GAZ-69: Hrdina Sovětského svazu

Nikdy jsem nebyl zrovna velký offroaďák. Vlastně spíš naopak – kdykoliv se mi dostalo do ruky nějaké alespoň částečně schopné SUV, které lákalo k testu mimo zpevněné cesty, byl jsem obvykle nejdál krůček od pořádného trapasu. A někdy ani ten krůček, jak by vám potvrdili mí kamarádi s offroady či náhodně kolemjedoucí traktoristé.

Když se mi ale od Robina (ano, toho který jezdí nakupovat podivná auta do Anglie a na náš příští trackday má připravenou další várku) dostalo nabídky vyzkoušet si v opravdovém terénu kus poctivé ruské techniky, nemohl jsem odmítnout. Zvláště když mám ještě v relativně živé paměti zkušenost s imperialistickým Jeepem na vyloďovací pláži Utah a můžu tedy porovnat, o kolik dál se posunul o dvacet let novější ruský stroj.

Už samotný začátek našeho testu byl docela surrealistickým zážitkem – vyzvedávat si prastarý ruský vojenský “gazik” v automatizovaných podzemních garážích v samotném historickém srdci Prahy, jen kousek od Pařížské ulice, to se vám nestává každý den. Na tomto místě čekáte turistické veterány a jejich repliky, nablýskané prémiové sedany, možná nějaký supersport. Ale gazík?

Naskakuju tedy na sedačky v korbě, zahazuji brašnu s notebookem do míst, kam si dříve rudoarmějci odkládali své samopaly a vydáváme se na okraj Prahy pro druhý GAZ, tentokrát poněkud upravený o výdobytky imperialistické techniky, jako je naftový motor z Mercedesu. Společně se potom vydáme někam, kde budeme moci vyzkoušet, co tyhle mocné stroje dokáží. Zatím se ale můžu zkusit vžít do pocitů vojáka, který naši zem v roce 1968 “osvobozoval” od svobody a demokracie. Je to zajímavé, ale pořád mám pocit, že v tom Jeepu jsem se cítil tak nějak líp. Snad historické souvislosti či co.

O chvíli později se prohazujeme, abych si “osahal” řízení ruské bestie ještě než vyzvedneme druhé auto a já budu odkázán sám na sebe. Je to dobrý plán, protože ačkoliv je ovládání GAZu víceméně standardní a není tu nic, co by člověka mělo vyloženě překvapit, pořád tu jsou drobnosti a vychytávky, na které musíte přijít, pokud se s touhle věcí chcete pohybovat plynule a bez pazvuků. S čím vám ale žádná rada nepomůže, je nutnost předvídat a být mnohokrát opatrnější než jste zvyklí, protože jeden a půl tuny železa v kombinaci s bubnovými brzdami bez posilovače v pražském provozu neustále hrozí tím, že se někomu podíváte do kufru s razancí Kalašnikova.

Vyzvedáváme druhý stroj, já zůstávám za volantem originálu ze šedesátých let a následuji Robina, který spolu s naším fotografem Davidem sedlá naftového Frankensteina. Společně míříme na tajné místo plné nejrůznějších terénních nástrah, kde oběma autům dáme pořádně za uši. Ještě předtím se mi ale dostává důkladného tréninku manipulace se spojkou, když druhé posádce dochází na Jižní spojce palivo a k benzínce je musím táhnout na laně.

Jen co vyřešíme tento drobný problém, vjíždíme na nedaleké staveniště jakéhosi silničního projektu – nebo co to vlastně je. Z mého pohledu je to spousta hlíny naskládané do monstrózních útvarů, protkaných tu sjízdnými, tu náročnějšími cestičkami. Jako první předvádí Robin terénní schopnosti obou strojů pokusem vyjet jakýsi násep, strmostí připomínající zeď a nutící i opěšalého člověka zapnout přírodní 4x4. Ani jeden ze strojů se sice kvůli zákeřné hromadě sena nevyšplhá až na vrchol a některé okamžiky vyvolávají jistou obavu z převrácení, ale i tak jsem zlehka ohromen.

Teď je ale čas vrhnout se hlouběji do našeho “polygonu” – tentokrát v obou autech, takže bude na mě, abych se za Robinem a jeho bestií udržel. Vzhledem k mé historii terénního ježdění z toho mám jisté obavy, ale zkusit se musí všechno. Už před chvílí jsme zamknuli volnoběžky, připojili pohon předních kol, zařadili redukci a vrháme se do hliněného království. Rychle si připomínám, že volant je nutno držet bez palců uvnitř věnce (jinak byste o ně mohli přijít) a následuji druhý GAZ na nejvyšší vrcholek v okolí – nebýt toho, že přede mnou jede další, téměř identické auto, byl bych přesvědčený, že se GAZ musí zahrabat, překlopit dozadu, zklouznout nebo udělat nějakou jinou nepředvídatelnou věc. Začínám zjišťovat, že ježdění v terénu, které na první pohled vypadá jako pouhá snaha nikam nezapadnout, je vlastně také dost o odvaze a udržení kontroly nad autem. Při některých manévrech se mi před očima honí nemilé představy toho, co se stane, až mi jedenapůltunový GAZ přistane na hlavě (Bobash ustrojen v elegantní sako však evidentně byl připraven i na poslední chvíle.. hlavně neobtěžovat pozůstalé s převlékáním :-) – pozn. Vavris).

Sjíždíme z prudkého kopce a nacházíme hromadu kamení, na které můžeme zkoušet přechodové úhly, křížení náprav a podobné hrátky. A samozřejmě udělat nějaké obrázky, na kterých budou GAZy vypadat schopně a my drsně (dobře, v saku a polobotkách za volantem GAZu fakt drsně vypadat nebudete). Pomalu mě to začíná bavit.

Po nějakém čase stráveném ježdění máme první ztrátu naší mise – zadní kardan naftového Gaze nevydržel nápor úporné snahy přejet kamennou metrovou muldu a to zejména proto, že jej Polák, od kterého Robin Gaze koupil, přidělal do rozvodovky jediným šroubem, místo čtyřmi. Z milého stroje se tak stává předokolka. Zatímco se Robin snaží dát auto do stavu, kdy bude schopné dojet zpátky do garáže a nezakopávat  přitom o kardan, visící jako rozmnožovací orgán velryby, jedeme s Davidem udělat nějaké další fotky a ještě trochu vyzkoušet. co tenhle stroj dovede – nebo spíš co s ním dokážu já.

I přes všechnu svou  primitivnost, vedle které vypadá i druhoválečný Jeep Willys sofistikovaně a obratně, je tahle věc v terénu k nezastavení. Motor má sice na dnešní poměry směšný výkon, ale díky solidní zásobě točivého momentu a krátkým převodům s redukcí vás vytáhne i do míst, která jste ještě nedávno považovali za neprostupná. A obrovská (na poměry normálních aut) kola spolu s řádnou světlou výškou vám pomůžou překonat překážky, u kterých jste si byli jisti, že zůstanete viset za břicho.

Stačí chvíle ježdění a získávám pocit, nejspíše falešný, že začínám chápat, oč tu jde. Projíždím místa, kde přes mohutnou kapotu vidím jen modrou oblohu, a konečně se škrábu i do míst, která jsem předtím považoval za dostupná jen pro offroady mnohem zkušenějšího Robina. Cítím, že je správný čas přestat, než se konečně ukáže moje neschopnost a zapříčiní škody na mužstvu či materiálu. Zbývala poslední cesta přes celou Prahu do servisu a nakonec zpátky do garáže v centru. Tentorkát GAZ boduje především svou “absolutní kabrioletovitostí” a pozorností, kterou vyvolává. Navíc si s ním doopravdy užijete rychlou jízdu – a to jedete stále pomaleji, než všichni ostatní.

Nakonec uklízíme první i druhý GAZ, přesedáme do nudně pohodlného Mercedesu a nastává příležitost se zamyslet, jaké to vlastně bylo. Je GAZ dobré auto? Vlastně ani ne – a nejspíš nebyl dobrý ani v době, kdy byl nový. Přeci jen už existovaly Land Rovery, Jeepy řady CJ a první Land Cruisery. Je dobrý v terénu? Určitě – jakožto poctivý offroad s krátkým rozvorem, skvělým křížením náprav a relativně nízkou hmotností dokáže i dnes zahanbit téměř jakékoliv sériové SUV. A zcela určitě je lepší, než jsem já řidič.

Je také krásnou ilustrací rozdílu mezi západním a východním automobilovým průmyslem, protože působí, jako by ho vyvinuli ve 30. letech a ne v polovině padesátých. Ostatně není divu, vzhledem k tomu, že jeho konstrukce vychází z licenčních Fordů, vyráběných v Rusku za druhé světové války. A v našich končinách má poněkud nepříjemnou konotaci kvůli zemi, ze které přišel, a lidem, kteří ho na našem území používalii.

Ale když se s ním projedete, je to vlastně všechno jedno. Protože je to nádherně divné staré auto, které umí pobavit naprosto jiným způsobem, než na který jste zvyklí, a poutá pozornost kamkoliv přijedete. Je otázkou, jestli takové auto musí být nezbytně vaším šálkem čaje, ale rozhodně byste ho měli zažít. A kdo ví, třeba si vás získá a budete ho chtít domů. V takovém případě je dobré vědět, že schopnější ze dvou kusů, se kterými jsme jezdili – tedy modernizovaný exemplář s dieselovým motorem – je právě na prodej.