Hyundai Ioniq: Hybrid pro obyčejného člověka

Když jsem minulý rok testoval nejnovější generaci Toyoty Prius ve variantě plug-in hybrid, bylo výsledkem spíše filosofické zamyšlení než klasický test. Veškeré dojmy z onoho auta ve mě totiž naprosto přebil pocit, že se ta věc ze všeho nejvíc snaží nebýt autem. Měl jsem dojem, že by byl Prius (a jeho tvůrci) mnohem raději, kdyby byl nazýván třeba “elektrifikovanou přepravní kapslí”. Nebo tak něco. Design připomínal ze všeho nejvíce bionickou roborybu z jiné galaxie, interiér vypadal jako něco ze Start Treku nebo možná z Červeného trpaslíka a celkové pojetí jako by se vás snažilo co nejvíc oddělit od procesu řízení.

Byl jsem proto opravdu zvědavý, jak se s podobným zadáním vyrovnala korejská automobilka Hyundai. Stejně jako Prius není ani Ioniq odvozen od žádného existujícího modelu a nemůžete si ho pořídit v “konvenční” verzi. Kromě klasického hybridu máte na výběr jen dobíjecí hybrid (PHEV) a nebo čistý elektromobil, což z Ioniqu dělá záležitost specificky zaměřenou na šetřílky či ekology.

Už když k Ioniqu přicházíte, začnete si všímat toho, že Hyundai se tu ve skutečnosti pokusil o něco velmi odlišného od toho, co Toyotě přineslo obrovský úspěch s Priusem. Zatímco Toyota se očividně snaží cílit na lidi, kterým je nesympatická samotná idea automobilu a chtěli by něco, co sice plní funkce auta, ale vlastně je to auto co nejméně, Hyundai nic takového neřeší. Když se na Ioniq podíváte, možná si všimnete toho, že je trochu jiný, než bývá mezi běžnými hatchbacky zvykem. Maska chladiče je tu “jenom jako”, profil karoserie je očividně diktován v první řadě aerodynamikou a až potom designem, modré doplňky se snaží zdůrazňovat ekologicko-elektrické pojetí.

Jenomže abyste tohle zaznamenali, musíte se dívat opravdu pečlivě nebo o autech něco vědět. Pro běžného uživatele automobilu je to prostě obyčejné auto – tak nějak průměrně velké, průměrně vzhledné, možná s pár nezvyklými detaily, ale celkově vzato vlastně dost konvenční. Pokud jste zvyklí na nějaký jiný Hyundai, třeba na kteroukoliv verzi i30, vlastně vám to tu bude připadat dost povědomé. Volant, radiomapa i celkové rozvržení jsou téměř shodné a i na palubní desce na vás svítí klasický “budík” rychloměru. Žádné kosmické displeje, žádné ovládací prvky, které by se snažily co nejvíc odlišit od běžného auta.

Abyste se rozjeli, musíte zařadit zcela obyčejný volič automatické převodovky do polohy D – a možná přitom koutkem oka zaregistrujete, že nabízí dokonce možnosti manuálního řazení nahoru a dolů. To u variátorem vybavené Toyoty pochopitelně není možné, ale pohonné ústrojí Ioniqu je ke kolům připojeno přes šestistupňovou dvouspojkovou převodovku DCT, dost podobnou té, kterou najdete právě v i30.

Od toho se odvíjí i pocit z jízdy s Ioniqem. Samozřejmě tu jsou typické projevy hybridu – po nastartování se neozve žádný zvuk a auto se zpočátku dá do pohybu zcela neslyšně, ale jakmile se rozjedete na vyšší rychlost, začne se benzínový motor ozývat poměrně často. Vlastně to působí jako normální auto s automatickou převodovkou, které občas chvilku dokáže jet na elektřinu a jindy si elektromotorem alespoň pomáhá. Celkově ale není zážitek příliš odlišný od “normálního auta”.

Pokud jste chtěli opravdové auto a ne futuristickou přepravní kapsli, je to samozřejmě výhoda, ale má to i svá negativa. Především to, že zatímco Prius, který tráví v elektrickém režimu opravdu spoustu času, dokáže běžně jezdit i pod 4 litry na sto, od Ioniqu můžete čekat spotřebu někde mezi pěti a šesti litry. Což je sice příjemné, ale asi to neoslní. Samozřejmě výhody se dostaví v městském provozu, kde Ioniq dosahuje spotřeby nesrovnatelné s benzínovou i30 a dost možná překoná i diesel. Na zachraňování ledních medvědů to ale úplně nebude.

Na druhou stranu se v Ioniqu cítíte i na okreskách nebo dálnici jako v normálním autě – nekoná se tu úpěnlivé kvílení motoru vytočeného do konstantních otáček, typické pro Prius a další hybridy s CVT. Pořád máte normální auto s normálním dvouspojkovým automatem, jen o něco úspornější (k čemuž přispívá k skvělý koeficient aerodynamického odporu 0,24, identický s Priusem). Jestliže vás baví řídit, Ioniq vás asi nenadchne – sice neurazí, ale jeho vlastnosti se dají nejlépe popsat jako “adekvátní”. Jenomže pokud jste nadšený řidič, asi těžko budete uvažovat o hybridu.

Verdikt

Zatímco Toyota vyrobila v podobě Priusu “auto pro lidi, kteří nemají rádi auta”, Hyundai se v Ioniqu pokusil stvořit “hybrid pro ty, kteří nemají rádi hybridy”. Nejsilnější dojem, který ve vás Ioniq zanechá, je to, že jde vlastně o úplně obyčejné, dobře vyrobené a dobře fungující auto. Je o něco úspornější než benzínová i30 s automatem a zaplatíte za něj podobné peníze. Možná vás jeho řízení bude o něco méně bavit a pokud jezdíte dlouhé trasy mimo město, budete na tom s onou i30 nejspíše lépe. Ale pokud trávíte většinu času ve městě, úspory budou významné a oběti na poli pocitu z jízdy minimální. Takže můžeme s klidem říct, že úkol byl splněn. Hyundai postavil hybrid i pro ty, kteří nejsou z hybridů zrovna nadšeni.

Technické údaje:

Motor: zážehový čtyřválec 1 580 ccm / synchronní motor s permanentním magnetem
Výkon soustavy: 141 koní v 5 700 ot./min
Točivý moment motoru: 147 Nm při 4 000 ot./min
Točivý moment elektromotoru: 170 Nm 
Převodovka: šestistupňová automatická DCT
Maximální rychlost: 185 km/h
0-100 km/h: 10,8 s 
Průměrná spotřeba (udávaná): 3,4 l/100 km

Pohotovostní hmotnost: 1 445 kg 
Cena od: 699 990 Kč