečer, ale prý je potřeba si dát pozor na západ slunce, protože tma přichází velmi rychle. Dbáme na jeho rady a odpoledne relaxujeme, venku se však nedá moc být a tak jsme spíš zavření vevnitř, poprvé za celý trip nemáme co dělat – zvláštní pocit.

V podvečer vycházíme do dun, samotné duny jsou vzdáleny asi 500 metrů od okraje vesnice. Míříme na nejbližší vrchol, ale vzdálenosti se velmi těžko určují. Vše má jen odstíny oranžové a nebýt na vrcholku duny skupinka lidí, tak vůbec netušíme jak je vlastně velká. Je to zvláštní, matoucí, podivné.. V písku se jde blbě, je potřeba volit duny s malým sklonem, což se nám moc nedaří a tak se hodně boříme a každých 50 metrů nás stojí dost sil. Západ slunce nad vesnicí vytváří pestrou paletu barev, zastavujeme, sbíráme energii a kocháme se. Nakonec se otáčíme nedaleko vrcholu, slunce zapadá opravdu rychle. „Domů“ se vracíme za tmy. 

Ráno nás Imbrahim zve k sobě domů, že mají svátek oběti a bude tam celá rodina. Nejdříve trochu váháme, ale nakonec to bereme jako krásnou příležitost víc poznat místní. U Imbrahima doma je to prostě zařízené, ve společenské místnosti mají prakticky jen stůl a kolem něj lavice potažené koberci. Stěny mají zelenomodrou barvu, ale je znát že omítka už pamatuje mnoho let. Většina rodiny je venku a účastní se zabíjačky, my sedíme vevnitř, popíjíme čaj, povídáme si s Ibrahimovým bratrem a hrajeme si s dětmi. Děti jsou zpočátku hrozně stydlivé, ale když zjistí, že evropské hry se moc neliší od těch jejich, tak jsou s náma kamarádi… Loučíme se s Ibrahimem a s dětmi, opouštíme Hassilabied a míříme zpět kousek na sever a pak směrem na Ouarzazate, loučíme se i s písečnými dunami a už teď víme, že se do těchto míst budeme chtít vrátit..

Část 1.
Část 3.