Jardova víkendovka aneb srdci neporučíš

Člověk je tvor společenský. Má potřebu se přátelit, být s lidmi v kontaktu. Baví ho potkávat se a debatovat nad problémy svými a hlavně nad problémy svého okolí. Zároveň má ale často potřebu ve své sociální bublině nějak vynikat. Být něčím neobvyklý, výrazný. Asi je to dáno evolucí a snahou být nejlepší, ale prostě nikdo nechce být vyloženě za ovci. 

V případě autíčkáře se tato potřeba často projevuje snahou o vlastnictví neobvyklého vozu. Někomu stačí třeba jen běžný Golf v neobyčejné specifikaci GTI nebo R. Ale to není ono. On je totiž velký rozdíl mezi neobvyklou specifikací a neobvyklým modelem. Jistě, i ona specifikace je pohledově unikátní třeba barvou, designem kol či množstvím okrasných nebo (vzácně) i funkčních spoilerů. Ale zdaleka to není to stejné jako vlastnit auto zcela svébytné, které má v jakékoliv výbavě jen pramálo lidí. S tím jezdit je totiž potom zážitek pro vás i okolí. Přitahování pohledů dané neobvyklostí vašeho povozu vás totiž právě činí výrazným. A to křídla a kola prostě tolik nezařídí.

Já jsem jeden z těchto lidí, kteří v jisté fázi života (u mě to bylo před asi rokem a opravdu to nebyla krize středního věku) shledali, že potřebují právě takový neobvyklý vůz. V mém případě navíc ideálně vůz otevřený, neb ten přitahuje pohledy ještě víc. To vše umocnil fakt, že jsem do té doby nikdy autem s tímto typem karoserie nejel bez střechy. Kabriolet jsem měl půjčený jen jednou a na jeden den, byl to vzhledově trochu neforemný Peugeot 308 CC 2.0 HDI, a ten den zrovna celý silně pršelo, takže jsem byl logicky nucen jezdit s konfigurací kupé. Tudíž, bylo jasno, potřebuji otevírací střechu. Ale plátěnou, protože auta s tou ocelovou opravdu nevypadají moc pěkně, čehož vhodný příklad je právě ta tři sta osmička.

Celá ta anabáze začala vlastně Miatou. Ano, tou, o které jsem v úvodním článku říkal, že ji nechci. Jenomže, před tím rokem to vypadalo, že bych mohl získat jeden model NB v pěkném stavu (ještě neměl v prazích díry) a za relativně solidní peníze. Ale z toho nakonec sešlo, majitel si prodej rozmyslel. Tak jsem se začal dívat na další a zjistil, že aspoň trochu pojízdné se vážně blbě shánějí, že když už jsou, tak stojí nesmysl, a hlavně, že jich právě poslední dobou hrozně přibylo. A to nebylo nic pro mě. Tak jsem přemýšlel, co koupím. Ideálně něco francouzského, protože těchto aut bylo v rodině hodně, sám mám jedno jiné už přes 8 let a vím jak (občas ne)fungují. Navíc jsem tak trochu frankofil už od doby, co jsem byl seznámen s filmy s Louis de Funèsem.

Jenže chtít vlastnit francouzský kabriolet s plátěnou střechou znamená výlet hodně do minulosti, neb poslední byly Peugeoty 306 a Renaulty Mégane první generace. Obojí už jsou dnes auta prakticky před smrtí nebo naopak ve stavu silně investičním. Tak jsem byl trochu smutný. Ale pak jsem si vzpomněl na jedno krásné červnové odpoledne roku 2003. To odpoledne jsem trávil s tátou na tenkrát ještě významném brněnském autosalonu. Bylo mi deset, říkalo se mi Jaroušek a zamiloval jsem se. Ale já se nezamiloval ani do tehdy úplně nového BMW 5 generace E60 (to prý mělo v Brně dokonce světovou premiéru) ani do nejúspornějšího sporťáku v podobě Fabie RS TDI. Já se zamiloval do něčeho úplně jiného. Do něčeho francouzského a krásně neobvyklého. A hlavně, do něčeho velmi, velmi oranžového. Do tohohle:  

Vidíte správně. Já se zamiloval do Citroënu C3 Pluriel. Ano, do toho auta, které se neustále umisťuje v žebříčcích nejhorších aut planety povážlivě vysoko a příliš pochopení pro něj nemají ani samotní Francouzi. Ale mně se tenkrát hrozně líbilo, jak je celé takové barevné venku i vevnitř a rozkládací jak stavebnice. Asi to souvisí s tím, že děti prostě mají rády cokoliv, co září barvami a je roztomilé. A já to auto tenkrát věru moc chtěl. Táta byl ale z pochopitelných důvodů proti, tehdy jezdil Alfou Romeo důstojné velikosti (o té tu asi taky bude někdy článek, uvidíme) a něco tak malého a oranžového ho nemohlo zaujmout. Pluriel byl tehdy taky dost drahý, stával okolo půl milionu, což bylo opravdu hodně peněz. Takže jsem musel zamáčknout dětskou slzu a vzít si jen katalog. 

Jenže v roce 2020 jsem si právě na něj vzpomněl. Na tu krásnou oranžovou barvu a na tu bláznivou střechu, se kterou se dalo hrát jak s Legem. Ano, na tu plátěnou střechu. Heuréka! Navíc, v tomto roce už tolik nestálo. Citroën už dávno věděl, že s tímhle autem díru do světa neudělal, majitelé dávno věděli, že poklad asi úplně doma nemají (byť to se může klidně změnit, za 8 let výroby vyprodukovali jen něco přes 100 000 kusů, což není moc a dneska může být poklad zjevně cokoliv) a Pluriel se i v pěkném stavu dá sehnat za peníze, které nezruinují ani začínajícího učitele. Teď asi namítáte, že Pluriel je i zadarmo drahý, a ptáte se, jak je možné, že někoho, jako jsem já, vůbec pustí k dětem. Za prvé, já učím lidi zákonem dospělé, takže to není problém, a za druhé, prostě jsem chtěl udělat radost tomu desetiletému Jarouškovi. Tak jsem se jal shánět tento povoz. 

To ale byla taky docela zábava. Já totiž chtěl udělat radost desetiletému Jarouškovi pořádně, takže Pluriel musel být oranžový. Také musel být benzínový, protože naftu zase nemá rád Jaroušek současný. A to je u tohoto auta docela problém, on se totiž vyráběl jen se dvěma motory, které spalují natural. Oba jsou z legendární řady TU pamatující ještě Peugeoty s pětkou na konci, oba jsou atmosférické a liší se jen objemem a množstvím ventilů. Byla tam 1.4i 8V a 1.6i 16V. Takže jsem asi hledal šestnáctku že? No, nehledal. Ta se totiž dodávala výhradně v kombinaci s robotizovanou převodovkou Sensodrive. A na tu nemám nervy ani já. Každý, kdo měl někdy možnost si její fungování vyzkoušet, ví, o čem mluvím. A taky ví, že to ale opravdu není senza jízda. Je to spíš utrpení za hranicí snesitelnosti. Takže já musel sehnat tu jedna čtyřku. Tu, která měla jako nová celých 75 koňských sil a musela se už tehdy tahat s 1500 kilogramy váhy. Poznámka mimo příběh: ano, Pluriel je vozidlo jízdně skutečně rozvážné. Když jsem tohle všechno povídal mému oblastnímu mistrovi, naznal, že jsem krásný příklad člověka, který očividně rád trpí. Asi má pravdu.

 Trvalo mi to půl roku. Asi chápete, jak moc jsem to auto chtěl, když jsem byl ochoten něco takového shánět takhle dlouho. Tolik trpělovosti nemá každý. Ale vyplatilo se, já ho nakonec sehnal. Bylo to zrovna okolo Vánoc, v televizi byl krásný kontrast neustálých zpráv o vážnosti situace s koronavirem a nekončící záplavy komedií a pohádek a já zase jednou surfoval po Bazoši. A tam se objevil on. Ve středních Čechách, oranžový, 1.4i 8V, v poměrně pěkném stavu, s funkční střechou (což už dnes taky není úplně běžné) a dokonce z prvního roku 2003. To byl osud. Tak jsme se s majitelem domluvili a v lednu jsme se potkali v Jihlavě, která je na půli cesty. Leden je samozřejmě na koupi kabrioletu ten naprosto nejvhodnější měsíc, protože zvlášť ve vánici tak typické pro Vysočinu se střechou člověk nevyzkouší vůbec nic a musí její bezproblémovou funkci prodejci prostě věřit s vědomím, že sám se to dozví až tak okolo dubna. Asi opravdu rád trpím. Ale co chcete dělat, když to byl osud? Tak jsem ho koupil a už ho mám jako víkendovku po 10 měsíců. A za tu dobu jsem zjistil, že on vlastně není tak špatný (k lynči prosím použít pouze kameny a ne zapálené louče a vidle, jestli je to možné). On je spíš strašně nepochopený. Pokusím se vysvětlit.

Kdo se v autech orientuje, asi ví, že Pluriel je ten kabriolet, který má pět konfigurací karoserie, ostatně já tvrdím, že přímo šest. Trailer na příští článek, se čtyřmi z nich dokonce můžete na běžné cesty. A že jeho střecha absolutně nedává smysl. Je totiž nesmírně komplikovaná a její sundávání zabere dlouhé minuty. Ona je ale komplikovaná z dobrého důvodu. Citroën totiž jedině použitím této konstrukce s rozměrově malým vinylovým plátnem a ocelovými krajními nosníky docílil toho, že ať už je střecho otevřená v jakékoliv poloze, v interiéru je vždy stejně místa pro 4 osoby a jejich zavazadla. A musí se nechat, že toho místa je tam překvapivě hodně, dozadu se vešel 185 cm vysoký člověk, a i se střechou úplně nahoře neměl nejmenší problém, snad jen místa pro nohy by prý mohlo být víc. Mimochodem, co se týče toho kufru, když bude posádce stačit shrnutý jen ten vrchní vinylový díl střechy, dá se z něj vyjmout speciální přepážka dělící tento prostor od prostoru pro složené plátno a pak je tam pocitově víc místa než v třeba v klasické tehdejší Fabii. A to jiné kabriolety moc neumí.

Auto není příliš rychlé, ano. Jenomže, to je dáno tím, že, jak už bylo zmíněno, používá obyčejné motory. Pro upřesnění, pocházejí z klasické cé-trojky. Díky tomu se daří udržet servisní náklady v rozumné míře. Blbě se shání vlastně jen povrchové díly. Technika uvnitř je stejná jako u desítky dalších Peugeotů a Citroënů. Navíc, a to jsem byl hodně překvapen, působí v zavřeném stavu na silnici jistějším dojmem než klasický model. Jasně, vzhledem k tomu, že se bavíme o C3 první generace, to není úplně výkon hodný chvástání, ale stejně Pluriel nějak aspoň trochu líp zatáčí. Soudím, že je to dáno tužším odpružením a možná i nižším těžištěm, protože střecha moc neváží, aby se s ní dalo aspoň trochu manipulovat, podlaha je zdvojená jako u prvního Mercedesu A a ještě plná těžkých výztuh. Zároveň ale jako správný Citroën pořád poměrně pohodlně jezdí.

Pluriel je tedy vlastně nesmírně praktický kabriolet. Místo pro lidi i zavazadla má. Techniku má běžnou a levnou. Všední život díky své velikosti, koncepci a naladění tedy vlastně docela zvládá. A i pohledy přitahuje, což bylo mé původní zadání. Oni totiž jeho majitelé, právě kvůli komplikovanosti procesu, tu střechu prakticky nikdy nesundávají a okolí tedy neví, že to jde. Když se ale najde člověk (odhadem je to v současné době tak asi 10 vlastníků na světě včetně mé osoby), který je ochotný to martyrium podstupovat, a vyjede do ulic kompletně bez ní, koukají i chodci, kteří jinak bez povšimnutí projdou třeba okolo takového BMW M850i. Ano, to je vlastní zkušenost. Už chápete, kam mířím s tím nepochopením? Jenom prostě, ta technická řešení tohoto auta jsou někdy až příliš francouzská. Ale o tom zase někdy příště. Do té doby máte za domácí úkol najít odpověď na jednu otázku. Jaký je dle vás ten nejneobvyklejší kabriolet, které je zároveň aspoň trochu praktický, levný na provoz i údržbu a použitelný pro běžný život i více než dvou lidí?