Hatchback nemusí být hot, aby byl cool

Hatchback je pravděpodobně ta nejnudnější kategorie automobilů. Ryze utilitární krabice na převoz osob ve dvou řadách a nákladu ve snadno přístupném zavazadelníku. Vepředu je kapota a motor, vzadu velká výklopná stěna a mezi tím nějaké ty dveře. A to je celé. Zapomeňte na vyváženou eleganci sedanů i na ostré tvary kupé. Tohle je prostě škatule na kolech.

Snad i proto se zrodily hot hatche, které se snaží z utilitárních levných aut vykřesat nějakou tu zábavnost. Recept je snadný, stačí přidat koně, ubrat váhu, přitvrdit podvozek a ideálně vůz naladit tak, aby v první zatáčce neposlal přemotivovaného řidiče do hodin. Což tedy ne vždycky vyšlo, vzpomeňme třeba na Peugeot 205 GTi, který byl tímto chováním nechvalně proslaven. 

Ale jsou i jiné způsoby, jak z poměrně nezajímavé karoserie vykouzlit auto, které se dá označit jako atraktivní, nebo přinejmenším zajímavé. Ať už k tomu pomohou nějaké ty designové libůstky, nebo originální technická řešení. Hot hatch bych si, upřímně řečeno, za své těžce vydělané peníze asi nekoupil. Argument, že dané vozidlo stojí mnohdy násobek ceny své předlohy jen proto, že je rychlé, u mě neobstojí. Ale z následující šestice bych si vybíral s radostí a upřímně nevím, kterému vozu bych nakonec dal přednost.

Isuzu Piazza

Od jisté doby platí, že kdykoli se v redakčním chatu zmíní tento exot, vynoří se odkudsi František a poznamená cosi o tom, že Piazzu mohl koupit, ale neudělal to . Dvakrát. Vždycky nakonec vycouval kvůli dostupnosti dílů. Což je mimochodem takový typický rys tohoto muže s vlasovým ohonem a malým roadsterem, jak jste se konec konců mohli dočíst v jeho nedávném článku. Ale zpátky k Piazze. Ačkoli zdálky tvarem možná připomínala své současníky, třeba Nissan Sunny nebo Toyotu Corollu, měla hned několik zásadních výhod. Hrabala zadními koly (a to mnohem dříve, než to bylo cool u jedničkového BMW), měla turbomotor a navíc specifická polovyklápěcí světla a to nemluvím o cool retrofuturistickém interiéru se zajímavými segmenty ovládání pod volantem. Co chcete víc?  

Honda Accord Aerodeck

Jsou to asi tři roky, co jsem šel z práce a všiml si u chodníku zaparkované Hondy, kterou jsem do té doby asi nikdy zblízka neviděl. Byl to pěkný zachovalý Accord Aerodeck. Na první pohled možná obyčejná škatule, ale na ten druhý překvapivě podařený designový skvost. Tehdy mě tohle auto tak zaujalo, že jsem si ho vyfotil (ačkoli to normálně moc nedělám, nejsem žádný carspotter). Právě to je ta neostrá fotka výše. Od té doby mě to čas od času chytne a v inzerci hledám tenhle zapomenutý klenot osmdesátkového japonského automobilismu. A jeden, i když dost drahý, tam  stále visí a já se občas zasním, jaké by to bylo, ho mít. Vlastně ani nevím, co se mi na něm tak moc líbí. Jestli to jsou mrkačky, dlouhá kapota, velkorysé prosklení, nebo prostě jen fakt, že to je starý japonský pekáč, kterých už moc nejezdí. Tak jako tak mám ale pro Aerodecka neracionální slabost.

Alfa Romeo 145

Co by to bylo za žebříček zajímavých aut, kdyby v něm chyběla Alfa Romeo. Já se teda přiznám, že spíše, než k Alfě mám z “lepších Fiatů” blíže k Lancii, ale zrovna u hatchbacků se přeci jen (až na první generaci Delty – promiň Honzo) dařilo lépe designérům z Milána. 145 pro mě symbolizuje designově snad nejvděčnější období značky, kdy se už nevyráběly vozy hranaté jak Fiat 124, ale zároveň se doba ještě nepřeklopila do věku mýdel na kolech (kolem roku 2000). Obzvláště zdařilá je záď vozu a speciálně pak navázání bočních a zadního okna, které působí, jako by vůz vůbec neměl c-sloupky. Nedávno jsem se jednou světle zelenou 145 svezl a ačkoli to byla jen obyčejná jedna-šestka, bylo to moc příjemné. Auto je čitelné, dobře se ovládá a ačkoli je trochu tvrdší, není to žádný uskákaný kostitřas. 

Volvo C30

Psal se rok 2004 a ještě jako základní školou povinný žák jsem se poprvé podíval do Švédska. Tehdy ještě nestálo v továrně Volva v Göteborgu dnešní pěkné moderní muzeum na mořském břehu, ale bylo možné navštívit velkou vstupní halu s vystavenými vozy ze současné produkce a pár dalšími exponáty. Vzpomínám si, že jsem z toho byl tehdy docela zklamaný. Místo mých oblíbených hranatých Volv, která se proháněla po švédských silnicích (ano, právě tehdy se mi začala zamlouvat první V70, kterou jsem si pak o nějakých dvanáct let později opravdu koupil) byl showroom plný kulatých vozů a jeden z nich se mi obzvláště nelíbil. Byl to koncept Volvo SCC, který sice zaujal průhlednými a-sloupky, ale jinak mi přišel skutečně hnusný. Naštěstí byla ale cesta od konceptu k hotovému autu ještě poměrně složitá a tak se z SCC nakonec stalo Volvo C30. A jak nemám druhou generaci “kulatých” Volv z druhé poloviny nultých let rád, tak je C30 světlou výjimkou. To auto je fakt krásné, jedinečné a mám takový pocit, že si ho stejně jednou pořídím. Klidně s dieselem, v automatu, ono to jízdně není žádné sportovní terno. Ale ryze vzhledově a propracovaností jde v kategorii hatchbacků o jedinečný počin. A ano, bylo těžké si vybrat, jestli sem zařadím C30, nebo 480ES, ale kulatý zjev se mi nakonec líbí přeci jen o trochu víc. I když nemá mrkačky.

Renault VelSatis

Název VelSatis prý pochází ze složeniny slov velocity a satisfaction a má vyjadřovat radost z rychlosti. Což sice při pohledu na paletu nabízených motorů (5 dieselů a dva benzíny), z nichž se snad jen vrcholný tříapůllitrový šestiválec dal nazvat dostatečným na necelé dvě tuny váhy vozu, může zdát jako trochu nepřesné pojmenování, ale alespoň to zní hezky. Ne, VelSatis nebyl závoďák, ale luxusní automobil. Dokonce tak luxusní, že si ho jako svůj dostavník vybral na několik let v prodloužené verzi i francouzský prezident. Aby hlava státu jezdila hatchbackem, to se přeci jen moc často nestává. VelSatis stavěl na designovém jazyce ještě zajímavějšího Avantime, ale narozdíl od něj byl přeci jen trochu umírněnější a konvenční. Jenže ne dostatečně na to, aby to stačilo na prodejní úspěch. Pořád to byl hatchback za cenu limuzíny a to, zvláště ve světě, kde je auto do jisté míry statusovým symbolem, prostě nefunguje. Takže se prodával špatně a nedočkal se nástupce. Dneska jde společně s Opelem Signum (kterému ale trochu chybí francouzská noblesa) o jednorožce z vymřelé kategorie hatchbacků vyšší střední třídy.

Saab 900 (1. generace)

Dnešní žebříček uzavřeme další švédskou klasikou, tentokráte z Trollhattanu. Devítistovka, zvláště ve své třídveřové variantě možná na pohled připomíná kupé, ale vyklápěcí záď jí jasně řadí do kategorie hatchbacků. Proporčně je to vlastně hrozně nevyvážené auto. Zatímco přední sklo je nadprůměrně svislé, zadní stěna se svažuje naopak velmi pozvolna, za to téměř až k nárazníku. Přidejte k tomu spoustu plastových doplňků, nepříliš oblíbená třípaprsková kola a máte recept na katastrofu. Jenže ona nepřišla. Naopak – Saab 900 patří vzhledově mezi jedno z nejpovedenějších aut dekády a to i přes fakt, že bere všechny poučky z encyklopedií designu a ostentativně je zahazuje. V prodeji vydržel dlouhých sedmnáct let, od konce sedmdesátek až do poloviny let devadedsátých. A ti šťastnější z majitelů měli navíc své každodenní cesty tímto nevšedním vozem ozvláštněné zvukovým projevem starosvětského turba. Když se obzvláště zadařilo, byl pod kapotou motor s označením B202, který ze sebe dokázal vymáčknout až 173 koní. A to už je 1200 kg těžké auto docela slušné stádo. Takže jsem se, zdá se, takovému trochu hot hatchi nakonec v dnešním výběru přece jen nevyhnul. Alespoň ale není zas tak profláklý.

A jaké hatchbacky se líbí vám? Máte raději klasiku ve formě hot hatchů, nebo vám, stejně jako mě, imponují různé mnohdy polozapomenuté obskurnosti? A jaký automobil mi ve výčtu cool hatchbacků chyběl? Napiště nám do diskuze.