BRDM: Ani auto ani loď

Je zajímavé sledovat, jak se vyvíjí bojové prostředky v čase. Nejprudší vývoj zaznamenaly od konce první světové války a k dnešnímu pořádku věcí dospěla jejich podoba až kolem sedmdesátých let. Začněme tedy příběh ikonického BRDM chronologicky, v roce 1941 v Sovětském svazu. Když se ukázalo, že Hitler se rozhodl nekamarádit se Stalinem, ukázal se v plném světle stav sovětského strojírenství. Přerod ruského impéria v osvíceneckou společnost se odehrál snad jen v Petrohradě a stejně tak se kulturní, a především průmyslová revoluce jen s velkými obtížemi prosazovala mimo přímý panovníkův zrak. Krvavý puč a nástup vlády komunistů byl jasným rozhodnutím lidu, že takhle to dál nepůjde. Jen co bolševici postříleli ‚ty správné‘ lidi, začali se zajímat o stav sovětského průmyslu a vědeckého poznání. Vzhledem k tomu, že základy z počátku dvacátého století v zemi chyběly, musela být průmyslová revoluce nastartována uměle a ve zrychleném tempu. Do Gorkého továrny se nastěhovali inženýři amerického Fordu a postavili linku, která za pár let měla dostat přízvisko ‚imeni Molotova‘. Jenže zbytek země pořád ještě žil ve středověku. Až Hitlerovo rozhodnutí napadnout Sovětský svaz ukázalo, jak důležité je mít decentralizovaný průmysl.

GAZ-61: Terééní verze 4x4 osvědčené eMky

To už se pomalu vracíme zpět na trať životního příběhu BRDM. J  ak Sověti okoukali obecný tvar Jeepu, a poté ho na koleni zkusili okopírovat podle jediné fotky v novinách, jsem už psal. Když operace Barbarosa pohltila během prvních pár dnů Minsk, bylo jasné, že Sověti nutně potřebují bojové prostředky. Rudé armádě chybělo… vlastně úplně všechno. Oblečení, výstroj, zbraně, munice, letadla, tanky… jídlo. Navíc blitzkrieg zabral během týdne prakticky celou oblast dnešní Ukrajiny, kde bylo největší a prakticky jediné, centrum zbrojařského a strojírenského průmyslu. Stalin rozkázal evakuovat továrny za Ural a byl to nápad, který prakticky do pádu železné opony zajistil Sovětskému svazu rozvoj průmyslu v centrální části Ruska. Poslední vagóny naložené výrobními linkami a strojařským vybavením opouštěly Petrohrad pod salvou nacistických děl a co zůstalo neodvezeno, vyrábělo tanky T34 i během nejurputnějšího obléhání, při kterém zůstávalo na levém břehu Něvy jen pár metrů čtverečných sovětského prostoru. Dodávky zbraní, a hlavně techniky, se ujali spojenci, ale Sověti hned začali v konstrukčních kancelářích, bezpečně evakuovaných z dosahu Němců na západě i Japonců na východě, kreslit první skici budoucí techniky.

sd kfz 222: Vzor pro BA-64 a později i pro BTR-40

Na základě kopie Jeepu, nyní s možností prohlédnout si skutečný americký originál a k tomu ukořistěný sd kfz 222, začaly vznikat prototypy lehkých pancéřovaných vozů. Vedením týmu konstruktérů byl pověřen Vitalij Andrejevič Gračev. Milovníkům sovětské techniky dobře známé jméno už tehdy mělo svůj zvuk. Vitalij Andrejevič se narodil v roce 1903 jako páté dítě do rodiny lékařky, ale ještě v pubertě se vydal na vlastní dráhu. Absolvoval několik kurzů mechaniky a konstrukce, avšak pro zanedbávání studií marxismu a leninismu nedosáhl na titul. Nabité zkušenosti využíval jako letištní technik a při mobilizaci v roce 1931 nastoupil do automobilky v Nižném Novgorodu. Tedy dnes se tak město jmenuje, tehdy bylo pojmenováno po Maximu Gorkém. Právě tak se dostal technik-samouk do čela vývoje v GAZu. Nejdříve pracoval na modifikaci GAZu M1 na třínápravový náklaďák a později na jeho základě postavil první sovětský terénní vůz s pohonem 4x4 GAZ-61. Pohon zajišťoval zážehový řadový šestiválec z velké míry zkopírovaný z Chrysleru a karoserie i rám byly z původní ‚eMky‘, tedy licenční kopie Fordu. Díky relativně nízké váze, robustní konstrukci, a především výkonné pohonné soustavě, šlo o skutečně rychlý a snadno řiditelný teréňák.

GAZ-64: ‘Džíp’ sovětské konstrukce

Není divu, že na základě dosavadních zkušeností byl pověřen vedením projektu lehkého pancéřovaného vozu, který by tankovým oddílům dělal průzkum a pomáhal v městských bojích pěchotě. První prototyp karoserií velmi připomínal svůj německý vzor. Pod pancířem však byla technika spolehlivého GAZu-61. Mezitím pokročil vývoj vojenského lehkého automobilu, který měl po vzoru Jeepu pomoci s mobilitou pěšáků, GAZu-64. Ten oproti předchůdci již neměl tvary osobního automobilu a výrazně se snížila hmotnost. Mnohem méně se dbalo na pohodlí posádky, tvary byly vyloženě účelové a došlo i na osazení slabšího motoru, který vycházel z původních licenčních fordích čtyřválců. Výsledkem byl poměrně nespolehlivý prototyp, který trápily potíže se rzí a spolehlivostí pohonu. Byl to zkrátka krok nula, nezbytný pro vývoj každé novinky. Prototyp lehkého pancéřovaného vozu se tedy přesunul na menší platformu a vznikl sériový GAZ BA-64.

BA-64: Inspirace německým vzorem je jasná, stejně tak rozložení hmotnosti vozu

Zvláštní konstrukce s velmi vyvýšenou věží, osazenou kulometem v puškové ráži, připomínala první počiny v oboru, předcházející první světovou válku. Výhodou konstrukce byla vysoká manévrovatelnost krátkého šasi a perfektní rozhled, usnadňující boj ve městech. Věž byla navíc z vrchu nezakryta, takže šlo kulomet namířit i na nebe, což se hodilo v blízkosti vysokých budov a letadel. Nicméně byly tu i nevýhody. Například poměr hmotnosti 2,4 tuny a výkonu 50 koní. Nešlo tedy o příliš dynamický vůz a nedostatek výkonu se projevoval zejména v terénu, kde měl malý čtyřválec co dělat s rozhoupáním dvou a půl tunové obludy přes výmoly a prudká stoupání. A když už jsme u těch kopců, potíž byla i s těžištěm. Lehké šasi automobilu, vysoká a těžká pancéřová věž na něm. Zkrátka se to rádo převracelo a nejednou si Gazík lehl na bok i při pokusu zatočit na zcela hladkém asfaltu. Ale jak už to v dobách Sovětského svazu bývalo, lepší mít něco špatného než nemít vůbec nic.

GAZ-46: Plovoucí varianta s typickým půlkruhovým nášlapem, který zdobí i bok BRDM

BA-64 pak bylo modernizováno zakrytou a zmenšenou věží, došlo na osazení výkonnějším motorem a vznikla i verze s těžkým kulometem ráže 12,4 mm. BA-64 se ve výrobě udrželo do šedesátých let, kdy ho nahradil typ BTR-40 soudobého designu. Za design BA-64 byl Vitalij Andrejevič oceněn Řádem Stalina třetí třídy přímo z rukou Klimenta Jefrmoviče Vorošilova, Stalinova osobního přítele. Najednou už jeho nevalné studijní výsledky z večerní školy marxismu-leninismu nebyly na obtíž. Pod jeho perem vznikly za Velké vlastenecké války vozy GAZ-64, vylepšená verze GAZ-67 a plovoucí varianta DAZ-485 (která si zahrála v Indiana Jones: Království křišťálové lebky). Po roce 1951 se od GAZu odštěpil závod na výrobu nákladních vozidel, jehož se stal hlavním konstruktérem právě Vitalij Andrejevič. Nad branou stál hrdý nápis ‚Stalinova automobilka‘ (Závod imeni Stalina), tedy známý ZiS, později ZiL.

BTR-40: Ukořistěný kus nyní zdobí sbírku izraelského muzea. Skutečné bojové nasazení bylo minimální

Zatímco Gračev se ještě k vývoji pancéřových transportérů vrátil s typem BTR-152, odvozeným od ZiSu-151, v mezidobí vzniklo vozidlo menší, které je jakýmsi ‚chybějícím článkem‘ v rodokmenu BRDM. Zatímco Gračev kreslil první linky vozu, který poté pod zkratkou ZiL-157 konečně sjednotil vozový park rudé armády a položil základ legendě užraných, ale nezničitelných ruských náklaďáků, v GAZu úřadoval vedoucí ‚speciální konstrukční skupiny‘ Vladimir Alexejevič Dědkov. Již od roku 1947 byl ve vývoji nástupce BA-64 v podobě moderního obrněného transportéru BTR-40. Ten vznikl na technice GAZu-63 z roku 1946. Jak se u Sovětů dá očekávat, kopejte dost dlouho v minulosti a narazíte na americký automobil a i GAZ-63, i přes hrdé logo s rudou hvězdou na kapotě, je vlastně jen evolucí Fordu AA s modernějšími křivkami a doplněním pohonu přední nápravy. BTR-40 mělo na sovětské poměry relativně krátký život a velice brzy jej v roli obrněného transportéru nahradilo větší BTR-152 z pera Gračeva.

První typ BRDM: Přístup do vozu pouze skrze horní poklopy a tendence se převracet na střechu nebyly zrovna šťastnou kombinací

Za nepříliš vřelé přijetí mohly u BTR-40 především osvědčená kombinace vysoké hmotnosti a nízkého výkonu a opět i mizerné terénní schopnosti. Vůz měl problémy i s broděním, především díky pověstné sovětské výrobní kvalitě a výrobním tolerancím do něj zkrátka značně teklo. Bylo tedy rozhodnuto, že stejně jako u GAZu-64 a 67 vznikne jeho plovoucí varianta s označením BTR-40P (P jako plovoucí). Nový vůz nakonec dostal jiné označení, BRDM, tedy ‚obrněný průzkumný a hlídkový vůz‘. Už z vynechání plavby v názvu bylo jasné, že nový typ nebude jen variantou BTR-40, ale že jej zcela nahradí v průzkumné roli. BRDM mělo nejdříve odkrytý vršek a zcela postrádalo palubní výzbroj. Časem se na palubu nastěhovala až tři střelecká stanoviště, osaditelná pěchotními kulomety v puškové ráži, či těžkými kulomety DŠK-46 (12,7 mm ráže) a KPV (14,5 mm ráže). Nový typ se exportoval rychleji než obilí pro hladovějící lid a v armádách spřátelených lidově-demokratických zemí byl velmi žádán, jelikož dosavadní obojživelný park buď vůbec neexistoval, nebo jej tvořily druhoválečné Seepy a DUKW.

BRDM-2: Již s integrovanou věží na ruční pohon z většího BTR-60 přejíždí zákop pomocí spouštěcích kol

Jak se postupně měnila konvenční válka ve studenou, bylo třeba přizpůsobit i techniku a BRDM byl vyvinut právě pro tyto účely. Poháněl ho známý šestiválec, na který jsme narazili již v GAZu 61 a 63, měl výkon 90 koní a vážil přes 5 tun. Přesto se díky krátkému zpřevodování dokázal hbitě pohybovat terénem a plnit svou průzkumnou roli na jedničku. K tomu mu dopomáhala i čtveřice kol uprostřed. Kola bylo možné spustit z trupu a rozložit tak hmotnost vozu na větší plochu při překonávání měkkého terénu jako bahno nebo sníh. Poháněna byla přes zubovou spojku řetězovým převodem od motoru. Velké nájezdové úhly, velký průměr kol a vykrytí mezery v rozvoru pak dostaly BRDM opravdu všude.

BRDM-2: Jedna z mnoha modernizací s protileteckým systémem, která narozdíl od většiny, zachovala sklopný podvozek

V roce 1966 vznikla modernizovaná verze BRDM-2, kterou dodnes najdeme v armádách po celém světě a kterou známe i z našich útvarů. Motor ve výkonnější variantě GAZ-41AP byl nyní přesunut za posádku, kde byl mnohem lépe chráněn před nepřátelskou palbou. Hlavním rozdílem byla zcela zakrytovaná kabina a věž sdílená s větším BTR-60, což umožnilo vznik verzí pro pozorování v ‚nepříznivých‘ podmínkách. Tím Sověti měli na mysli, že jste se s BRDM-2 nemuseli bát vyrazit do oblasti zamořené radioaktivním spadem. Užitečná vlastnost vzhledem k tehdy se eskalujícímu napětí mezi Kremlem a Bílým domem, jenž vyústilo v karibskou krizi a stažení sovětských raket z Kuby a amerických z Turecka. Byl vylepšen výkon, často kritizovaný nedostatek předchozího modelu a přibyl centrální systém řízení tlaku vzduchu v pneumatikách, což ještě zlepšilo už tak dobré terénní schopnosti.

BRDM-2: Vozidlo se netopí, vozidlo má takto vypadat při překonávání vodních ploch. 

Pokud se posádka rozhodne vyzkoušet obojživelné vlastnosti, musí nejprve odkrýt výstup vodní trysky, který je při pohybu po souši zakryt pancéřováním. Dále je třeba spustit čelní ochranu proti zaplavení předku, která v jízdním režimu slouží jako dodatečné pancéřování předku, a je možno vjet do vody. Pod motorem se vysune deflektor a malý tančík lze na hladině rozpohybovat až na 9 km/h.

BRDM-2 v úpravě 2P27, kterou používala polská armáda. Na vrchu trojice raket ‘Čmelák’

Kromě standardních a průzkumných verzí vznikly i poněkud zvláštní variace na tankové stíhače. S tanky se již v šedesátkách bojovalo raketami, a tak bylo místo věže instalováno odpaliště pro raketové systémy M6-Šmel, M11 Falanga a poté i M14 Maljutka. Protitankové verze lze poznat na první pohled podle absence ‚vežičky‘. Místo ní je ohrazené odpaliště s 3, 6 resp. 9 raketami příslušného systému.

BRDM-2 2P27 na přehlídce v Moskvě s lesklými imitacemi M6 

U nás sloužila i protiletecká verze Strela-1, která se zbavila sklápěcího pomocného podvozku a místo věže měla odpalovač protileteckých raket K-13A. Další zajímavou variantou bylo BRDM-2-RCh, zvané delfín, tedy speciální průzkumná verze osazená značkovačem území. To byl mimochodem dřevěný kolík s vlaječkou se symbolem radioaktivity, osazený pyropatronou a odpálený ze zádě vozu do země, takže mohl suplovat i jako zbraň proti upírům. Tuto verzi jste mohli zahlédnout v seriálu Černobyl, kde omotáno improvizovaným radiačním odstíněním vjíždí na průzkum do reaktoru číslo 4.

BRDM-2: Velmi útulný interiér obsahoval motor, trysku pro vodní pohon, sklopný podvozek a mechanizmus vodního deflektoru. Posádka se vešla jen tak-tak.

A abych se zavděčil i našim patriotům: Hádejte, jaké bylo první vojenské nasazení BRDM-2? První vyrobené kusy šly do sovětské výzbroje na konci roku 1966 a do boje vyrazily v roce 1968 při slavnostní přehlídce vojenské techniky po celém území Československa. Klíčové telekomunikační body, elektrárny, ale i Alexandr Dubček spatřili jako první právě vozidla BRDM-2, vysazená z letadel na pražském letišti.

BRDM-2: Jedna z mnoha modernizovaných variant místních armád

Během dlouhé servisní historie se BRDM-2 podívalo po celém světě. Hrdě čelilo kontrarevoluci v Zátoce sviní na Kubě, dohlíželo na demilitarizovanou zónu mezi jižní a Severní Korejí, hlídalo zásobovací cesty v Afghánistánu a pomocí senzorů detekovalo karavany mudžahedínů v Iráku. Na blízkém východě pak s vypuknutím ‚války proti terorismu‘ (čti ‚dochází nám ropa‘) kvůli nevhodnosti pro místní podmínky (neodolné proti minám a IED) dostalo poněkud nezvyklou typickou roli pancéřované samohybné bomby. Lehké pancéřování a výkonný motor umožnily prorazit prvotní obranu a dorazit až k plánovanému místu detonace.

BRDM-2: Vrak zanechaný nedaleko ukrajinského města Pripjať

Jediná armáda, která BRDM-2 soustavně modernizovala byla polská. Jejich varianty Szakal a Zbik mají vyjmutý sklápěcí podvozek, přidané postranní dveře, moderní motor Iveco, neprůstřelné pneumatiky, a především zavěšení upravené tak, aby vůz nebylo možné převrátit zatáčením (což v kombinaci s vstupními otvory výlučně nahoře byl závažný nedostatek původní konstrukce).  Dnes se však účel lehkých obrněných vozidel dávno přesunul z informačního k pěchotní podpoře. Vzhledem k tomu, že BRDM nejde jednoduše upravit proti nástražným výbušným zařízením, jsou jeho dny aktivní služby definitivně sečteny a jeho místo zastal konvenční GAZ Tigr.