BMW 520d xDrive: BMW, jak si ho pamatuji

Okolo nových modelů automobilky BMW se v poslední době často vzedme vlna kontroverze. Tu mají příliš málo válců, jindy moc velké ledvinky, pohání je nespalovací motor, nebo šokují pro jistotu úplně vším. Skoro by to zdálky mohlo vypadat, že na auta, která pro ně vždycky představovala královskou disciplínu, totiž důstojné cestovní sedany s nekompromisními jízdními vlastnostmi, už nezbývá prostor. Naštěstí je to ale skutečně jen klam. V testovací flotile se totiž objevilo auto, které se drží osvědčených pravidel, nesnaží se přehnaně inovovat a je prostě “jen” moc dobré. Jasně, že jsem si ho chtěl zkusit. 

Šedivá “pětka" sedan, navíc se základním naftovým motorem a bez různých M-Paketů, sice může ve světě rozličných dobrodružných crossoverů nabízejících sofistikované hybridní pohony působit trochu nudně, občas ale není “návrat ke klasice” úplně od věci. Tříprostorová karoserie působí nadčasově a elegantně a v pastelové šedi alespoň pěkně vyniknou decentní křivky. Pravidla pro ochranu chodců a skutečnost, že se ve stejné karoserii prodává i elektromobil sice můžou za to, že je ponton karoserie trochu vyšší, než by se mi líbilo, ale na dnešní poměry jde pořád o výjimečně vyvážený vzhled – takový, jaký umí snad jen auta F-R koncepce s motorem podélně.

A dokonce i ony zmíněné ledvinky by tu jistě šly udělat i větši, ale jsou vcelku umírněné. Je zkrátka poznat, že pětka je páteří nabídky BMW a tak se u ní nesluší žádné unáhlené kroky. Žádná revoluce, jen postupná evoluce v mezích, které zkousne i konzervativní zákazník. V zásadě jsou mi trochu proti chuti jen dvě věci – tou první je na můj vkus zbytečně ostře stoupající boční linka, elegance starých BMW tkvěla podle mě totiž hlavně v tom, že linie byly vždy striktně rovnoběžné se silnicí, a pak ten černý vzorovaný plastový nástavec prahu, který by snad dával smysl u M-paketu, ale v důstojné specifikaci je zbytečně moc výrazný. 

Z hlediska vzhledu vypíchnu ještě jeden detail a tím jsou kola. Nejsou zbytečně velká, na dnešní poměry mají jednoduchý (téměř) symetrický design (takže nevypadají na každé straně auta jinak) a hlavně jsou lakována jen do jednoduché stříbrnošedé metalízy. Nejsou černá ani vícebarevná, netrčí mimo profil pneumatiky a nevypadají jako něco, co by mělo stát v galerii alternativního umění. Díky za to. 

No a pak je tu interiér, který nastavený trend…úplně boří. Ale počkejte, nezapalujte pochodně a nehledejte vidle, chápu sice, že pohled na ultraširokoúhlý displej a skorohranatý volant si zdvižené obočí zaslouží, ale – ono to prostě funguje. Nemusíte mi to věřit, ale můžete si to zkusit – showroomy BMW jsou konec konců v každém větším městě. Starší verze systému iDrive jsem neměl moc rád, protože spoléhaly na to, že jdou kompletně ovládat kolečkem na středovém panelu. Dopadlo to pak podobně jako u Mazdy – infotainment byl plný nepřehledných podvojných menu a dosti kostrbatý. Současná verze počítá s tím, že občas použijete i prsty, ale to nejdůležitější lze stále poslepu “odkroutit”. To se mi zdá jako vůbec nejlepší kompromis. Systém je svižný a přehledný, složitá nastavení jsou ukrytá dost hluboko na to, aby se nepletla při jízdě, ale zárověň se dají v případě potřeby snadno najít v logicky členěných celcích.

Jo a dneska už skoro povinná informace – aktivní asistent udržování povolené rychlosti (známý též jako “ta věc co furt pípá a přehlídne polovinu značek”) lze vypnout jedním dlouhým podržením tlačítka “SET” na volantu. Anebo – a to je ještě zábavnější – jde na něj nastavit vlastní gesto. Takže stačí před prostředním displejem ukázat třeba klasické “Kalousku, jsi jednička”, nebo mu hezky zamávat, a on se vypne. Geniální. 

Jinak jsou tu bílé pohodlné sedačky bez přehnaného tvarování, tmavý interiér sice působí na fotkách trochu fádně, ale alespoň se neodráží v předním skle. Vkusně ho doplňuje ambientní osvětlení, narozdíl od některých jiných BMW ale decentní a nerušivé. A všimněte si tvarování palubní desky, jak se uprostřed hezky kloní k řidiči jak u staré e39. V interiéru mi vlastně vadila jen jedna věc – ve skleněném povrchu kolečka iDrive se mi každý den cestou do práce odráželo sluníčko a házelo mi prasátka přímo do obličeje. Zrovna se to tak sešlo, že směr cesty a sklon slunka vyšel tak, že zavdával této nepříjemnosti. A vůbec by tam těch lesklých ploch uprostřed mohlo být trochu méně, jsou furt upatlané a je na nich vidět každé smítko prachu. 

Hlavní je ale beztak, jak tohle auto jezdí. A to nemá chybu. Zaslechl jsem sice zvěsti, že je to prý na BMW málo ostré a nedostatečně sportovní, ale na to je v portfoliu automobilky celá řada jiných nástrojů. Základní pětka je příjemně pevná a jistá, i když jde o naprosto “civilní” specifikaci, je v zatáčkách schopnější než 95% všeho ostatního co potkáte v provozu, ale ne za cenu kompromisů v oblasti komfortu a tlumení. 

Není to sporťák, nerve vám volant z ruky, nemá super zvuk a nezamačkává do sedačky. Ono těch 197 koní z naftového dvoulitru ani moc ke sportování nevybízí, ačkoli maximálka 228 km/h a 0-100 za 7,3 vteřin jsou pořád nadstandardní hodnoty. Tohle auto je ale hlavně velice efektivní – i dálniční přelety s těžkou nohou absolvujete s přehledem do sedmi litrů, kombinovaně jsem ukončil testovací týden jen dvě desetiny nad normovanou spotřebou – s 5,7 na sto. S (na poměry třídy spíše menší) šedesátilitrovou nádrží tak mezi tankováními v klidu ujedete přes tisíc kilometrů. To už dneska moc aut neumí.

Trochu teď musím hodit vidle do proklamované absence hybridizace z úvodu. Jako už prakticky každé moderní auto je i nová pětka vždy alespoň mildhybrid s malou 0,9 kWh baterkou a jedenáctikoňovým startérgenerátorem. Jejich úkolem je hlavně vykrývání “turbodíry” a svižný start od semaforů za předpokladu, že systém start/stop zhasne motor, což zvládají s přehledem a pomáhají tomu příjemnému pocitu plynulosti a pohodlí.

Verdikt

Víte, já byl vždycky, když už přišlo na vybírání z německé prémie, spíše na Mercedesy. Houpavost a okázalé plýtvání prostorem podle u některých starších modelů skoro až amerického receptu mi zkrátka sedí víc, než přesnost a efektivita BMW, ale tohle auto (dobře, možná touring) bych si uměl představit jako univerzál na všechno, takovou tu odpověď na tolikrát omílanou otázku “kdyby sis měl vybrat jen jedno auto, co by to bylo”. Základní nesportovní pětka je nenápadný efektivní přepravník, který sice nedrncá, ale zároveň ve vás nezabije instinkty řidiče a neudělá z vás jen cestujícího (jak to moderní auta občas mívají ve zvyku). Je skvěle vyvážené mezi pohodlí a řidičskost, ne však za cenu jakýchkoli kompromisů.

Že taková propracovanost něco stojí je pak nasnadě. Testované auto i přes vcelku střízlivou výbavu a menší motor stojí bez pár desítek tisíc dva miliony a i ta úplně nejlevnější pětka stojí jen malinko pod milion a půl. Vypadá to jako dost peněz, ale v kontrastu k vývoji cen v automotive a inflaci je vlastně pětka mnohem dostupnější, než kdysi bývala, protože za ceny přes dvě mega se dala konec konců naspecifikovat i ta dneska už zmíněná e39…

Technické údaje

Motor: vznětový přeplňovaný čtyřválec 1 995 cm³
Výkon: 145 kW
Točivý moment: 400 Nm 
Převodovka: osmistupňová Steptronic
Maximální rychlost: 228 km/h
Zrychlení 0–100 km/h: 7,3 s 
Pohotovostní hmotnost: 1905 kg 
Průměrná spotřeba (udávaná): 5,5 l / 100 km
Průměrná spotřeba (v testu): 5,7 l / 100 km 
Základní cena modelu (520i): 1 467 700,- Kč
Cena testovaného kusu: 1 923 142,- Kč