Autičkář se ptá: Dokážete poradit s výběrem vozu?

Obvykle to funguje trochu jinak. Píšete do poradny vy nám. Posíláte dotazy, popisujete svoje automobilové potřeby, rozpočty, rodinné poměry a občas i požadavky, při kterých začínáme pochybovat, zda hledané auto vůbec někdy existovalo. A my se pak v pravidelných intervalech snažíme poradit, nasměrovat vás správným směrem, případně vytáhnout z klobouku nějakou alternativu, která by vás samotné třeba nenapadla.

Dneska to ale zkusíme obráceně. Tentokrát se budu ptát já vás. Aktuálně se totiž nacházím v procesu výběru nového rodinného automobilu. Tedy, abych byl úplně přesný, už se spíš nacházím na jeho konci. Po poměrně dlouhém hledání, přemýšlení a filtrování inzerátů už mám vlastně vybráno. Přesto mě zajímá, jestli jsem náhodou něco nepřehlédl.

Celý proces byl totiž překvapivě dlouhý a ukázalo se, že najít dnes rozumné rodinné auto, které splní všechny požadavky a zároveň u něj člověk nemá pocit, že někde musí udělat kompromis velikosti menšího okresního města, je těžší, než jsem čekal. A možná i těžší, než tomu bývalo dřív.

Takže si tentokrát role prohodíme. Já vám předložím svoje zadání a požadavky a schválně nechám úplně stranou, kudy se moje hledání ubíralo a kde nakonec skončilo. Zajímá mě čistě to, kam byste se stejným zadáním došli vy. Jestli vytáhnete stejného králíka z klobouku jako já, nebo mi v komentářích ukážete něco, co jsem během dlouhých hodin strávených nad inzercí trestuhodně přehlédl.

Časy se mění

Základní zadání je přitom vlastně docela jednoduché. Dlouhá léta u nás roli rodinného auta zastává klasický kombík střední třídy s naftovým motorem pod kapotou. V době jeho pořízení to dávalo perfektní smysl. Vozily se kočárky, já jsem trávil spoustu času na dlouhých pracovních cestách a diesel byl pro takové použití asi tou nejlogičtější volbou. Nevadila ani manuální převodovka a zároveň byl tehdy poměrně velký tlak na pořizovací cenu.

Chtěl jsem zkrátka co možná nejnovější auto, co možná největší auto a ideálně za co možná nejméně peněz. Což je mimochodem disciplína, ve které bychom všichni chtěli být mistry světa, jen realita nám do toho obvykle trochu hází vidle.

Nakonec z toho bylo dvouleté auto za velmi příznivou cenu, s hromadou vnitřního prostoru, a zpětně musím říct, že svoji úlohu splnilo na jedničku. Fungovalo, funguje dodnes a provozně nikdy nepředvádělo žádné finanční horory. Kromě spojky jsem za celou dobu nemusel řešit žádný větší servisní zásah. Takže ano, tehdy to byla šťastná volba.

Jenže doba pokročila. Autu bude zanedlouho jedenáct let, kilometrů už má pochopitelně také dost a především se úplně změnil způsob, jakým ho používáme. Dlouhé pracovní štreky už dávno nejezdím. Auto dnes primárně používá žena, pro kterou bude určena i jeho náhrada, a naprostá většina jeho života se odehrává v Praze. Ráno zhruba dvacet kilometrů do práce, odpoledne dvacet zpátky, k tomu nějaké další pojížďky. Celkově najede zhruba 15 tisíc kilometrů ročně a drtivá většina z nich připadá na městský provoz.

Když se člověk podívá na jedenáctiletý naftový kombík s manuální převodovkou a následně na tento jízdní režim, začne mu být toho dieselu tak trochu líto. Ne že by to nezvládal. Zvládá. Jen je to asi podobné, jako kdybyste si pořídili pohorky na cestu do koupelny. Fungovat budou, ale existují pro to vhodnější nástroje.

A právě to je hlavní důvod, proč náhradu vůbec řeším. Ne proto, že by současné auto přestalo fungovat, ale protože jeho dnešní životní náplň už se s tím, pro co bylo kdysi pořízeno, prakticky nepotkává.

Kombík už být nemusí

Jak tedy vypadá aktuální zadání? Vlastně docela jednoduše. Alespoň na první pohled. V první řadě už nové auto nemusí být kombík. Proces rozmnožování máme úspěšně za sebou, kočárky jsme odložili a s nimi zmizela i potřeba mít kufr, do kterého se dá po délce nastěhovat půlka domácnosti. Velký zavazadelník samozřejmě potřebujeme pořád. Auto musí zvládnout rodinnou dovolenou, lyže, cestu na chatu a všechny další situace, při kterých člověk zjistí, že čtyřčlenná rodina je schopná na týdenní pobyt sbalit vybavení menší vojenské jednotky. Jen už nemusí mít nutně podobu dlouhé jeskyně kvůli kočárku.

Klidně tedy může být kratší a zavazadla skládat víc do výšky. Což mě poměrně logicky přivádí ke karoserii SUV. Ano, vím. Automobilový nadšenec právě veřejně přiznal, že chce SUV. Komentářová sekce je dole.

Má to ale své praktické důvody. Proti současnému kombíku můžu při zachování použitelného vnitřního prostoru ušetřit klidně nějakých dvanáct nebo třináct centimetrů vnější délky. A kdo pravidelně parkuje v Praze, ten ví, že třináct centimetrů může být rozdíl mezi „krásně se tam vejdu“ a „tak nic, jedeme dál“.

Druhým důvodem je světlá výška. Některé naše pravidelné rodinné cesty vedou místy tam, kde by se asfalt dal označit spíš za optimistický předpoklad než skutečný stav vozovky. Vyšší podvozek tedy skutečně využijeme a není to jen snaha koukat na ostatní účastníky provozu trochu svrchu.

Automat, světla a moje záda

Další podmínka je naprosto jasná. Automatická převodovka. Tady není o čem diskutovat. Auto bude většinu života trávit v pražském provozu a představa, že bychom dalších deset let dobrovolně mačkali spojku v kolonách, ve mně žádnou romantickou vzpomínku na staré dobré motoristické časy nevyvolává.

A chci dobrá světla. Opravdu dobrá. Současné auto má totiž patrně jedny z nejhorších bludiček, s jakými jsem kdy měl tu čest cestovat. Možná někde před autem skutečně svítí, ale člověk musí mít dostatek fantazie, aby tomu věřil. Při delších nočních cestách je to únavné a po těch letech už bych docela rád zažil ten moderní luxus, kdy po setmění skutečně vidíte, kam jedete.

Důležitá jsou pro mě také sedadla. Moje záda jsou bohužel v tak mizerném stavu, že na ně při výběru auta musím brát větší ohled, než bych si přál. Nečekám nutně masážní křeslo s certifikátem od lázeňského domu, ale sedačky musí být skutečně pohodlné a použitelné i na delší cestu, aniž bych z auta následně vystupoval metodou postupného rozkládání člověka.

Zbytek výbavy už beru spíš jako příjemný bonus. Moderní auta jsou dnes i v běžných specifikacích vybavená natolik dobře, že nemám potřebu trvat na nějakém konkrétním seznamu hraček. Elektrické víko kufru potěší, různí elektroničtí pomocníci také, ale pokud budu muset kufr otevřít vlastní rukou, pravděpodobně to přežiju.

Důležité je naopak stáří. Stejně jako minule bych rád koupil co možná nejnovější auto. Ideálně maximálně dva roky staré a s nájezdem někde do 50 tisíc kilometrů. Zkrátka lehce ojeté auto, na kterém už první majitel stihl absorbovat tu nejbolestivější část propadu hodnoty, ale ještě neměl dost času na to, aby ho úplně zničil.

A co pod kapotou?

Diesel tentokrát nechci. Při nějakých 15 tisících kilometrech ročně, převážně po Praze, by jeho pořízení nedávalo příliš smysl a přesně od tohoto režimu se ostatně snažím současný naftový kombík vysvobodit. Mnohem zajímavější mi připadá nějaká forma hybridu. Klidně i plug-in hybrid. Možnost pravidelného domácího nabíjení mám, takže při běžném denním režimu by většinu cest teoreticky mohl zvládat na elektřinu a spalovací motor by se přihlásil o slovo až ve chvíli, kdy bychom vyrazili někam dál.

A vlastně bych se vůbec nebránil ani čistému elektromobilu. Pro náš způsob používání by dával docela dobrý smysl. Jenže tady do hry vstupuje tradičně nejméně zábavná položka celého zadání. Peníze. Rozpočet bych rád udržel někde okolo 700 tisíc korun. A když do jedné rovnice vložíte maximálně dva roky staré auto, rozumný nájezd, dostatek prostoru pro rodinu, vyšší světlou výšku, automat, dobrá světla, pohodlná sedadla, použitelný kufr a ideálně nějaký elektrifikovaný pohon, začne být nabídka najednou o poznání zajímavější. Tedy „zajímavější“ v tom smyslu, že z ní poměrně rychle začnou mizet auta.

Ještě mám pár drobností, aby to náhodou nebylo příliš jednoduché. Nechci čínskou značku. Tady asi není potřeba hledat žádné složité zdůvodnění, zkrátka ji nechci a z výběru ji můžeme rovnou vyškrtnout.

Naopak výkon mě tentokrát prakticky nezajímá. Samozřejmě nechci auto, u kterého bude předjíždění kamionu vyžadovat písemnou žádost podanou tři pracovní dny předem, ale žádné konkrétní číslo v hlavě nemám. Při popsaném jízdním režimu je mi vlastně docela jedno, jestli má auto 150, 200 nebo 250 koní. Drtivou většinu života stejně stráví v Praze, kde bude jeho dynamické schopnosti pravidelně prověřovat především semafor, kolona a třicítka.

A když už si můžu trochu vymýšlet, byl bych rád, kdyby to auto mělo alespoň nějaké charisma. Vím, hledám rodinné SUV s automatem, rozumným pohonem a praktickým kufrem, takže chtít po něm ještě charakter už možná zavání rozežraností. Ale kdyby nevypadalo a nepůsobilo úplně jako spotřebič bílé techniky, vůbec bych se nezlobil. Rád bych se na něj alespoň trochu těšil, když k němu ráno přijdu. I když je mi jasné, že v této fázi už se pohybujeme spíš v oblasti přání než skutečných podmínek.

Tak co byste koupili?

Máte zhruba 700 tisíc korun. Hledáte maximálně dva roky staré rodinné auto ideálně do 50 tisíc kilometrů. Ročně s ním najedete asi 15 tisíc kilometrů, většinou po Praze. Potřebujete dost prostoru pro čtyřčlennou rodinu a její dovolenkové harampádí, ale nepotřebujete obří kombík. Chcete vyšší světlou výšku, automatickou převodovku, pořádná světla a pohodlné sedačky. Diesel nechcete, benzín může být, hybrid je vítán, plug-in hybrid dává smysl a elektromobil není vyloučen. Nabíjet máte kde. Výkon není zásadní, čínské značky jsou mimo hru a za trochu charakteru budou body navíc.

Co byste koupili?

Já už svoji odpověď mám. Schválně vám ale neřeknu, která auta jsem během hledání zvažoval, která postupně odpadla ani co nakonec vyhrálo. Nechci vám podsouvat kandidáty a jsem opravdu zvědavý, kam se stejným zadáním doberete vy. Takže tentokrát žádné naše moudré rady. Poradna se na chvíli obrací naruby. Diskuze je vaše.