Můj život s Plurielem I - střecha a šest aut v jednom

Je to asi měsíc a půl, co jsem vás informoval, jakou že hračkou si krátím víkendové chvíle. Popsal jsem vám, jak náročné bylo sehnat můj Citroën C3 Pluriel v jediné správné specifikaci s benzínovou čtrnáctistovkou (jedna šestka by znamenala robotizovaný manuál, což je děs, a diesel se do kabrioletu nehodí) v oranžové barvě. Také jsem vám sdělil, proč jsem to vlastně celé podstupoval pro auto tak nějak zbytečné, jakým jej nedlouho po té ve svém článku nazval kolega Hamster. 

Jak říká nadpis, dnes to bude o jeho střeše, postupu jejího sundávání a o tom, jak v průběhu této činnosti auto nabývá dokonce šesti různých podob. To je totiž na autě to nejzajímavější. Podotýkám, těch šest aut v jednom není z mé hlavy, tak to opravdu Citroën tehdy propagoval, jen on mluvil o pěti autech, já o šesti. Ale to poslední vlastně není auto, tak asi proto o něm výrobce mlčel. Věřím, že po přečtení pochopíte jeden známý fakt a sice že prakticky nikdo z majitelů střechu Plurielu nesundává. Ani když je opravdu hezky.

Střecha modelu Pluriel je opravdu fascinující. Je totiž řešena zcela v duchu francouzského pořekadla které zní: proč dělat něco jednoduše, když to jde krásně složitě. Nejedná se tedy jen o ocelovou konstrukci s našitým plátnem, která by se skládala za sedačky pomocí jedné ruky nebo elektromotorku. Ne, ona sestává celkem ze čtyř částí. Vrchní díl je tvořen vinylovým plátnem táhnoucím se od rámu předního okna až ke hlavám zadních cestujících. Na tento díl navazuje běžné sklo (žádný průhledný plast) s klasickým vyhříváním zasazené do kovového rámu s krycím plastem, které má dva směry otevírání (k tomu se ještě dostanu). Na okrajích střechy jsou dva ocelové oblouky, které se táhnou přes celou délku kabiny a do kterých zajíždí bezrámová okna.

V této konfiguraci se vozidlu dle Citroënu říká normálně hatchback (nebo po francouzsku berline) a má sloužit k běžnému užití převážně v podzimních a zimních měsících. A docela to funguje. V autě je dost místa pro čtyři osoby, kabina dokonce působí vzdušnějším dojmem než v mé o třídu větší C4 a zavazadlový prostor pojme 267 litrů bagáže, což bez problému stačí. Je však cítit, že tohle uspořádání pointou Plurielu není. Střecha totiž na prakticky jakékoliv díře povrzává a jemně skřípe. Zvlášť přechod plátna na skleněné okno je slyšet prakticky neustále. Naštěstí se ale celá dá sundat a měsíce jarní a letní si tak je možné užít víc.

To sundávání ovšem ale, v duchu francouzských tradic, není jen tak. Nestačí jen odjistit dva kolíky a otočit ramenem jako třeba v Miatě. Tady je proces podstatně delší, komplikovanější a časově náročnější. Chcete-li vědět, jak dlouho to trvá, je to proměnlivé. Většinou mi to zabere okolo 20 až 25 minut. Ale já vím co dělám. Člověk, který neví, se většinou nedostane ani k tomu dvojímu otevírání zadního skla. A pokud se ptáte na můj osobní rekord, je to nejnověji 14 minut. Pod to jsem se zatím nedostal. 

Ale mně to nevadí. Víte proč? Jednak je to dokonalá atrakce, protože při sledování této konverze nevěřícně hledí i lidé, které jinak auto nezaujme skoro žádné. Taky ale věřím, že si tím postupem krásně cvičím mozek. Rozebrání střechy Citroënu C3 Pluriel by podle mě měli doktoři předepisovat jako prevenci vzniku Alzheimerovy choroby. Proč? To souvisí s už zmíněnou délkou daného procesu. Člověk totiž musí v přesně daném pořadí udělat desítky kroků. Stačí jedna chyba a nedostanete se dál. 

Nejprve je potřeba nastartovat. Ano, opravdu je to nutné, dokonce to stojí i v návodu. Respektive, stačí jen zapalování, ale kdo někdy v produktu PSA jel a zná jejich frenetický eko mód vypínající prakticky vše po asi 15 minutách, ví, že se opravdu musí nastartovat. Potom je potřeba sundat všechna okna. Opět ano, je to nevyhnutelné, jinak riskujete poškození jak skel tak oblouků. Prvně sundáváte přední a to sice čudlíky před řadící pákou, naštěstí s impulsní funkcí. Pak jdou na řadu okýnka zadní. Jejich čudlíky jsou trochu mimo zorné pole (neznalý už tady začíná pátrat) mezi předními sedadly a už bez impulsní funkce, takže musíte čekat až do úplného konce. 

Po té se konečně přechází na střechu. K jejímu otevírání, respektive k otevírání vrchního vinylového dílu, slouží další ovladač, tentokrát kruhový, umístěný zase úplně jinde, u vnitřního zrcátka. Ten je ale tak velký, že ho pravděpodobně nepřehlédnete. Má celkem osm mezipoloh, které opravdu odpovídají osmi mezipolohám shrnutí daného vrchního dílu. Když se otočí až na doraz, tento díl střechy se celý za asi 10 vteřin shrne nad zadní okno.

Pokud jste došli sem, dosáhli jste první konverze a máte druhou karoserii, výrobcem popsanou jako hatchback s panoramatickou střechou. Nechám asi stranou, jak moc je toto jen záležitost marketingu a jak moc se jedná o novou karoserii, to by bylo na dlouho. Nicméně, je to fáze, do které je ještě většina majitelů ochotna zacházet, protože mezi těmito dvěma provedeními za řidiče pracuje elektromotorek. Všechno ostatní si už musí udělat sám. A to se nikomu moc nechce podstupovat. Já vám to ale chci popsat celé, takže budu pokračovat. 

Nyní je potřeba vůz zajistit ruční brzdou, vystoupit a přejít k zavazadlovému prostoru. Ne, nedělám si srandu. Vstupuje se do něj nadvakrát. Nejprve musíte vyklopit dané zadní okno směrem vzhůru. To se dělá poměrně běžným tlačítkem na jeho vrchní straně. Po té, dalším čudlíkem, sklopíte plechové zadní víko, tentokrát směrem dolů. Nyní začne drobná zábava. Musíte ze zavazadlového prostoru vyjmout dno, neb to slouží i jako dělící přepážka mezi ním a prostorem pro složenou střechu. Tento prostor je ale využíván i v režimu se střechou nahoře, neb jsou zde uloženy plastové díly kryjící zavazadlový prostor v otevřeném stavu. Ty musíte samozřejmě vyndat také. Ano, oboje musí jít úplně ven z vozu.

Pak musíte jít zpět do auta a vrátit se k ovladači střechy. On totiž přestože je v krajní poloze, ještě neznamená krajní polohu střechy. Ach, ta francouzská logika. Pro konečnou fázi musíte ovladač ještě zmáčknout. Neznalý začíná mírně zoufat, ale napomůže mu nápis PUSH, tedy zmáčkni. Pak se shrnutá střecha dá opět do pohybu a volně přejede na zadní sklo, které překryje. Ani se neptejte, jaké zvuky ten přechod vydává, hýbe se tam totiž poměrně dost věcí najednou. Pak musíte opět k zádi vozu. A teď začne sranda větší.

Dané zadní sklo má totiž ještě jedno speciální tlačítko. To je ale zcela neviditelné, neb se nachází zespodu ve vnitřním obložení skla a musíte ho jednoduše pohmatem najít. Tohle je první oslí můstek. Kdo o tlačítku neví, dál se nedostane a střechu prostě nesloží. To tlačítko je potřeba zmáčknout, protože pak se aktivuje další komplikovaný mechanismus a zadnímu sklu se změní smysl otáčení. Najednou se nedá vyklopit vzhůru. Místo toho se jen nadzvedne a i se střechou se obloukem překlopí dolů do (vyprázdněného) prostoru pod kufrem. Tedy abych byl přesný, překlopí je tam řidičovy ruce pomocí přesně daného hmatu. A je to velmi zvláštní pocit, protože konstrukce je poměrně těžká, ale zároveň visí jen na dvou kloubech, takže působí křehce. Je to skoro jakoby jste nesli nějakou drahou velkou vázu po babičce. Víte, že to nesmíte upustit, jinak to moc špatně dopadne.

Pokud jste došli sem, můžete jít vypnout motor. Taky si můžete poblahopřát, neb jak říkám, sem už moc nechodí ani majitelé, natož potom lidé konstrukce neznalí. Právě bylo dosaženo druhé konverze a auto dostalo svou třetí podobu, výrobcem nazývanou kabriolet. Já s tím nesouhlasím, je to polokabriolet, oblouky jsou pořád na místě, ale čert to vzal. Nicméně, musí se nechat, že tato podoba autu opravdu sluší. Ono potkat běžný kabriolet už dnes není taková vzácnost, ale vidět auto s krajními oblouky, navíc ještě vyvedenými v kontrastní barvě, a prázdnem uprostřed je docela zajímavé.

U další konverze se poněkud naběháte. Teď je totiž potřeba odebrat dané ocelové oblouky. Na to je taky speciální postup. Každý je ke karoserii uchycen dvěma kotevními body, jedním u horní hrany čelního skla, druhým v zavazadlovém prostoru. A není jedno, v jakém pořadí je budete odjišťovat. Musíte začít prvně tím zadním a pak tím předním. Respektive, ono to jde i naopak, ale hrozí poškození zadního uchycení, což, když se to dělá často, vede k tomu, že oblouky začnou vrzat. A to je při v zavřeném stavu standardně skřípající střeše to poslední co chcete. Takže, prvně odjistíte ten v kufru, pak přejdete k rámu čelního skla a odjistíte druhé uchycení. Nyní narážíme na další oslí můstek, kde se spousta lidí zase zasekne. Ono totiž není jedno nejen pořadí odjišťování, ale ani způsob vlastního uvolnění a odebrání oblouků. Vy teď musíte zase dozadu ke kufru a oblouk vzadu nadzdvihnout a až pak z předního uchycení vytáhnout.

A to ještě není všechno, vy totiž musíte být taky tuze opatrní. Každý oblouk váží 12 kg, ale váha není rovnoměrně rozložena, oblouk silně převažuje dozadu. Je tedy potřeba jej správně chytit. Pro levý oblouk musíte pravou rukou chytit spodek (zadní část) a levou rukou vnitřní madlo pro držení zadních cestujících, takové to co má každé normální auto. Pro pravý oblouk musíte ruky přehodit. Ano, přesně takhle se to musí dělat. Jinak vám totiž hrozí, že se oblouk převáží a něco na autě si jím poškrábete. A to by opravdu bolelo.  

To už by snad stačilo že? Ale kdeže, to ještě není konec trápení se třetí konverzí. Ony ty oblouky jsou totiž taky docela velké. Dokonce jsou tak velké, že výrobce nedokázal v autě najít místo, kam je uložit. Vy je tedy musíte nechat doma. Je pravda, že dalšímu poškrábání můžete zamezit tím, že je vložíte do slušivých pouzder, ale na výlet si je prostě neodvezete. Ano, přesně k tomu to spěje, bez nich zbytek střechy nenasadíte, ať je hezky nebo ne. Dá se na to dívat dvěma způsoby. Buď prostě řeknete, že je to blbost a necháte je nahoře nebo budete jako já a stane se z vás meteorolog amatér. Před onou konverzí se prostě podíváte na radar a na nebe do dostatečné dále na to, abyste se v případě blížící se nepřízně počasí stihli vrátit domů. Pojedete jenom, když je opravdu hezky.

Takže už máme hotovu třetí konverzi? Ne, bohužel, ještě něco chybí. Jestli si pamatujete, na začátku jsem zmiňoval, že prostor, kde je momentálně sklo se střechou, je používán i jinak. Jsou v něm uloženy krycí plasty zavazadlového prostoru pro případ sundání střechy (na obrázku je varianta s oblouky, kryt se nasazauje i tak). Ano, ty, co se skoro na začátku musely vyndat a teď už se na ně dobrých 10 minut práší u auta. Ty přijdou na řadu teď. A to bude taky sranda. Ony jsou totiž ty plasty tři. Dva kryjí zadní jištění oblouků a třetí kufr. Ty krajní, to je v pohodě, tam jen vyklopíte jistící kolík a uchytíte je stejným hákem, jakým se uchycují oblouky. Sranda je ten plast prostřední.

Na jeho uchycení totiž musíte sklopit zadní sedadla. Ano, nedělám si srandu, opravdu je to nutné. Není to nijak náročné, zezadu sedaček jsou prostě dvě páčky, kterými se odjišťují a jednoduše překlápí vpřed, ale vysvětlujte to neznalému člověku, který má už od oblouků chuť spíš na panáka než na vyjížďku. Jedině jejich odklopením se totiž odhalí speciální drážka, kam se krycí plast uchycuje. Je potřeba jej do této drážky vložit, překlopit vpřed, a pak vší silou sedadla nacvaknout zpět. Jedině tak se zajistí. Ano, působí to násilně, ale ten plast je na to prý stavěný. Při správném uchycení pak mírně pruží a zacvaká se do plechového, stále ještě otevřeného víka kufru. Pak ještě musíte vrátit krycí přepážku kufru a okna (musíte, jinak se kufr nedá používat, na střechu nesmíte nic položit), zavřít to víko, zacvaknout kryt a pak je teprve tento úsek hotový. 

Nyní máte dle výrobce spider. Ne, teď je to teprve kabriolet, ale to je zase ten marketing. Pokud je ale hezké počasí, má to jen výhody. Střecha totiž už nevrže a auto teprve teď vypadá opravdu atraktivně natolik, že se za ním lidé otáčejí. Jakému jinému Citroënu po ukončení výroby kachny se tohle stává? Možná tak cé šestce, ale jinak žádnému. Jinak, co se týče jízdních vlastností v otevřeném stavu, před koupí jsem slyšel jen samé nadávání a jaká je to hrůza. No, tak taková hrůza to zas není. Ano, karoserie je z měkčích, ale žádný děs, běs a cestování z oblouku po tečně ven se v normálních rychlostech nekoná. Jen se musí pochopit jedno, tohle auto není na řezání zatáček a sprinty na rovinkách. Není důvod na něj tlačit, nikam to nevede. Pokud to majitel chápe a raději se veze na vlně pohody, pak se podvozek jen příjemně houpe, motor tiše vrní a krajina ležérně ubíhá. A o tom to celé je. 

Další konverze je o poznání jednodušší. Stačí jen opět sklopit zadní sedadla a otevřít plechové víko kufru a máte dle Citroënu pick-up s rovnou ložnou plochou. A funguje to. Dokonce, pokud vám nevadí, že se nemáte jak zamknout a nejspíš vám polezou nohy, se na tom dá i ležet a spát. Nenakládal bych na to tedy nic těžkého, přece jen je pod kufrem střecha, ale třeba na surf nebo tak to jde. Akorát to má problém, nesmí se s tím na silnici. Ach, zase ta francouzská logika. Ona totiž v této konfiguraci není vidět zadní registrační značka a výrobce nepoužil žádný výklopný mechanismus, který by ji zviditelnil. Takže jezdit se s tím smí, ale jen po pláži nebo na soukromém pozemku. No, tak asi pojďme dál.

Ano, to totiž ještě stále není všechno. Auto je možné přeskládat do ještě jedné karosérie. O té vám už výrobce dopředu nic neřekne, neb ta se vám odemkne jako v nějaké počítačové hře až za příplatek, skoro jako stahovatelný obsah, čili DLC. Jak už jsem říkal, bez oblouků nenasadíte střechu. Jenže, co když jste opravdu meteorolog amatér, neodhadnete to a přijde přeháňka zrovna když jste moc daleko. Samozřejmě, neznalý člověk už to dávno vzdal, postavil auto na déšť a momentálně se dobře baví tím, že vůz dostává to jediné co si zaslouží. Pokud jste ale jako já hardcore milovník Plurielu, uděláte konverzi na poslední karoserii. Vy totiž vytáhnete krycí plachtu z nabídky příslušenství, která je přímo dělaná na tyto situace a je schopna celý interiér zakrýt i bez oblouků. Dokonce má slušivé kapsy pro zadní opěrky hlavy a auto pak trochu vypadá jako logo jednoho amerického filmového producenta. 

Zase to ale má dva problémy. Ten první je uchycení, neb to opět trvá. Plachta se totiž musí ke karoserii ukotvit popruhy na celkem devíti přesně daných místech. Čtyři se fixují do blatníků, dva za vnější kliky, dva za zadní nárazník a ten poslední za zadní víko. A vy přesně musíte vědět, jak to celé navléct. Já začínám levým zrcátkem (má to kapsy i pro ně a ty se jako jediné na zmuchlané plachtě snadno poznají), pokračuji přes rám čelního okna, pak na pravé zrcátko, zajistím kliky, dozadu přes kapsy pro opěrky a pak ukotvuji zbytek. Ano, trvá to opravdu dlouho, takže lepší je začít ještě před případným deštěm. 

Ten druhý problém je, že pak to tak trochu přestane být auto. Přímo u předních klik je totiž krásná nášivka s piktogramem přeškrtnutého řidiče. Ano, v této konfiguraci Pluriel nesmíte řídit. Vůbec. Citroën to přímo zakazuje. Plachta totiž nemá žádná okna, takže zevnitř vozu není vidět ven. Šestou podobu tedy pracovně nazývám stanem. Tomu je totiž auto v této chvíli nejpodobnější. Ono to nemusí být úplně špatně. Jak víte, pod stanem se dají dělat různé věci. Jen prostě nikam nepojedete, dokud to nepůjde zas sundat.

Upřímně by mě zajímalo, kdo z vás došel se čtením až sem. To je totiž opravdu výkon. A teď si představte, že to celé děláte na živo. Už chápete, proč to nikdo nesundává? Upřímně, já mám to auto opravdu rád, chtěl jsem ho už od dětství. Ale nemít garáž a ten stan, a tím pádem možnost střechu prostě v dubnu sundat, pak jen auto překrývat plachtou a v říjnu nasadit, ani já to nesundávám. Je to opravdu mentálně i fyzicky náročné. Ale to už prostě k francouzským autům patří. A k Plurielu to patří zvlášť. Příště vám povykládám zase nějaké další specialitky tohoto auta. Střechou to totiž nekončí, tou to jen začíná. Mezitím vy, co jste došli na závěr tohoto článku, můžete zkusit malou hru na procvičení paměti. Kolik přesně bylo potřeba kroků, abyste z hatchbacku udělali spider? Započítejte všechno včetně startování a na čtyřikrát odjišťování oblouků. Uvidíme, jaká čísla dostaneme.