IstanbulTrip: část 1.

Na začátek – na roadtrip jelo celkem 6 lidí a 3 auta, moje Tříca (E30 318is), kamarádovo Mondeo 2007 a Panda. O Pandě už jste tady mohli něco zahlédnout, je to ono bílé MPV od Toyoty, co jsme v týmu 6 lidí koupili za 6 tisíc, pak jsme s ním ‚závodili‘ v PlechCupu a taky jsme jej v průběhu léta opravovali – fouklé těsnění pod hlavou, rozvody (mimochodem, zlatá Tříca, ta se opravuje v porovnání s Previí hrozně jednoduše a ke všemu je přístup, u Previe se nedají udělat rozvody, dokud se nevyndá motor ven… Teda pokud to trochu nezprasíte, jak jsme to udělali my, koho to zajímá, viz https://www.autickar.cz/forum/tema/toyota-quot-panda-quot-previa/196/)

Těžko vůbec někde začít s vyprávěním. Za oněch 15 dnů se stalo tak neskutečně moc věcí, že se to snad nedá v jednom článku vystihnout, takže vyprávění rozdělím na čtyři části. A rovnou začnu mapou, ať máte představu, jak daleko to vlastně je :)

Den nultý – pátek, odjezd v sobotu – jdu na geometrii, ať to mám po té nehodě na D1 v pohodě a nemusím se ničeho bát. Na geometrii jsme jen zjistili, že je malá vůle v jednom vnitřním čepu ramena a trochu větší vůle někde v řízení. Takže ani nevím, jaká geometrie je tam momentálně nastavená, natož že by mělo smysl s ní cokoli dělat. To mi to dobře začalo, říkám si. No co, nikam to netáhne, gumy nijak závratně rychle nemiznou, tak to nebudu neřešit a snad to ty čepy z druhovýroby ještě vydrží.

Ještě před spaním vyhrává Michal v šachu jedno pivo

Den první – odjezd z Rožnova, příjezd do Nových Zámků (SK), kde mám sraz s Panda teamem a Mondeo teamem. Panda drží, nepřehřála se, vypadá to nadějně (panovaly obavy, protože od složení motoru najela jen pár km, a pak rovnou směr Istanbul). Svižný přesun po maďarské dálnici do Rumunska, na dálnici musíme občas zastavit a dát Pandě chvíli na ochlazení a kontrolu, dálniční tempo je na ni přece jen docela náročné. Pozdě večer přijíždíme do Temešváru nedaleko hranic a zdlouhavě hledáme bydlení. Nakonec se povedlo v jednom z hostelů, pozdě v noci jdeme spát, ještě před tím Michal poráží majitele hostelu v šachách a vyhrává tak slíbené jedno pivo. :)

Den druhý - dopolední prohlídka Temešváru, velmi milé a taky velmi rumunské město. Některé místní budovy mají specifickou patinu a vypadají tajemně a zapomenutě, přestože jsou na jedné z hlavních ulic v centru města. Pak odjíždíme směrem český Banát. Odpoledne přijíždíme do vesnice Svatá Helena, v místní hospodě si pokecáme s hospodským (v češtině, samozřejmě), koupíme pivo a vodu. V autech bez klimy je v těch 35°C fakt horko, denně vypijeme 2-3 lahve vody na auto. Prohlídka vesnice a místních větrných elektráren, okolní krajina je malebná a velmi romantická, snad až na ty vrtulky.

Odjíždíme ze Svaté Heleny, chceme dojet do ještě zapadlejší vesnice Eibenthal, GPS nás naviguje někam na lesní cestu. Tak to asi fakt nepůjde. :) Stejně podle původního harmonogramu nestíháme, tak jedem dál. Cesta podél Dunaje je úžasná, na jednu stranu hory a skály, které občas zasypou jeden pruh cesty, na druhou stranu Dunaj, na kterém ani nelze poznat, kterým směrem vlastně teče. Pozdě odpoledne míjíme hydroelektrárnu Železná vrata, zde se nám čeští trampové hrozně diví, že Pandou chceme dojet až do Istanbulu. Prý „A to si tam někdo objednal?" Jedeme dál, pozdě večer přijíždíme do průmyslového města Drobeta a nacházíme ubytování v zcela prázdném hotelu nad pneuservisem.

Den třetí – vyjíždíme dopoledne, cílem je dojet až do bulharské Rilly a spát někde u hranic s Řeckem. Kdybychom jen tušili… Vyrážíme, do GPS zadáváme Vidin, tedy první město v Bulharsku. Po asi hodině jízdy v jedné rumunské vesnici Markéta kontroluje mapu, zdá se nám, že jedeme poněkud špatným směrem.

Rumun nám říká, co už víme. Musíme prostě zpátky.

A taky že jo. Zastavujeme, diskutujeme mapu, přibíhá Rumun, prý kam jedeme, říkáme že do Vidinu, chvíli přemýšlí, pak přes půl vesnice křičí na jiného Rumuna, chvíli na sebe řvou, my mezitím zjišťujeme, že jedeme fakt blbě. Michal totiž zadal do GPS město Vidin v Rumunsku, ne v Bulharsku. První prohra v souboji GPS vs. mapa. :) Rumun nám říká, co už víme, že prostě musíme zpět do Drobety. Aspoň kdyby cesta byla normální, občas jsou tu díry, že by utrhly kolo. Kluci z Pandy si stěžují, přední náprava dělá neskutečné rány. Nedá se nic dělat, vracíme se zpět a míříme směr Vidin BG.

Už podruhé na roadtripu přejíždíme Dunaj, vždycky mě to fascinuje, je to fakt velká řeka. Konečně dojíždíme do Vidinu, v místním Kauflandu doplňujeme zásoby, na lavičce u přilehlých paneláků navozujících správnou postsovětskou atmosféru poobědváme a později vyrážíme směr Sofia. Přejíždí se zde přes pohoří, zatáčka za zatáčkou, nic moc asfalt a docela provoz. Dost náročné na soustředění i na auto, zalehá mi v uších, točí se mi hlava, ničemu nepomáhá ani horko v kabině.

Na obchvatu Sofie mám dost, poprvé v životě jsem rád, že je zácpa a popojíždíme v koloně. Pak vyjíždíme od Sofie pryč, po dálnici směr Řecko. Aspoň že není provoz a asfalt je krásně hladký. Jenže pak to přijde. Jedeme třetí, před námi Panda, před ní Mondeo s GPS. V mírném stoupání v asi 120 km/h se pod Pandou objevuje hustý bílý dým. V mžiku za dýmem následuje oheň, ten na zlomek vteřiny vyplní celý prostor mezi koly, Pandou a dálnicí, pak už jen menší plamen. Po dálnici se valí koule rozžhaveného železa o velikosti větší pěsti, za ní letí kusy další železa a hliníku.

Ještě v létě jsme si říkali, jak je fajn, že má Panda hezky masivní diferenciál s důkladným žebrováním

Je mi jasné, že to je masivní průser. V první okamžik mě napadá motor – že vyletěla ojnice. Trochu se bojim o kluky, v Previi se sedí prakticky nad motorem. Zastavujeme, já běžím s trojúhelníkem a v hlavě mám „doprdele, už zas s tím běžím po dálnici". Kluci hasí Pandu, a když k ním dojdu, už jsou plameny zkroceny. Zjišťujeme, že vybuchl diferenciál. To by mě v životě nenapadlo. Když jsme auto přes léto opravovali, ještě jsem si říkal, jaký má pěkný masivní differenciál s hustým žebrováním zespod, ten že přežije celé auto i dvakrát. Olej v něm jsme samozřejmě neměnili. Nedá se nic dělat, já se svým převařovaným tažným okem Pandu, co váží 2 tuny, moc táhnout nechci, vrací se Mondeo, dáváme lano a jedem na nejbližsí benzinku. Tam řešíme, co dál. Za celou cestu až sem jsme nepotkali jedinou Toyotu Previi, sehnat další diferák tady někde v prdeli v Bulharsku je nemožné. Padlo rozhodnutí, Panda končí. Je už tma, táhneme Pandu do nejbližší vesnice s názvem Studena, jak poetické. Tam ji necháváme stát a hledáme ubytování, nakonec ukecáme nějaké místní Bulhary a spíme u nich na zahradě ve stanu.

Pokračování příště. Situace se pěkně zkomplikovala, s Pandou to vypadá zle. Co bude dál? Podaří se nám dojet až do Istanbulu?

Istanbultrip část 2.

Istanbultrip část 3.

Istanbultrip část 4.