AlbaniaTrip: část 1.

Na začátek, po loňském hodně náročném IstanbulTripu jsme si říkali, že chceme jet něco trochu klidnějšího a pohodovějšího. Už po třetí jsme se rozhodli jet na Balkán, protože nabízí přesně to, co hledáme – pozapomenuté přírodní krásy, relativně málo turistů, pěkné moře, nízké ceny a milé lidi. A v Albanii jsme ještě nebyli, je známá pro krásnou přírodu a obecně příliš nevěříme na takové ty věci „tam vás zastřelí, znásilní a okradou“. Časový rozpočet byl klasicky 14 dnů s tím, že jsme záměrně vyjížděli v pátek, tak abychom měli případně rezervu jednoho víkendu, kdyby nastaly nějaké komplikace podobně jako loni. Na cestu se vydáváme v počtu sedmi dobrodruhů a hlavně poprvé jako sestava 3 aut starých aut, konkrétně Ford Sierra 2.0 DOHC (1990), mrkací Mazda 323F 1.8 GT (1990) a moje Tříca – průměrné stáří krásných 27 let :)

Den první: Odjezd z Rožnova, nabírám holky a opět se utvrzuji v tom, že jet Třícou ve třech lidech na roadtrip je fakt nesmysl. Ještě u sebe nemáme ani všechny věci a Tříca už praská ve svárech :) Je to samozřejmě způsobeno taky tím, že s sebou vezu množství náhradních dílů (včetně diferenciálu, kdyby náhodou – pozn. Fernie), nářadí, olej a podobné věci. Přijíždíme do Nových Zámků, setkání s Sierra teamem a pokračování směrem k bazilice v Maďarském Ostřihomi. Je to třetí největší bazilika v Evropě (po Římu a Londýně), přesto je zde i přes probíhající svatbu docela klid. Připleteme se mezi svatebčany a prohlédneme si i interiér. Mezitím přijíždí Jura s Mazdou a tým je kompletní. Odlehčuju Třícu od věcí a lidí které přesouvám do Mazdy a pokračujeme směrem do Budapešti, kde máme naplánovaný první nocleh. Vjíždíme do města a okamžitě je znát jižanský charakter, doprava rychle plyne, auta se na semaforech rozjíždějí agresivně a mnohdy už na oranžovou, možná i díky tomu také nikde nejsou kolony. Vjíždíme do jednosměrných uliček v centru, kde máme rezervovaný hostel a setkáváme se s prvním problémem – parkování. Nejen že jsou uličky úzké a docela rušné, ale taky je zde parkování zdarma až od 8 hodin večer, musíme teda sehnat zdejší komickou měnu a zaplatit enormní částku asi 10000 Forintů (v přepočtu tak 12 kč :D ) za parkování. Jenže než se nám to povede, už má Michal za stěračem Sierry pokutu a vedle Mrkačky stojí podivný pikolík a vypisuje další. Nejjednodušší obranou bylo stoupnout si před SPZ a pikolík rychle pochopil, že tady už neuspěje. Jdeme se ubytovat na hostel – je to docela punkové místo, které oficiálně ani není ubytovna – kvůli maďarským předpisům, daním a podobně. Majitelem je Pákistánec, pozdě večer, po prohlídce Budapeště si s ním ještě povídáme o politické situaci mezi Indií a Pákistánem, je zajímavé to slyšet zase z druhé strany, byť je to příběh takřka totožný jako by vyprávěli Indové, pouze má obrácené role agresora a obránce. Je pátek večer a venku je pěkně rušno, v okolí hostelu je spousta barů a diskoték, nedělá mi úplně nejlépe parkovat přímo na ulici..

Den druhý: Relativně brzo ráno odjíždíme z Budapešti směrem na Bělehrad. Provoz je malý, dálnice krásně utíká, hraniční přechod do Srbska bez problému. I na srbské straně je krajina podobně nezáživná jako v Maďarsku, kukuřice, paprika, slunečnice, rajčata.. :) Vjíždíme do Bělehradu, doprava je velmi podobná té Budapešťské, svižná, plynulá, jižanská. Hostel máme opět v centru, řešíme stejný problém s parkováním – tentokrát už bez pokuty. Prohlédneme si město, ochutnáme místní pivo a jdeme spát.

Den třetí: Ráno opouštíme Bělehrad a ještě asi 100 km jedeme po srbské dálnici a pak sjíždíme směrem na Kragujevac. Jedeme přes Srbský venkov – malebné kopečky, pěkné vesnice a zároveň ale nic, co bychom ještě neviděli. Chceme si dát oběd z vlastních zásob a tak nacházíme pěkné místo vedle malého kostelíka u cesty. Zatímco vaříme, jde kolem místní Srb a zve nás na prohlídku kostelíku. No co, jdeme. Uvnitř nás čeká rozpracovaná výzdoba, dozvídáme se, že všechny ikony na zdech kreslil on sám, v mobilu nám ukazuje fotky svých rodinných příbuzných a jiných obrazů, co kreslil. Štefan sice neumí skoro nic anglicky, i tak si ale relativně rozumíme ikdyž on mluví srbsky a my česky. Když zmiňujeme, že jsme z České Republiky, prohlásí, že má velmi rád české pivo a tak mu rovnou dám dva Pilsnery. Je nadšený a na oplátku nám dává malou dřevěnou ikonu pro štěstí. Doobědváme a jedeme dál, cílem je Manastir Studenica. Posledních 10 km před klášterem je krásna zakroucená silnice, konečně se trochu povozíme. Auta jsou technicky dost vyrovnané a kluci mají slušné tempo, musím se i trochu snažit, abych držel krok.

Od Studenice pokračujeme dál směrem do Kosova, hraniční kontrola je zdlouhavá i přestože zde existuje pouze Kosovská strana, pro Srby ven ze státu totiž nevyjíždíme. Údajně je lepší na hranicích nepředkládat pasy, ale pouze občanky – to aby nám nemohli dát razítko a neměli jsme potenciální problémy ve státech, které Kosovo neuznaly. Po nás pas chtějí a nechceme si to zbytečně komplikovat a tak pasy předkládáme. Přímo na hranici se musí také zaplatit Kosovské povinné ručení, protože standardní evropské by nemuselo platit. Jedeme dál a vjíždíme do jednoho z nejpochybnějších států Evropy. Pomalu se stmívá a kus za hranicemi začíná padat vypjatá atmosféra. Všude kolem cesty jsou vrakoviště poeticky nadepsané „AUTO ODPAD“. Je jich tady extrémní množství, v některých místech navazuje jedno vrakoviště na druhé, všude jsou polorozebrané auta, karoserie naskládané na sobě a všeobecný bordel. Docela se bojím představy, že bych tady někde měl parkovat přes noc. Podezřelé je také množství aut, které tady jezdí bez SPZ.. říkáme si, že je nám už jasné, kam miznou auta ukradená v západní Evropě. Už za tmy vjíždíme do Prištiny, hlavního města Kosova. Má asi 200 tisíc obyvatel, svým ruchem a provozem však působí, že má klidně o 100 tisíc víc. Nacházíme ubytování v pěkném apartmánu ve vyšším paneláku nedaleko centra, už je dávno tma a tak jen hodnotíme den a jdeme spát.

Den čtvrtý: Ráno zjišťujeme, že máme krásný výhled na Prištinu, dopoledne si ji jdeme trochu projít. Přes den působí docela normálně, je tady sice rušno a asi tak půlka aut je buď obouchaných, hodně kouří nebo vydává nějaký podivný zvuk, kromě toho se nám však jeví jako docela normální balkánské město. Když už mluvím o dopravě, hodně bizarní byl autobus místního MHD, který měl však na světelných tabulích napsanou zastávku „Legoland über Hauptněco“ a seznam skutečných zastávek byl na papíře vedle dveří. Vysvětluji si to tak, že místní dopravní podnik koupil autobus původně jezdící v Německu, ale nikdy nezjistili jak změnit seznam zastávek a tak pořád jezdí podle původního německého jízdního řádu. Inu, proč ne, hlavně že jede. Po obědě opouštíme Prištinu a vydáváme se na jih směrem do Makedonie. Zbytek Kosova působí mnohem poklidnějším dojmem než včerejší začátek. Už zde nejsou všude jen vrakoviště, spíš docela malebný balkánský venkov. Skrz zakroucené silnice se přehoupneme se přes pohoří a bez komplikací vjíždíme do Makedonie. Většinu Makedonie jen svižně projedeme a se stmíváním přijíždíme do Ohridu k stejnojmennému jezeru, bohužel se nám zkazilo počasí a prší.

Den pátý: Ráno je počasí stejné jako večer, myšlenka poprvé se vykoupat tak vzala za své. Jdeme si prohlédnout historické uličky a hrad, zhora je krásný výhled na jezero s čistou vodou. Nedivíme se, že je Ohrid jedno z mála Makedonských turistických letovisek a trochu litujeme počasí. Po obědě opouštíme Ohrid a jedeme směrem na jih, silnice se trochu klikatí v přilehlých horách a když musím chytat první závan přetáčivosti, zjišťuji, že místní mokrý asfalt nabízí zcela bez nadsázky stejné množství přilnavosti jako lehce uježděný sníh. Toho pak v následujících vracečkách náležitě využívám :) No, konec srandy, přijíždíme na Albánskou státní hranici. Přechod bez problémů a je to tady, jsme v Albánii. 


Pokračování příště