Alfa Romeo Giulia Veloce: Osobnost na prvním místě

Vzpomínám na okamžik, kdy mě naposledy objímala sedačka tmavěmodré Alfy, kdy jsem naposledy rukama sevřel tenký věnec volantu a špičkou prstu jemně cvaknul krásně chladivým pádlem. A snažím se vymyslet, jak vám ten zážitek zprostředkovat tak, abych to mohl nazývat automobilovou recenzí. 

S testováním aut je totiž problém. Jakožto kombinace techniky, designu, tradice, kultury a spousty dalších věcí je automobil samotný někde na pomezím mezi uměleckým a inženýrským dílem. Můžete ho zhodnotit objektivně. Můžete změřit čísla, spočítat údaje a dojít k výsledkům. Můžete provádět precizní a opakovatelné testy. A dojdete k závěru, který bude nepochybně užitečný, ale auto si podle něj stejně koupí málokdo.

Nebo můžete dát na dojmy a pocity, které jsou ale ovlivněny vaší osobní zkušeností, vaším vkusem a vašimi preferencemi. To, z čeho vy budete nadšeni, může někoho jiného k uzoufání štvát. A naopak věc, která vás dovede až na pokraj šílenství, bude pro jiného nepodstatná maličkost. A vy musíte balancovat mezi objektivitou a zachycením subjektivních vlastnotí auta, abyste namalovali ucelený obrázek.

Jenomže já na to dneska prostě kašlu. Nezajímá mě, jaká je Giulia Veloce z objektivního hlediska. Napíšu vám, jaká je z mého hlediska. Protože hodnotit tohle auto objektivně je jako vybírat si manželku podle seznamu plusů a mínusů. Určitě by to šlo udělat a v očích bytostně racionálního tvora by to nepochybně dávalo perfektní smysl. Ale zároveň trochu lituji každého, kdo by se o to pokusil, protože by to znamenalo, že nepochopil, o co tady sakra jde.

Začíná to už jménem. Když jezdíte autem prestižní značky, a zvláště pokud jsou auta důležitou součástí vašeho života, budete určitě občas někomu říkat, čím jezdíte. A když zvolíte některý z vynikajících výrobků od konkurence, budete říkat třeba že jezdíte v 340i xDrive. Nebo v C300 4Matic. Nebo v A4 3.0 quattro. Nebo ve V60 T6. Nebo v IS300h. Nebo v XE 25t. A nebo můžete na otázku, jaké máte auto, odpovědět “Alfa Romeo Giulia Veloce”. 

Já vím, zní to jako malichernost. Ale každé z těch ostatních označení by mohlo člověku, který není zběhlý v současné automobilové produkci, znít jako označení telefonu, pračky, kopírky nebo třeba sacího bagru. Čísla a písmenka. Přehledné a srozumitelné označení velikosti, výkonu a systému pohonu. Ale Giulia Veloce? Už když to řeknete, zní to smyslně a luxusně. Zní to jako něco, co si pořídí někdo, kdo si umí užívat života.

A potom ukážete na zaparkované auto. Ladné, oblé křivky, které vypadají atleticky, ale ne příliš agresivně. Když zůstaneme u přirovnání ke krásným dívkám, tak zvláště vozy od německé konkurence vypadají jako slečne ve sportovním oblečení a běžeckých botách, která se právě vrací z lekce crossfitu a touží to dát celému okolí patričně najevo. Giulia vypadá jako dívka, která je sice fit, ale nikdy jí neuvidíte jinak než v elegantních šatech a s precizně sladěnými doplňky.

Žádné zbytečné hrany, dravé spoilery nebo agresivně se tvářící výdechy. Všechno je organicky oblé, jemné a uhlazeně elegantní – ale přitom stále cítíte onu štíhlou atletičnost. Možná – a i toto přirovnání se ještě bude opakovat – to trochu připomíná auta ze šedesátých let, z vrcholné doby automobilového designu, kdy bylo všechno ladné a agresivita se příliš nenosila.

Podobný dojem pokračuje i poté, co nastoupíte. Zvláště u testovaného vozu s hnědým koženým interiérem máte neodbytný pocit, že jste se ocitli v modernizované verzi italského gétéčka ze šedesátých let. Všemu dominuje tříramenný volant a dvojice přístrojů ve výrazných tubusech, palubní deska a středová konzole jsou minimalistické a jako by se za přítomnost moderních technologií tak trochu styděly.

A ať si kdo chce co chce říká o italské ergonomii, nelze popřít, že to nejpodstatnější je tu naprosto perfektní. Sedačka vás perfektně obejme, tenký volant padne do ruky a pádla pod ním jsou přesně tam, kde mají být. Co je ale ještě důležitější, sedíte přesně tam, kde byste měli sedět – tedy zhruba uprostřed rozvoru auta – a díky nízké linii oken máte pocit lehkosti a skvělého výhledu ven.

Pokud je v autě vaším primárním cílem řízení, jsou právě tohle ty věci, které jsou nejdůležitější – a zároveň věci, které je nejtěžší udělat správně. Pro vytvoření pocitu, že v autě sedíte přesně tam, kde chcete jak ve vztahu k ovládacím prvkům, tak ke karoserii a kolům, musíte celé auto navrhovat právě kolem pozice řidiče a jakmile to jednou pokazíte, už to žádnou drobnou změnou nenapravíte.

Co by se naopak spoustou malých změn doladit dalo, jsou ty aspekty, které si pod pojmem “ergonomie” představíte obvykle. Rozmístění sekundárních ovládacích prvků a zejména pak celé fungování infotainmentu má hodně co dohánět – na první pohled to celé působí velmi podobně jako v BMW nebo Audi, ale na ten druhý zjistíte, že nic není tak hezky domyšlené, nic není tak vychytané a všechno má nějaké mezery.

Ale sedíte v italském autě, co jste čekali? Pokud je pro vás opravdu zásadní, aby váš telefon řekl vašemu autu, kde a kdy máte příští schůzku a navigace vám rovnou připomněla, že máte cestou zastavit natankovat (a možná i stavit se pro kytky pro manželku), pokud vnímáte auto především jako mobilní kancelář a prodloužení vašeho “digitálního ekosystému”, jak je dnes módní říkat, Alfa Romeo není pro vás. A není na tom nic špatného – být cestujícím manažerem, který ve svém voze stráví 60 tisíc kilometrů ročně, asi bych přemýšlel podobně.

Řekněme ale, že pro vás je opravdu hlavní řízení. Ani tady možná nebude mnoho příznivců německých aut (a zejména BMW, které je nejbližší konkurencí) tak docela ve svém živlu. Zvykli jsme si očekávat, že se můžeme chytit masivního věnce volantu a že nás s předními koly spojuje hutné, tuhé řízení, které nám dává pocit “spojení s koly”, přestože v době elektrických posilovačů reálně nic necítíme.

Giulia si ani ve své ostřejší verzi na nic takového nehraje. Volant má tenký věnec a řízení je lehké, ale zato pekelně ostré. Zpočátku, prvních pár kilometrů – nebo možná desítek kilometrů – je to trochu nezvyk. Možná si dokonce budete na v zatáčkách připadat nejistě a dokonce vám bude kdesi hlodat obava, že “zatočíte moc”. Ale potom si zvyknete a začne vám to celé připadat přirozené.

I řízení téhle Alfy totiž funguje “italsky”. Prostě se ladně proplétáte zatáčkami a precizně vedete auto konečky prstů, kterými také čas od času kliknete pádlem a přeřadíte. V ekvivalentním BMW máte stále pocit, že byste měli auto vzít pod krkem a drtit ho tak moc, jak jen vydrží – a že pohon zadních kol (nebo čtyřkolka s dominancí zadku, jako u Veloce nebo xDrive) je tu kvůli okázalému ježdění bokem a ne prostě proto, že dominance zadku přispívá k jemnějšímu vyvážení.

Způsob, jakým se s Veloce pohybujete po silnici, se těžko popisuje, ale dá se snadno vystihnout videem – stačí se podívat na úvodní scénu z původní verze filmu Italian Job. Jen si odmyslete neustálé ručkování po volantu, protože s ostrým řízením Giulie téměř nepotřebujete přehmatávat. Ale přesně ten pocit ladnosti, který dělá z rychlosti něco lehkého a jemného, ne brutálního jako u německé konkurence, vystihuje přístup Alfy nejvíc.

A funguje to nejen na okreskách, ale i kdekoliv jinde. S Veloce nejezdíte jako závodník/drifter z Rychle a zběsile, ale jako onen italský bankovní lupič. Giulia se chová jako dáma a raději se elegantně, graciézně proplétá provozem než aby někde okázale pohazovala zadkem. Ano, často se přistihnete, že jedete “trochu” rychleji než by možná bylo vhodné, ale vždycky to bude plynulé a elegantní.

Možná i proto jsem snad ani na vteřinu nezapřemýšlel o tom, že by tohle auto nemělo mít čtyřkolku. Jezdit bokem se k němu prostě nehodí – chcete jemným pohybem prstů nasměrovat předek k apexu a cítit, jak se zadek stáčí za vámi, ale netoužíte po heroických kouscích a pohledu před sebe bočním oknem.

Je tu ale i další důvod, proč jste rádi za čtyřkolku. Na rozdí od skvělé stabilizace od BMW, která vám v chuligánském řadění spíše pomáhá, je tu stále relativně ranná varianta italského systému, jehož o něco tolerantnější verzi jsme zažili v SUV Stelvio. A Veloce představuje mezistupeň mezi ním a původní Giulií, kterou jsme jezdili dříve. Hlavou elektronických trpaslíků už sice není kapesní Mussolini, který by vám “zaříznul” výkon při prvním náznaku prokluzu, ale stabilizace je pořád poměrně agresivní.

Na suchém asfaltu si toho nejspíše ani nevšimnete a i na mokru se budete muset pohybovat poněkud za hranou běžné pilotáže, aby vám přísnost stabilizace vadila – mírný prokluz je tolerován a driftování se čtyřkolkou přeci jen nepatří do repertoáru většiny řidičů. Ale jakmile přijde sníh či břečka, začne být chování ESP poněkud nepříjemné. Nejhorší vlastně není fakt, že je příliš přísné, jako spíše to, že bez důkladného “sžití se s autem” nikdy přesně nevíte, kdy zasáhne ani ne.

Zdá se, že se stabilizace snaží odhadnout, jestli bokem jedete záměrně nebo omylem – takže pozor na kontra nebo ubrání plynu, oboje ji vyděsí – ale přesto se mi za těch pár dní nepodařilo získat jistotu, kdy pojedeme bokem a kdy se bude přibrzďovat jednotlivými koly a ubírat výkon. Časem se s tím určitě naučíte žít, ale osobně se těším na nějakou pokročilejší a tolerantnější verzi tohoto systému, která, soudě podle chování Stelvia, určitě přijde.

Možná jste si také všimli, že jsem u básnění nad ladným italským charakterem jízdy zatím vůbec nezmínil pohonné ústrojí. Mám pro to dva důvody. Převodovka je tak dobře známá, že už o ní není potřeba mnoho říkat – oblíbený osmikvalt od ZF tu funguje téměř stejně dobře jako v nejlepších německých aplikacích a je dost dobrý na to, abyste neměli chuť prolévat slzy nad absencí manuálu.

A potom je tu motor. K proplétání se vlásenkami horských průsmyků za zvuků kvalitně reprodukované hudby (příplatkové audio stojí za ty peníze!) patří i árie skvěle vyladěného italského motoru, že? V tomto případě musím bohužel poněkud hereticky přiznat, že jsme s Danem zálibně teoretizovali nad myšlenkou, jak by to pod kapotou Giulie Veloce slušelo agregátu 2.0 TSI z paralelně testovaného Superbu…

Ne snad že by byl dvoulitr od Alfy špatný. Jen mu nějak chybí ten správný zvuk – což je zvláště pozoruhodné vzhledem k faktu, že úplně stejný agregát pod kapotou Stelvia zní opravdu dobře (zdá se, že je na Stelviu vidět, že bylo představeno později a některé věci se “stihly dodělat”). A co je možná ještě horší, nemá chuť po otáčkách. 

Není to špatný motor. Veloce s ním rozhodně není pomalé – dokonce bych se odvážil říct, že je přesně tak rychlé, jak by mělo být, ani moc, ani málo – a ve spojení se zbytkem auta funguje dobře. Ale to je všechno. U Alfy pod kapotou podvědomě očekáváte motorářský klenot, těšíte se, že si budete užívat úprku k omezovači a bohatých tónů, měnících se s otáčkami. Tady dostanete jen schopný, solidní, ale nikterak vybočující turbený dvoulitr. 

Verdikt

Giulia Veloce má chyby. A budu k vám upřímný – nemá jich zrovna málo. Jenomže zároveň má charakter a spoustu vlastností, kvůli kterým si k ní dokážete vytvořit vztah. Možná, nakolik je to u hromady železa, plastu a kůže možné, se do ní dokážete dokonce i zamilovat. Zatímco ostatní auta v této třídě působí – bohužel i včetně zástupce mého milovaného Jaguaru – až příliš jako komodity, jako průmyslové produkty, Giulia Veloce je osobnost. A osobnosti vás mohou štvát nebo vás mohou nadchnout, ale jen málokdy k nim dokážete být indiferentní. Já měl z Giulie Veloce, a zvláště pak z konkrétního exempláře s jeho konfigurací a barevnou kombinací, pocit, že to je auto, které někdo vyrobil přesně pro mě. 

Vím, že z celé řady objektivních důvodů bych si měl v dané třídě vybrat jiné auto. V mnoha ohledech by alternativy lépe splnily ten či onen můj požadavek mnohem lépe. Ale pokud se mám dívat na auto jako na součást svého života a jedno z vyjádření mé osobnosti – s trochou teatrálnosti jako partnera a ne jako spotřebič – nedokážu si představit v této kategorii představit žádné lepší. Ať už jsem se jel projet na oblíbené okresky, byl na cestě na nákup, odcházel od Giulie zaparkované na ulici nebo se na ní jen podíval z okna bytu, měl jsem pocit, že tohle auto je prostě to pravé.

Je dost možné, že vy to tak mít nebudete. Ne každý máme stejný vkus – a bylo by smutné, kdybychom měli. Ale pokud vnímáte auta jako něco víc než jen dopravní prostředek a hledáte prestižní sedan, který by se stal součástí vašeho života, běžte si Giulii Veloce vyzkoušet. Možná jí propadnete stejně jako já, a potom dokážete snadno odpustit všechny chyby a nedostatky.

Technické údaje

Motor: přeplňovaný zážehový čtyřválec 1 995 cm 3 
Výkon: 280 koní v 5 250 ot./min
Točivý moment: 400 Nm v 2 250 ot./min
Převodovka: automatická osmistupňová

Pohotovostní hmotnost: 1 530 kg 
Maximální rychlost: 240 km/h
0-100 km/h: 5,2 s 
Průměrná spotřeba (udávaná): 6,4 l/100 km 
Cena (Veloce, 2.0 280k): 1 264 600 Kč