Mazda CX-5 CD184 AWD: Samozřejmý výkon

Na některé testy se prostě těším víc než na jiné. Většinou v tom smysl moc nehledám. Jedno auto mě zaujme už na obrázku, druhé mě z obdivu rychle vyléčí a jiné si mě postupně získá. Teď přede mnou stojí perleťově bílá Mazda CX-5 s naftovým čtyřválcem a pohonem všech kol s pomocí klasického hydroměniče. Bezprostřední dojmy? Zbožňuju Mazdy! Nejen proto, že první západní automobil, který jsem kdy řídil, byla Mazda 626 (zvrácenou materializaci socialismu v podobě automobilu z dílen AZNP jsem ze vzpomínek vytěsnil). Mazda je automobilka, která se nebojí experimentovat a kromě legendárních Wankelů dala světu i sériové motory pracující v Millerově cyklu, zabalené do skutečně nadčasové karoserie Xedosu. V portfoliu japonské značky se pak objevila i roztomilá kupátka s miniaturními šestiválci MX-3, legendární Eunos a konečně i obyčejná 626 měla v sériové podobě vestavěné zadní přítlačné křídlo ( i když přítlak vlastně negenerovalo). Že je teď můj test kompromitován osobními sympatiemi. No a co? Píšeme přece ‚Beletrii o autech™‘.

Ale teď zase trochu vážněji. První důvod, proč mám Mazdy rád, jsem již publiku předložil, avšak vedle technických výstřelků je pro mě stejně důležitý i druhý důvod: Mazdy nejsou ostentativně prémiové, ani vulgárně sportovní. Tahle automobilka si totiž zakládá na skvělém řízení a intuitivním ovládání. Když už jsem obšírně vysvětlil, proč jsem se celou cestu do Prahy těšil, mohl bych představit samotný vůz. Perleťově bílému modelu chybí do nejvyšší výbavy snad jen elektricky ovládané střešní okno a nepraktická bílá kůže. Když mi Dan předává klíčky, o patro výš spí lehkým spánkem jeho nemocná dcera a je vidět, že se chce ke svým rodičovským povinnostem rychle vrátit. Nebráním mu, já chci co nejrychleji za volant. Cesta do Prahy se neobešla bez rozbité lokomotivy, zrušeného následujícího EC a zpožděného ‚rychlíku nižší kvality‘. Hodiny strávené na palubě vlaků státního podniku mě přiblížily průměrné cestovní rychlosti cyklisty a já už fakt chci domů. Jsou auta, která mi těch 150 km nedají zadarmo, a já tentokráte hraji s hendikepem špatné nálady. Ještě že dnes vyzvedávám Mazdu. Usedám, podvědomě nahmátnu elektrický posuv sedačky, který je přesně tam, kde jej čekám (Což fakt není na dveřích!), v navigaci nastavuji cíl a už se kodrcám rozkopaným sjezdem na D11. Kéž by mé skromné schopnosti stačily k popsání pocitu, se kterým se s velkou Mazdou sžívám. Je to jako lehnout si po dlouhém dni do vlastní postele nebo nazout prošlápnutou koženou botu a tenhle hřejivý domácí pocit rychle rozpouští ledovec špatné nálady.

Pokusím se alespoň přiblížit, proč se na palubě cítím tak příjemně: Zmíněná palubní elektronika má logicky uspořádanou hierarchii a když jsem chtěl v tempu městské dopravy vypnout hlasové navádění a zobrazování křižovatek, nemusel jsem se na to dvakrát soustředit. Déle jsem hledal pouze jedinou položku a to seřízení pozice head-up displeje. Ten je mimochodem barevný, skvěle rozvržený a opakuje rychlostní omezení a naváděcí pokyny. Dokonce i klimatizace má všechna ta kroutítka a čudlíky na očekávaných místech, nejsou ukryté v žádném záludném dotykovém panelu a co je nejdůležitější, v autě se necítím jako na Větrné hůrce. Možná jsem paranoidní, ale všiml jsem si nešvaru, který se v moderních vozech začíná objevovat stále častěji. Zejména v produktech koncernu VAG mám pocit, že odkudsi neustále táhne průvan. V Mazdě se prostě magicky udělá teplo nebo zima dle vašeho přání. Vlastně ani magicky ne. Samozřejmě. To je to slovo, které tenhle test bude protkávat jako zlatá nit. Tím nejdůležitějším na filozofii interiéru je totiž bezproblémová ergonomie. Ani náhodou vás nenapadne, že by něco mělo být jinak (tedy pokud nejste pako-petrolhead, co od SUV čeká rozložení hmotnosti 50:50 a benzínový osmiválec s charakterem). Každý prvek, každá linka, umístění ovládacích i okrasných prvků, nad tím vším někdo přemýšlel a ta sebejistota provedení i umístění ze všeho sálá jako příslovečné teplo z rodinného krbu. Tohle auto má tak uklidňující atmosféru, až je v době 50 odstínů neonového podsvícení, falešného zvuku výfuku z reproduktorů a krkolomné ergonomie nečekaně osvěžující. Když jsem přemýšlel nad přirovnáním k evropské konkurenci, vzpomněl jsem si pouze na BMW. Jen tady někdo zametl rozsypaná pubertální loga, smetl prach falešného karbonu a zenovými hrabičkami uhrabal a roztřídil palubní systém. Po takovém úklidu zůstávají příjemné materiály, logika funkcí respektující řidiče a příkladné zpracování.

Jak taková CX-5 vlastně jezdí? Benzínovou verzi už testovala Zlokočka ( na chvilku jsem ji tehdy taky zabavil) a současnou generaci měl nedávno i Honza. Zatímco oba označovali dynamiku benzínového dvoulitru za ‚adekvátní‘ já bych naftového sourozence bez váhání tituloval do role ‚dynamický‘. Můj klidný způsob řízení (mí blízcí přátelé se jistě smějí, ale to ještě nejeli s Jeníkem) za to může jen z malé části. Největší zásluhu má samozřejmě turbodmychadlo. V téhle Mazdě je dokonce dvoustupňové s variabilní geometrií lopatek a úpravy doznaly i nově tvarované spalovací prostory, duté výfukové ventily, které zůstávají pootevřené i ve fázi sání… Pro někoho nezajímavá snůška dat, pro mě fascinující způsob, jak postavit efektivní naftový motor. Svatým grálem technologií Skyactive jsou samozřejmě atmosférické benzíny s přídomkem G, ale příbuzné Skyactive-D v jejich stínu zůstávají neprávem. Samozřejmě jiný přístup Mazdy ke konstrukci agregátu má za následek projev trochu odlišný od zavedených pořádků. Začněme špatnou zprávou. Integrované výfukové svody a nízká komprese mají na svědomí hlučnější projev studeného motoru. Topná tělesa v sání a vylepšená tepelná hospodárnost nové hlavy na druhou stranu výrazně zkracují ohřívání na provozní teplotu a po pár minutách jízdy je úroveň hluku zcela na úrovni moderních dieselů. Výhodou je pak lineární zátah a dostatek krouticího momentu od nejnižších otáček (zdravím turbodíru žijící v ‚opravených‘ motorech TDI). Pokud se tedy vznětová jednotka zbavila zdlouhavé gradace výkonu zážehových sourozenců, zbylo všechno dobré, co mám na Mazdě rád. Podvozek s vámi ‚mluví‘ a v ledvinách víte o všem, co vysoká karoserie plánuje provést. Tužší tlumiče zdařile drží naklánění na minimální míře, ale přesto nepřenášejí do kabiny výrazné otřesy. Popravdě se mi projev podvozku popisuje díky jeho samozřejmému projevu dost špatně. Prostě si představte třetí generaci Mondea, ze které je lépe vidět. Takové přirovnání nezní špatně, co říkáte?

Až teď mě napadá, že jsem ani nehledal ovládání čtyřkolky. Zapomeňte na klasické voliče 2WD-AWD-LOCK. Se zcela novým autem, u kterého nám Mazda řekla, abychom dávali pozor na lak, jelikož to před námi ještě nikdo jiný neměl, jsem samozřejmě na šotolinové cestě vedoucí lesem ze Slatiňan ke Kochánovickým rybníkům nemohl dovádět. Zcela jistě jsem pod plynem neprojížděl táhlou zatáčku natřikrát ve spektakulárním oblaku prachu a kmínků, už jen proto, že tudy často jezdí cyklisti a chodí pejskaři. Ale kdybych to byl býval udělal, došel bych k názoru, že mě čtyřkolka nechává lehce sklouznout, než mě elektronika překvapivě jemným zásahem vytáhne z bryndy. A pak tam je i možnost ESP OFF, která by mi umožnila se do bryndy namočit a pak trapně omývat páchnoucí bahno vytěžené čtveřicí širokých pneumatik ze dna vypuštěného rybníku. Škoda, že jsem to nezkusil. Ehm, raději to ukončíme…

Verdikt

Mazda CX-5 je auto s osobností odlišnou od současné euro-konfekce. Nehraje si na aktivní životní styl, ani na pozérský luxus německých SUV. Mazda především slouží řidiči. Jakýkoli úkon na palubě je samozřejmý. Od nastavení sedačky, přes zadání cíle do navigace po zvládnutí nečekaného smyku na kluzké vozovce, Mazda funguje jako dobrý tajemník, který vždy překvapí službou ještě o kousek lepší, než byste čekali. Jediným výstřelkem je vlastně moderní design, který alespoň nedovolí autu upadnout do všednosti. Kdybych měl Mazdu přirovnat k literární postavě, byla by legendárním komorníkem Jeevesem (méně psychopatická předloha českého Saturnina). Vždy zařídí, co po ní její pán chce, a dokáže přidat i nečekanou radost s dávkou šibalství navíc, avšak nikdy při tom neztratí nic ze své elegantní samozřejmosti. Stejně jako život pana Woostera se sluhou Jeevesem, i můj týden byl díky CX-5 tak nějak neurčitě ‚lepší‘.