Se starým BMW za pár šlupek do Maroka a zase zpátky: Část třetí

Vojta Kubiš už sice pro Autíčkáře moc často nepíše, o to častěji ale jezdí na čím dál pozoruhodnější výpravy – a všechny absolvuje se svým věrným BMW 318i(s) z roku 1987. Už se s ním podíval do Istanbulu i do Albánie, používal ho pro dojíždění do školy i ho trápil na našich okruhových dnech. Tentokrát se ale rozhodl zajít ještě o trochu dál a se svým bavorákem (a svou přítelkyní) se vydal až do Afriky. Nechme ho vyprávět, jak výprava probíhala…

Od Hassilabied odjíždíme zkratkou přímo na Erfoud, je to malá silnička, která ale byla relativně nedávno postavena a tak má úplně bezproblémový asfalt. Kolem cesty se „pasou“ černé kozy, fakt netušíme, jak vydrží v tom horku na přímém slunci jen tak postávat mezi kamením. Míříme k soutěsce Todra, cesta ubíhá hladce, jelikož právě probíhá svátek oběti, tak jsou ulice vylidněné a provoz je minimální. V některých vesnicích vidíme ovce pověšené za nohy na silnější větev stromu a pod nimi kaluž krve. No je fakt, že naše Vánoce a zabíjená kapra vypadá trochu mírumilovněji, ale průměrná česká zabíjačka je vlastně to samé.. 
 
Krátce přes soutěskou Todra projíždíme před město Tinghir, které se rozpíná kolem stejnojmenné oázy. Jsou zde úžasné výhledy na části města, které jsou celé postavené z hlíny. V některých domech se očividně stále bydlí, některé vypadají opuštěně a postupně se rozmáčejí, pokaždé když zaprší.  

V centru města panuje klid a horko, téměř nikdo není venku. Došly nám Dirhamy a nemáme kde zaměnit. Nedá se nic dělat, pokračujeme v cestě do soutěsky. Cesta je pohodový asfalt a z Tinghiru to není daleko. Nejužší místo soutěsky je hned na jejím začátku, v říčce uprostřed soutěsky teče studená voda, na šířku to tady má možná 15m, na výšku mají skály prý až 200m. V nejužším místě si zchladíme nohy a pokračujeme hlouběji do soutěsky. Ta se lehce otevírá, v jejím středu se táhne malinká oáza, po stranách se tyčí skály. Ve skalách vidíme chodit kozy a pak si všimneme, že o mnoho metrů nad nimi jsou jejich pastevci, kteří ve výškách kam se kozy už nedostanou, kácejí veškerý (byť velmi chabý) porost a shazují jej dolů kozám. 

Projíždíme soutěskou, dokud nás to baví, víme, že se budeme zase vracet zpátky, protože přes Atlas přejíždět ještě nechceme a navíc by to touto cestou šlo relativně obtížně. Když se asfalt příliš zhorší, tak to otáčíme a jedeme zpět. O zhruba 50 km směrem na Ouarzazate je další soutěska – Dádes. Cestou skrz soutěsku projíždíme okolo spousty zvláštních skalních útvarů, jakoby láva vytryskla do vzduchu a zatuhla, nadšenci geologie by si zde přišli na své :) Soutěska Dádes je také známá pro svůj asi 1 km dlouhý úsek plný zatáček. Věděl jsem že to tady je a tak jsem si to musel projet.  Na vrcholku za zatáčkami je prodavač pomerančových džusů, zastavujeme u něj a chceme si koupit. Není problém, ale pojďte nejdřív ke mě domů na čaj.. Tak proč ne. A tak sedíme na terase, popíjíme čaj a mladý pán nám vypráví o Nomádech, kteří ve zdejších kopcích žijí. Čaj má opravdu výborný, silný, nahořklý a doslazený cukrem. Pije se jako dobrá káva, po malých doušcích a pomalu. Dopíjíme jak čaj, tak džus a projíždíme se ještě kus dál ve směru soutěsky, pak se zase otáčíme a míříme na Ouarzazate. V samotném Ouarzazate není nic, co bychom do teď v Maroku ještě neviděli, na okraji města jsou ale Atlas Studios, což jsou filmová studia, kde se natáčelo mnoho známých filmů – třeba Mumie, Gladiator anebo Asterix a Obelix – mise Kleopatra. A tak přestože nejsme nijak extrémní fanoušci kinematografie, se na to jdeme podívat. A po pravdě, hrůza. Nikdy bych neřekl, jak lacině můžou filmové kulisy z blízky vypadat. Nedaleko za Ouarzazate je odbočka na vedlejší silnici, která vede k Ait Benhaddou a tam míříme teď. Kousek před Ait Benhaddou nás zastavuje jeden z místních. V podstatě zjišťuje, jestli nemáme něco na výměnu, konkrétně by ho nejvíc zajímal alkohol. Alkohol je totiž v Maroku relativně špatně dostupný a místní jsou asi zvyklí, že Evropané u sebe vždy něco mají. My bohužel nic nemáme a tak se rychle loučíme, ještě předtím mi však nabídne 5 velbloudu za Třícu. Nic moc, říkám si.. :) Ait Benhaddou je opevněná vesnice na bývalé karavanní stezce mezi Saharou a Marakéšem. Je to fascinující kus Berberské architektury, není zde ani moc co vyprávět, stačí se dívat. Večer spíme v ubytování u neuvěřitelně milého pána, který mi ráno při zalévání kytek rovnou i opláchnul Třícu od všeho toho saharského písku a prachu.
Druhý den přejíždíme Atlas zase zpátky na sever, z této strany jsou zde mnohem větší stoupáky a několik serpentýn, na druhé straně Atlasu už je zase všude zelená vegetace ale méně milí lidé. Horko je tu však prakticky stejné. Míříme na Marakéš, původně jsme se zde chtěli zdržet a město si prohlédnout, nakonec svoje plány měníme. Venku je zhruba 45°C a představa že bychom chodili po městě plném turistů nás zrovna 2x nepřitahuje a tak jedeme rovnou k oceánu, do Essaouiry. Cesta by ubíhala hladce, avšak v jedné z vesnic poznáváme, že už jsme opět v moderní civilizované zemi – dostávám pokutu za rychlost. Na vjezdu do obce jen pustím nohu z plynu a než stihnu zpomalit na předpisových 60, tak z křoví vyskočí policista a už není cesty zpět :) Aspoň jsou ale milí a féroví, v přepočtu jsem však lehčí o cca 800 Kč.

Asi 20 km před pobřežím se dramaticky mění klima, z horka vjíždíme do mlhy a vlhka. Z výdechů topení fouká studený vzduch, jako kdybych zapnul klimatizaci. V Essaouiře je o dobrých 20 stupňů méně než ve vnitrozemí. Oceán dělá své. Ubytujeme se a jdeme k vodě, vstup do oceánu je pozvolný a voda je stejně studená jako Balt. Hlouběji do vody vstupujeme, jen abychom mohli říct, že jsme se koupali v oceánu.. :) Druhý den ráno si jdeme projít samotnou Essauiru, je to historické město s malou medinou a rybářským přístavem, je zde mnoho kaváren a restaurací, schází se zde umělci a povaleči. Krásné místo pro odpočinek.

V podvečer z Essauiry odjíždíme, záměrně jedeme podél pobřeží, protože jsou zde krásné výhledy. Za to cesta je fakt mizerná, asfalt je občas tak rozpadlý, že musím zpomalit na rychlost chůze. Nedá se nic dělat.. Po asi 50 km přijíždíme do města Souira Kedima, máme zde booknuté ubytování. Když k hotelu dojedeme, zjišťujeme, že je prakticky opuštěný. Po chvíli bouchání na vchodová vrata přijde pan správce, který však mluví pouze arabsky. Nerozumíme mu ani slovo a pán není ani mistr gestikulace. Opravdu netušíme, co se nám snaží říct, nakonec voláme na telefon, který byl uveden na internetu. Pan majitel na telefonu umí naopak slušně anglicky a tak mu vysvětlujeme situaci. Říká nám, že jeho hotel je v rekonstrukci a nám se ho povedlo zabookovat asi skrz nějakou chybu a hrozně moc se nám omlouvá. Nakonec ho ukecáme, aby panu správci vysvětlil, že potřebujeme jen někde přespat a tak se dostáváme dovnitř. Máme pro sebe pokoj, ve kterém jsou dvě nové postele, obě ještě zabalené v igelitu, ale za to nemáme elektřinu ani vodu. Máme však klíče ještě od jednoho pokoje, kde nejsou postele ale zase je tam voda i elektřina.. :) Další den nás čeká už jen přesun po Marocké dálnici, míříme zpět do Evropy. Další noc trávíme v Asilah, městečku nedaleko přístavu Tanger Med. Parkujeme zase na smetišti.. 

Pak už nás čeká jen trajekt zpět do Evropy, v tomhle směru je pasová kontrola mnohem náročnější, musíme projet rentgenem a celé to trvá mnohem déle. Někdy kolem oběda vjíždíme na Evropský břeh. Uff, tohle je úleva. Přestože to máme do Brna ještě víc než 3000km, připadáme si jako doma. Cesta přes Evropu probíhá hladce, už nikam nespěcháme, ve Španělsku se 2x koupeme, na benzínce taky konečně umývám Třícu, za tohle si to zaslouží nejen to. Projíždíme přes Andoru, kde je neskutečná zima, ve městě je 10°C, prší a je mlha. Při přejezdu přes nejvyšší bod dokonce i poletuje sníh. Francii bereme po okreskách, zastavujeme se v Carcassonne a pak ve Vichy a pak už nás čeká jen průjezd přes Německo a suverénně nejnáročnější úsek celé cesty – D1 mezi Prahou a Brnem.. :) 
Po 8800 km a 21 dnech jsme se vrátili domů, vyčerpaní ale šťastní.. Ani nevím, jak to celé shrnout, tohle pro nás byla obrovská zkušenost. Byl to pro nás největší a nejnáročnější roadtrip vůbec, jednak jsme poprvé dojeli na jiný kontinent a i v počtu ujetých km jsme prakticky zdvojnásobili minulý „rekord“. Zároveň jsme také poprvé jeli úplně sami, jen 1 auto, 2 lidi. Pocit nejistoty to tak (navíc ještě v kombinaci s prohlášením o bezcelním dovozu auta do Maroka) umocňuje, nicméně reálně úplně zbytečně. Nepokazilo se prakticky nic, nejzávažnější problém bylo když se na té rozbité cestě od Essaouiry na sever povolil držák převodovky a začal klepat do kastle.. řešení bylo víc než jednoduché – zase ho dotáhnout. Další problém bylo, když jsme ráno odjížděli z Asilah tak Tříca cukala než se ohřála, to samé se pak opakovalo každý den ráno se studeným motorem, dokud jsem to v kempu ve Francii neopravil – mohl za to navlhlý konektor lambdy.

A taky jsme se naučili, že když nám někdo říká, že je to do Gibraltaru fakt hrozně daleko, tak.. že má pravdu :)

Část 1.
Část 2.


Pokud vás naše cesta po Maroku nadchla a chtěli byste vidět více fotek a být takříkajíc “u zdroje” našich budoucích roadtripů, tak nás můžete olajkovat na https://www.facebook.com/setricitkounakrku/