načítám data...

Se starým BMW za pár šlupek do Maroka a zase zpátky: Část první

Vyrazit 30 let starým BMW za pár korun do zahraničí? Šílenství! A jet s ním sami ve dvou v létě do Afriky? To jsme se asi museli zbláznit. Nebo že by to byl dobrý nápad?

zobrazit celou galeriiAutíčkář na cestách: Se starým BMW za pár šlupek do Maroka a zase zpátky: Část první

Vojta Kubiš už sice pro Autíčkáře moc často nepíše, o to častěji ale jezdí na čím dál pozoruhodnější výpravy – a všechny absolvuje se svým věrným BMW 318i(s) z roku 1987. Už se s ním podíval do Istanbulu i do Albánie, používal ho pro dojíždění do školy i ho trápil na našich okruhových dnech. Tentokrát se ale rozhodl zajít ještě o trochu dál a se svým bavorákem (a svou přítelkyní) se vydal až do Afriky. Nechme ho vyprávět, jak výprava probíhala…

Na začátek – že chceme jet do Maroka jsme tušili už krátce od návratu z Albánie. Albánie byla super, hodně pohodová dovolená ale tak nějak mi přišlo, že jsme na maximum nevyužili roční potenciál a tak jsem se do toho chtěl letos opřít zase na max, jako když jsme jeli do Istanbulu. A Maroko se po prohlídnutí pár fotek a zjištění, že jen do Gibraltaru je to přes 3000 km (pro srovnání, do Istanbulu je to cca 2000 a připadali jsme si jako na konci světa :) ) zdálo být dostatečnou výzvou. A časově a rozpočtově nakonec tak náročnou, že jsme na cestu museli poprvé vyrazit sami dva a jen jedno auto. Z počátku jsem z toho měl strach, přecijen se hodí, když vás může někdo v nouzi odtáhnout, nicméně časem se to ukázalo jako dobré řešení.

Ve středu odpoledne pípám odchod v práci a v pozdním odpoledni vyjíždíme. Plán byl jasný, první dny cesty tlačit, co to půjde v mezích rozumu a smysluplnosti a dojet co nejdřív do španělského přístavního města Algeciras. Ještě první den na večer dojíždíme do Rozvadova, druhý den na německé dálnici zkouším maximálku s myšlenkou, že pokud se má něco rozpadnout, tak ať se to stane raději tady než v Africe. Ve 190 mě však zastavil omezovač z vedlejšího sedadla :) No dobře :) pozdě večer dojíždíme do kempu na jihu Lyonu, za jeden den jsme najeli těsně pod 1000 km, což je můj dosavadní rekord. Francii v zájmu časových úspor projíždíme taky po dálnici, pro našince je to však pekelně drahé, prakticky 50% toho co dám za benzín, dáme navíc ještě za dálniční poplatky. Po dalších dvou dnech a jednom krátkém koupání v moři přijíždíme do Algeciras, Španělsko uteklo rychle, prakticky všude jsou tu neplacené dálnice, není tu velký provoz a zároveň už se i bylo čím kochat :) Po čtyřech dnech máme ujeto 3100km. V Algeciras spíme v historickém centru, jsou to však docela škaredé úzké uličky, přes noc parkujeme na place co připomínal spíš smetiště uprostřed města.  

Ještě ten den večer jdeme pěšky do přístavu. Chceme zjistit, jak vlastně tyhle obrovské mezinárodní přístavy fungují, nikdy jsme s autem trajektem nejeli, netušíme kam zajet, kde koupit nějaký lístek, kam přijede trajekt.. Realita je však docela prostá, prostě se koupí lístky u některé ze společností a pak podle klasických dopravních tabulí najedeme do správné části přístavu (jsou tady prakticky 3 velké části – směr Ceuta, směr Tanger a nákladní přístav) a tam už nás navedou na správné „nástupiště“. Druhý den ráno tak konáme i v praxi. Vše je dobře organizované, po standardní pasové kontrole vjíždíme spolu s asi 50 dalšími auty do trajektu a odplouváme směr Afrika. Na lodi proběhne marocká pasová kontrola, dostaneme razítko s číslem do pasu a další razítka do dokumentu o bezcelním dovozu auta. Tenhle dokument nesmíme ztratit a zároveň se vždy musíme vrátit z Maroka i s autem. Je to jakási pojistka, aby se v Maroku nehromadily další staré auta, pro nás to znamená především to, že se v Maroku nesmí nic neopravitelného pokazit, nesmí nám Třícu ukrást a nesmíme mít nehodu. Jsou to katastrofické scénáře, ale člověka to přirozeně napadne a tohle je pak takový strašák ve vzduchu..Připlouváme do Marockého přístavu Tanger Med, odtud jedeme směrem na Chefchaouen [šefšauen]– historické město známé především pro svou typickou modrou barvu. Obědváme s pěkným výhledem na přístav, Evropa je stále na dohled.

Směrem do Chefchauenu projíždíme přes první marocké vesnice. Na benzínce dostaneme místní kávu zdarma – pán pumpař sice už nemá moc zubů, ale o kávě říká, že je to „Morocco whiskey“ :) A mimochodem, za prvních 150 km Maroka vidím víc Pián (starých Mercedesů řady W123 – pozn. šéfredaktora), než za zbytek svého dosavadního života :)

Cesta ubíhá docela rychle, asfalt je vcelku bezproblémový a krajina nám ze všeho nejvíc připomíná Albánii. Stále jsme relativně nedaleko moře a tak je krajina pořád dost zelená. V pozdní odpoledne přijíždíme do Chefchauenu, zažíváme první město se správnou marockou dopravou, skrz chaos a všeobecný ruch projíždíme až k historické části města s úzkými uličkami. Po chvíli nás místní nasměřují na uličku, kde se dá bez problému parkovat. Bereme věci a jdeme se ubytovat. Náš hostel je v jedné z uliček, musí nás k němu dovést místní, sami bychom ho hledali těžko.

Ubytujeme se a jdeme se procházet. Všechny domy jsou modré, modré jsou někdy i dveře, rámy oken, na modro jsou natřené někdy i chodníky. Modrá totiž evokuje pocit chladu, což se v letních dnech může docela hodit. Samotné historické centrum mě však nadchlo především tím, že se zde normálně žije. Ano, jsou tu obchody se suvenýry, ale ve všech těch modrých domech žijí místní Maročané, děti si tady hrají na ulicích, potkáváme tady i dost starých lidí, občas je v uličce hromada dřeva, které právě dovezli k někomu domů a ještě ho nestihli uklidit, občas se tu procházejí ovce nebo kozy. Další Marockou „specialitou“ je hašiš :-) Je sice v Maroku ilegální, ale je tu běžně dostupný a asi je u turistů velmi populární. Při procházení uličkami nám docela často někdo pošeptá „hey man, do you want some hashish? I have the best quality. Come to my place“… 

Po Chefchaouenu by se dalo bloudit do nekonečna, je to krásné místo pro relax a pohodu, nicméně nad námi visí plán jet dál a jakási nejistota následujících dní. Vyjíždíme směrem na jih, cestou se zastavujeme u místa s vyhlídkou, potkáváme zde další turisty cestovatele s Hyundai i10 z půjčovny. Kecáme kam jedou oni a kam my, ptají se nás, kde jsme si půjčili takové cool auto, že oni mají jen takovou mrdečku.. odpovídáme, že jsme dojeli až z Česka. „Wow, that is a proper adventure“ byla jejich odpověď :)

Nicméně našim cílem je druhé největší město Maroka – Fés. Fés je jedno z nejstarších Marockých měst, do roku 1912 bylo hlavním městem, je zde obrovská medina z osmého století, jedna z nejstarších Afrických mešit, stará univerzita.. To všechno jsme věděli, než jsme sem jeli. Realita však působí stejně trochu jinak. Na vjezdu do města nás odchytí Muhamad, zdraví nás českým „dobrý den“ a tak se s ním dáváme do řeči. Ptá se nás kde bydlíme, my mu ukazujeme náš zabookovaný hostel poblíž mediny, on nám to intenzivně rozmlouvá, že tam nezaparkujeme a že je to příliš nebezpečné. Nakonec se necháváme přemluvit a Muhamad nás přivádí k starému hotelu v nové části města. Tady se zaparkovat dá bez problému, cena taky bezproblémová a tak souhlasíme. Až když později téhož dne jedeme taxíkem do mediny (mimochodem, Dacia Logan s 630 tisíci km na budíku), tak mi dochází že jsme asi udělali dobře.

 

Provoz ve Fésu je docela masakr, ale je v tom všem chaosu cítit i jakýsi nádech pohody

Provoz ve Fésu je docela masakr, taxikář to pěkně sype, pruhů na cestě je tolik kolik se vleze aut vedle sebe, jezdí se tu na centimetry a agresivně. Je v tom všem chaosu ale cítit i jakýsi nádech pohody, taxikář se za jízdy směje, že se někdo jiný nevlezl nebo musel brzdit, v úplně ucpaném kruháči drží klakson klidně minutu v kuse a u toho se pořád směje, prostě normální den v práci, pohoda. Přijíždíme na okraj mediny a teprve mi dochází, co to vlastně medina je. Je to obrovské bludiště uliček v kterém žije zhruba 150 tisíc lidí. Odchytává si nás tady místní samozvaný průvodce, ale nám to nakonec vůbec nevadí, protože víme, že bez průvodce to tady nezvládnem. Na okraji mediny uličky začínají jako tržiště, jsou tady vedle sebe náhodně rozeseté „obchůdky“. Kromě těch ještě docela pěkných se zeleninou a ovocem jsou zde i obchody s masem, kde na dřevěných stolech leží kusy masa a vedle toho třeba useknuté kopyta nebo uřezané kozí hlavy. Hned vedle je klidně „obchůdek“ s uhlím – hromada uhlí, na které sedí člověk a lopatkou se v něm přehrabuje a nasypává zákazníkům uhlí do jejich košů.. O kus dál tržiště mizí a vcházíme do samotných uliček – některé uličky jsou úplně obyčejné, některé jsou velmi naturalistické, děti tu běžně hrajou fotbal, jsou tady kozí a ovčí hovna na zemi, po zemi teče kalná voda a je tu všeobecný smrad a špína. Občas vidíme do pootevřených dveří, někdy je za dveřmi normální byt, někdy stolařská dílna, někdy vstup do mešity. Z venku to nelze na první pohled rozeznat.



Průvodce nás bere také do místních koželužen a barvíren kůže. Je to místo, kde se zpracovává kůže tradičním způsobem – máčením v různých chemických lázních a mechanickým čištěním kůží. Z terasy nad barvírnou je vidět jak proces probíhá, jsou zde na hromadách zbytky srsti a různých jiných živočišných tkáních, na střechách přilehlých domů pak visí očištěné kůže. My jsme však přišli až na konci pracovní doby a tak je zde relativně klid. I tak to vše dohromady vytváří značně nechutný smrad. Průvodce nám ukazuje i další tradiční dílny, výrobnu klasických marockých koberců a látek a pak nás bere i na vyhlídkové místo nad medinou. Je tady hromada odpadků, ale taky královský klid a neuvěřitelný výhled na medinu.

Opouštíme medinu a adrenalinovým taxíkem se vracíme zpět do hotelu, druhý den ráno vyrážíme směrem na Saharu. Čeká nás přejezd pohoří Atlas a asi 500 km trasa. Opouštíme Fés a začínáme pomalu stoupat. V jednom z měst, přes které projíždíme, u silnice potkáváme několik opic. Zcela nás ignorují. Počasí nám vlastně docela přeje, je pod mrakem a s rostoucí nadmořskou výškou vjíždíme do mlhy. Krajina je pořád dost zelená, veškerá vlhkost, která jde od oceánu, se o Vysoký Atlas zastaví a vyprší na jeho západní straně. Až po přejezdu přes vrcholy se krajina zásadně mění a začíná být suchá a kamenitá. 

Poprvé se také začínáme ve větším množství potkávat s místními hlíněnými domy. Jsou to domy, které by u nás dlouho nevydržely, při bližším zkoumání je doslova vidět jak jsou uplácané z bláta smíchaného se senem. Delší déšť by je pravděpodobně rozpustil. Jsou zde také první oázy. Kde teče voda, je také spousta palem a jiné zeleně. Krajina kolem je vůbec dost pestrá, je znát že se blížíme k opravdové poušti a poprvé si připadáme, že jsme už opravdu daleko z domova… 
*** Konec první části ***

Další pokračování dobrodružství se starým bavorákem v Africe si u nás přečtete opět přesně za týden, tedy příští pondělí odpoledne.

Část 2.
Část 3.

Nelíbí se Vám reklamy, ale líbí se vám články?
Podpořte nás, pořiďte si VIP členství a užijte si autíčkáře bez reklam.


Mohlo by Vás také zajímat

Pro přidání komentáře se přihlašte nebo registrujte

Komentáře

BubaaCZek
27. listopadu 2017, 16:13
0

Palec nahoru!

reagovat
Ronoath
27. listopadu 2017, 17:39
0

Paráda! Moc se těším na pokračování!

reagovat
beastar
27. listopadu 2017, 18:34
0

Obdivuhodné:) Albánie ok, vůbec Balkán jako takový tam nás dnes jezdí spousta. Tohle spolu s tím autem z roku 87 je ale parádní a už velká odvaha.

reagovat
RcD
27. listopadu 2017, 19:35
0

Přečteno jedním dechem, klobouček děti :)

reagovat
GanGreen
27. listopadu 2017, 19:43
0

Tomu řikám odvaha panečku, palec nahoru... bavoráček vypadá perfektně, tak at to frčí!

reagovat
liška
27. listopadu 2017, 19:44
1

Super a tesim se na dalsi pokracovani. Medina ve fesu je opravdu masakr a radnej kulturni sok! Ja tenkrat dojel s autem z pujcovny az k ni a v noci sme v jedny z tech ulicek hledali nase bydelni. Prdele celkem stazeny, nakonec nas jeden mistni heloumajfrend zachranil...

reagovat
Rien
02. prosince 2017, 04:58
0

Mistni heloumajfrend:D jenom podle tyhle vety poznas v izraeli araba od zida (pokud teda nema jarmulku):D

gramo
28. listopadu 2017, 10:38
0

„Wow, that is a proper adventure“ to vystihuje. Moc rád jsem si to přečetl a těším se na pokračování.

reagovat
ToMyx
28. listopadu 2017, 10:44
0

Skvělé, to dobrodrůžo z toho úplně kape. V těchhle končinách je vysoká koncentrace dobrých duší, ochotných pomoci, pěkné budování povědomí. Ono by to asi ani jinak nešlo v tom bludišti.

reagovat
Pólin
28. listopadu 2017, 12:22
0

krása, Maroko je můj cestovatelský sen... jenom se zeptám: myslíš, že je OK jet tam s cca pětiletým dítětem? Ptám se proto, že kamarádka byla s manželem a stejně starým klukem v Indii a říkala, že nikdy více. Že si z tama dovezl parazity a že i přístup místních k dětem není úplně ok...

reagovat
Vojtěch Kubiš
28. listopadu 2017, 15:07
0

No, myslím si, že to reálné je, ale ne touhle formou jak jsme to jeli my :) malý by asi nevydržel trávit tolik času v autě a zároveň bych asi doporučil i jinou roční dobu. Podle toho, co jsme slyšeli tak ideál je březen/duben anebo listopad. Maroko je jinak na turisty dobře nachystané, není problém bydlet v pěkných čistých hotelech, půjčit si auto s klimatizací a tak.. Potkali jsme holandský pár, co tam byl s malými dětmi, cca 6-8 let a říkali že úplně vpohodě, že s dětmi jeli na velbloudech do pouště a že děti byly nadšené, že každé mělo svého velblouda a že si připadali jako v pohádce.. Co neumím úplně posoudit je riziko nějakých nemocí.. A zažívací problémy hrozí i dospělým, to asi všude v Africe :)

Pólin
29. listopadu 2017, 06:18
0

Jasně, touhle formou mě to ani nenapadlo... z vlastní zkušenosti vím, že by to nebyl dobrý nápad:) Ohledně toho jara, nebo podzimu díky za hint... jo, tak nějak jsem si to představoval...díky moc za rady.

PachezZ
01. prosince 2017, 08:31
0

ono taky záleží kam jedete, pobřeží atlantiku je i v létě teplotně příjemný a třeba Agadir je prostě nový, moderní město (neb ho v 1960 srovnalo se zemí zemětřesení a tsunami) kde s dítětem nebude problém... a wizz tam lítá svýma dobytčákama za pár šušní... na stranu druhou to není tak úplně to klasický "maroko" :)

ma
malýKostík
28. listopadu 2017, 19:42
0

Krásný příběh, ať se i nadále daří...
Pokud máte rádi FAILSTORY, protože jet funkčním BMW na dovolenou k moři je nuda, tak si přečtěte, jak jsem jel rozbitým Oplem Agila do Finska... http://blog.kostecky.cz/2017/08/autem-do-finska-pres-pobalti.html

reagovat
yorkin
29. listopadu 2017, 21:57
0

Moc pěkný, já takhle koupil Saaba 9-5 před 11 lety čtyři dny před odjezdem na Erasma do Glasgow. Sobík ovšem úspěšně absolvoval dvě cesty tam i zpět + ještě nějaké ježdění po Skotsku ;-)



Poslední komentáře

Poslední inzeráty

Ford Mustang Kabrio V8, Manual, Na cestě 1969
Ford Mustang Kabrio V8, Manual, Na cestě

1969 rok výroby
260 koní výkon
5 000 ccm objem

Chevrolet Corvette LT1, Matching, Manual, V ČR! 1971
Chevrolet Corvette LT1, Matching, Manual, V ČR!

1971 rok výroby
245 koní výkon
5 700 ccm objem

Ford Mustang GT Fastback, Na cestě 1970
Ford Mustang GT Fastback, Na cestě

1970 rok výroby
260 koní výkon
5 000 ccm objem

Dodge Grand Caravan 3.6, 2014, 7 míst, DPH, StownG 2014
Dodge Grand Caravan 3.6, 2014, 7 míst, DPH, StownG

2014 rok výroby
214 koní výkon
3 600 ccm objem

Ford Aerostar MPV 1991
Ford Aerostar MPV

1991 rok výroby
150 koní výkon
3 000 ccm objem