TopX: Jak nevybrat rodinný automobil

Má milovaná Mazda Xedos 9 už mě nadále vozit nehodlá. Místo toho si raději hezky stojí na parkovišti, upouští tu olej, jindy vodu a někdy úplně všechno co v ní ještě teče, pneumatiky mají svá nejlepší léta za sebou a rez jí už úplně připravila o podlahu. A můj druhý automobil pro změnu tvrdohlavě nestartuje. Trpělivost mé ženy je obdivuhodná, ale i ona občas potřebuje někam zajet. Třeba nakoupit, nebo za příbuznými. Pustil jsem se tedy do hledání automobilu spolehlivého a s ohledem na budoucnost i rodinně využitelného. No, a protože rozumné by bylo, abych vám zde vypsal své favority, udělám pravý opak a vypíšu seznam těch nejabsurdnějších kravin, které jsem alespoň na okamžik skutečně zvažoval.

Renault Twingo

Zdroj: Wikimedia Commons

Začněme zlehka: Renault Twingo první generace je malé veselé autíčko, které hýří veselými barvičkami zvenku i uvnitř. Navíc je to MPV, byť teda hodně malé. Ale opravdový důvod, proč se zatoulal do mého filtru na Bazoši je jedna specifická verze. Dvanáctistovka s výkonem 55 kW už s autíčkem o hmotnosti třičtvrtě tuny dokáže pohnout a já doufal, že s malým renoltíkem budu moct vyrazit i na nedělní kroužení po okruhu. Znáte to. Stáhnout plátěný díl střechy, stoupnout si a pomocí megafonu obšťastňovat svými výroky účastníky našich trackdayů. A taky bych z toho možná zkusil vyházet co pude, nazout nejlepivější pneumatiky a vyrazit i na trať. Proč jsem se tedy nerozjel do Ostravy za nejbližším Twingem, které splňovalo mé požadavky? Důvody jsou dva. Zaprvé, jedná se o opravdu malé auto a kočárek se do něj prostě nevejde. Zadruhé, houpavý podvozek s tuhostí odleželého camembertu není úplně nadšený z dynamického pohazování těžištěm. Takže by vlastně šlo o skvělý rodinný automobil s příležitostným okruhovým využitím. Jen se do něj nevejde rodina a na okruhu stojí za starou papuči. No nic, popojedem.

Chrysler Stratus

Zdroj: Archiv Autíčkáře

Ne, skutečně mě nenapadlo pořídit si další Chrysler. Pointa je, použít stávající automobil, který doposud vnímám spíše jako samohybné těžítko než jako vážně míněný dopravní prostředek, ke každodennímu dojíždění. Konečně konvenční dvoulitr se spokojí se 7-9 litry benzínu na sto, podvozek je pohodlný, hezky filtruje nerovnosti, a navíc to auto mám fakt rád (můj Stratus, jako moje první auto, nikoliv Stratus jako model obecně). Provozování kabrioletu jako rodinného vozu má jednu zásadní výhodu. Pokud jste zkoušeli usadit dítě do autosedačky v třídveřovém hatchbacku, jistě mi dáte za pravdu, že nejsnazší způsob je uříznout střechu, usadit dítě a pak střechu opět navařit zpět. Stahovací střecha umožňuje dítě vložit i se sedačkou rovnou shora. Bohužel, ani tohle nebude to pravé ořechové. Začněme třeba těmi potomky: Už můj bratr dokázal, co se stane, připlete-li se do hydraulikou poháněného mechanismu střechy hliníkový telefon. Přestřihne ho to. Už vidím, jak vysvětluju dětem, aby tam ty ručičky nestrkaly. Leda se smířit s potomstvem bez horních končetin. Další drobnou nevýhodou je možnost pádu větve, nebo něčeho těžšího během jízdy na střechu, což jsem si užil při průjezdu lesem během pořádné letní bouře. Už jste někdy dostali klackem do hlavy v 80 km/h? No a poslední potíž je, že v Chrysleru neuměli automatické stahování okének při otevření bezrámových dveří, tudíž jsou těsnění kolem oken taková… no… řekněme že se snaží udržet vodu venku. Děti jsou sice omyvatelné, ale také mají problémy s termoregulací, Tudíž bude potřeba poohlédnout se po něčem nepromokavém.

Ford Taurus

Zdroj: Wikimedia Commons

Už nějakou chvilku visí v české inzerci docela pěkný Taurus. K tomu trefně poznamenal Jeník: „Pěkný, ale co s tím v Čechách?“ Vlastně by to ani nemusel být Taurus. Bohužel, všechny ty Chrylsery Visiony, Pontiacy Bonneville, Buicky Park Ave a podobné, šesticovými vidliválci hnané obludky z naší inzerce přes jaro vymizely a zbyl jen Taurus. 177 koní v autě vážícím 1600 kg je pro mě dostatečná zásoba výkonu, automat umožňuje nechat se vozit mojí ženou a pohodlné kožené sedačky půjde snadno omývat od dětských provozních kapalin. Přesto i tento vůz není tak úplně dobrý rodinný povoz. Mělký kufr toho spolu s kočárkem mnoho nepobere, isofixy ještě vůz neměl a spotřeba šestiválce se starosvětským automatem taky nebude zrovna přívětivá. Dalším problémem těchhle amerických sedanů obecně je dostupnost náhradních dílů a ochota mechaniků točit na nich klíči.

Karosa C935

Zdroj: Wikimedia Commons

Cože? Autobus?! No dobře, byl jsem z toho hledání už trochu unavený. Ale na papíře splňuje všechny požadavky. Jde o rozměrný naftový automobil se spoustou úložného místa, který přepraví i početnou rodinu. Odolný a omyvatelný interiér je navržený s ohledem na častou přepravu dětí a dobře se do něj nastupuje. Navíc nabízí u SUV tolik chválenou vyvýšenou pozici s přehledem o okolním provozu. No a konečně: Jde pravděpodobně o jediný dopravní prostředek, do kterého se mé ženě vejdou všechna zavazadla, která jsou absolutně nezbytná pro víkendový pobyt na 30 km vzdálené chatě. Jen škoda, že to i přes vznětovou jednotku docela žere.

Škoda Octavia

Zdroj: Wikimedia Commons

Stálice našeho trhu se mnoha lidem může zdát jako jednoduché a okamžité řešení rodinné přepravy. Bohužel, v mém případě bych raději snědl svůj vlastní řidičák, než řídil každé ráno tuhle uskákanou potvoru plnou hluku valícího se ze zadních podběhů. Nene, kdepak, jakýpak je to rodinný automobil, když by jeho používání usmrtilo tatínka nudou? Stejně by to bylo i s dalšími jako Hyundai, KIA, či nedej-bože Toyota. Odmítám jezdit nudnými vozy a když se za vozem nikdo neotočí (ani já), tak prostě hledám dál.

Tuk-Tuk

Zdroj: Wikimedia Commons

Nesnáším motocykly. Čoudí, pletou se na silnicích a především, bojím se na nich kličkovat mezi spěchajícími krabicemi o váze desítek tun. Zkrátka nevěřím ničemu, co má tendenci upadnout, když z toho vystoupím. Tuk-Tuk zdatně eliminuje veškeré nedostatky motorky, přitom si zachovává její nepopiratelná pozitiva. Tak předně, je úsporný. Jednoduchá technika je navíc poměrně spolehlivá a široká uživatelská základna v Asii se přeci nemůže mýlit. Dobře se s ním parkuje i v husté městské zástavbě a jsem si jistý, že tímhle by mě nepřestalo bavit jezdit ani v kolonách. Největší výhodou, často demonstrovanou právě na východních trzích, je schopnost přepravit libovolný počet lidí nebo objem nákladu. Nevýhoda je, že jediný český Tuk-Tuk na prodej nemá SPZ, jinak by byl dokonalým adeptem. Dokonce i ta červená barva se mi líbí.

Osobní dodávka

Zdroj: Wikimedia Commons

Když se tak dívám na inzeráty ojetých osobních dodávek, mihne se sem-tam i kus neudřený do stadia klinické technické smrti. Dokonce i cenovky jsou celkem příznivé. Kočárek se vejde bez skládání, děti si do něj můžete pučit ještě od souseda, zkrátka ideál pro rodinu. Ostatně to tvrdí odedávna i Viola (majitelka naše, slunce naše jasné). Jenže to má dvě nevýhody. Tak předně bych za volant nedostal ženu, tudíž bych jí musel dělat osobního taxikáře. Jsem zcela přesvědčen, že nemalý podíl vysoké rozvodovosti posledních let je způsoben ženami na mateřské, které se odmítají posadit za volant a pro každou jízdu se dožadují přítomnosti manžela. Kdepak, užitečná dodávka sice je, ale rozvádět se kvůli ní nebudu. Druhá, ještě závažnější chyba v úsudku vězí v podcenění příbuzných a přátel. Od koupě bych byl ten chlap s dodávkou, což by nevyhnutelně vedlo k záplavě žádostí o stěhování, převážení kamení, stavebního materiálu a podobných nadrozměrných objektů.

Lada Niva

Zdroj: Archiv Autíčkáře

Nivu naprosto nekriticky zbožňuji. Jeden ze dvou lidí, kterým jsem ochoten prominout, že jsou z Brna, dokonce dokáže hezký kousek sehnat. Nejen že se v ní děti přepravují snadno, dokonce je vevnitř snadno omyvatelná, na trhu je dostatek levných náhradních dílů a navrch s ní můžeme i na tu pověstnou chatu na Vysočině, kvůli které si celý náš národ kupuje čtyřkolky. Máme tedy vítěze? Bohužel, jak by řekl Kryton: „Jsou tu jen dva drobné problémy“. Prvním problémem je, že má žena Nivu nesnáší a druhým problémem je, že Nivu má žena nesnáší. Já vím, technicky vzato jde o jeden a ten samý problém, ale považuji jej za natolik důležitý, že jsem jej raději uvedl dvakrát. Niva byla první auto, ve kterém jsem svoji (tehdy ještě přítelkyni) Alžbětu vzal do terénu. Šlo o velmi hluboký zážitek. A hlasitý. Teda auto bylo sotva slyšet, ale má drahá je strašně lekavá. Poplašeně sebou škubne pokaždé, když se na úplně prázdné dálnici v protisměru objeví kamion a v poklidu projede svým pruhem kolem, oddělen svodidly. No a teď si představte, co se na vedlejším sedadle dělo, když se vlivem prudkého stoupání začala odlehčovat a na to zvedat přední náprava. Niva mi zkrátka doma neprojde. A po demonstraci odpovědi na otázku „a jak se dostaneš na druhou stranu řeky, když tu není most“ neprojde ani Buchanka. Sakra.

Zdá se, že jsem odsouzený řídit po následujících pár let nějaké otravné SUV, MPV nebo zcela nudný a masový kombík, což mě skutečně ani trochu neláká. Kdyby se aspoň v inzerci objevilo kombíkové Scorpio…