IstanbulTrip: část 2.

Den čtvrtý – Vstáváme brzo ráno. Bulharům tu necháváme pár euro a sixpack Budweiseru, myslím, že to ocení. Jdeme k Pandě, já mám náladu pod psa, vnitřně nesouhlasím s tím, co kluci chtějí udělat, i když vím, že na jakékoli opravy, bastlení nebo cokoli jiného není čas ani chuť a zkazili bychom dovolenou ostatním. Vyklízíme Pandu, přečerpáváme benzín, přičemž nás obveseluje babička z vesnice. Umí jen rusky, ale stejně se dozvíme všechno o jejím zesnulém manželovi. A dostali jsme bomboněru a džus, na oplátku jsme jí dali všechno jídlo z Pandy, nebude kam ho dát. Mezitím jede kolem Bulhar s autem bez značek a zastavuje podívat se, co se tu děje. To vypadá nadějně a umí aspoň německy, já umím taky trochu, Michal taky, vysvětlujeme mu že „diferencial kaput" a že to auto tu necháme, nakonec mu ho prodáme – za 20 leva, tedy asi 10 euro. Máme kupní smlouvu, doma ho odhlásíme na export a není problém.

Kluci z Pandy se musí naskládat do Mondea a věci z Mondea se musí naskládat do Třícy, všude tam, kde je ještě trochu místa. Nadšený z toho nejsem, kombinace vzdálenosti od domova, některých místních cest, naložené Třícy a vůle v předních čepech mi dobře nedělá. Jinak to ale nejde a cesta zdaleka nekončí. Jedeme dál. Cestou ke klášteru Rilla si musíme postavit most přes jeden kanál v místní vesnici. Prohlížíme si klášter, údajně je to jedna z největších památek v celém Bulharsku. Nedivím se, je tady velmi příjemné ticho a zvláštní klid – i přestože je zde poměrně dost turistů. Pak ještě před řeckými hranicemi tankuju plnou, v Bulharsku je benzín o dost levnější než v Řecku. Ještě ten den přijíždíme k Egejskému moři. Mísí se ve mně různé pocity, mrzí mě a štve mě Panda a zároveň při pohledu na Třícu zaparkovanou u pláže a západ slunce trochu měknu, jsme fakt docela daleko.

Den pátý - Celý den relax a řešíme, co dál. Kluci z Pandy chtějí jet domů, pro ně je to nesplněný úkol, Panda do Istanbulu nikdy nedojede. Nechtějí pokračovat i proto, že jsou obě auta přetížená. Nakonec je přemlouváme, moje Tříca přece takhle naložená najezdila kilometrů a kilometrů po rozbité D1 na cestách do Brna a zpět, zvládne to i tady. Musí. A Mondeo to taky nějak zvládne. Večer si rezervujeme hostel v Istanbulu a druhý den se jde na to. Usíná se mi trochu hůř, druhý den nás čeká vjezd do čtrnáctimilionového Istanbulu – největšího města Evropy.

Den šestý - Ráno vyjíždíme, jedeme po řecké dálnici směr Kavala a pak směr Turecko. V jednom úseku narážíme na zvláštní zrnitý asfalt a Tříca začíná dost nehezky plavat, z čehož mám trochu strach. Na další benzínce zastavujeme a já se snažím zkontrolovat, o co jde. Nenacházím ale nic nečekaného. Přední rameno trochu plave v zadním silentbloku, asi to bude normální. Jedeme dál, následuje řecko-turecká hranice a já začínám mít pocit, že už jsme fakt hodně daleko od domova. Hraniční kontrola bez komplikací a jsme v Turecku, všude visí červené vlajky s měsícem a hvězdou. Kousek za hranicemi vidíme i první mešity, jsou tu v každé větší vesnici. Turecký asfalt je super, kilometry utíkají rychle, kupujeme něco jako dálniční známku a k Istanbulu se blížíme po dálnici.

Vjíždíme do Istanbulu, dálnice má asi 5 proudů. Postupně houstne provoz, až zastavujeme v koloně. A tou se postupně prodíráme až do centra, kde je provoz něco naprosto šíleného. Neustále se popojíždí, nesmím si nechat poodjet Mondeo, protože se mi tam okamžitě někdo vecpe a já nesmím Mondeo ztratit, protože jen oni s GPS vědí, kam vlastně jedeme. Postupně se soukáme do uzoučkých istanbulských uliček a tady zažívám pravou istanbulskou dopravu. Mezi popojíždějícími auty se motají mraky lidí, pobíhají tu Turci s ručníma vozíky. Chaos, předpisy neexistují, kdo jede, troubí, kdo troubí, jede. A do toho úmorné vedro a absence klimatizace. Atmosféra istanbulské dopravy nejde slovy vystihnout, musí se to zažít. Aby toho nebylo málo, tak špatně odbočujeme a GPS nás vede na zavřenou cestu. Potom mi při rozjezdu začíná cukat spojka, s Třícou se nedá plynuje rozjet. Taky se posunul bod, kdy spojka začne zabírat, bojím se, že spojku jednou pustím a Tříca se už nerozjede. Tečou mi nervy i pot, máme fakt dost, připadám si, jak kdybych odjel celé 24h Le Mans. Zastavujeme na prvním alespoň trochu rozumném místě, necháváme auta (i naše hlavy) vychladnout a zkoumáme mapu, kam že to vlastně jedeme. Pak jedeme dál, spojka se zdá, že spojkuje, mezitím je skoro večer. Podobným způsobem, přes zákaz vjezdu a pár dalších porušení běžných předpisů dojíždíme k hostelu v centru. Konečně, Tříca to dokázala, jsme v Istanbulu, neuvěřitelný pocit. Cesta od tabule Istanbul až k hostelu trvala asi 3 hodiny, z domova je to 2200 km.

A pokračování zase příště. Jaký je Istanbul doopravdy? Zvládne Tříca i cestu zpět? Jaké bude Černé moře? Co se nám přihodí dál? Těšte se.

Istanbultrip část 1.

Istanbultrip část 3.

Istanbultrip část 4.