Autíčkář se ptá: Jaké běžné auto jste si nikdy nezkusili?

Auta mě baví odmalička a tak není divu, že od doby, kdy jsem na přehlédnutí hrany palubní desky nepotřeboval polštářek se hrnu za volant všeho, co jezdí. Spoustu zajímavých aut mi přirozeně přihrálo psaní pro Autíčkáře, další potkávám v rámci svého zaměstnání, mezi kamarády, na trackdayích a při mnoha dalších příležitostech. Ročně jsou to vyšší desítky aut. Některá jsou velice zajímavá, unikátní a zábavná, jiná splývají se šedí každodenního provozu. Jeden by tak snadno propadl dojmu, že už ho nemá co překvapit. Když jsem se ale krátce zamyslel, došlo mi, že mi chybí zkušenost i se vcelku běžnými povozy. Nemyslím jen nutně konkrétní modely, ale i celé skupiny samohybů, jež mi zatím unikají. 

Škoda Octavia 1 

Ano, je to skutečně tak. Z portfolia škodovky jsem se natlačil za volant všeho od “stovky” dál, chybí mi tam jen dva modely. Kodiaq, ve kterém jsem dokonce nikdy neseděl ani jako spolujezdec, a jedničková oktávka. Tou jsem se jako pasažér sice svezl, ale nikdy v životě jsem neusedl za volant. Všechny ty zkazky o příliš krátkém rozvoru, primitivní zadní nápravě a špatné poloze volantu mám tedy jen zprostředkovaně. Jediné, co jsem si vyzkoušel na vlastní kolena je důvod, proč má vůz tak obří kufr, totiž absenci místa na zadních sedačkách. Ale jinak – měl-li bych se řídit jen vlastní zkušeností, může být oktávka skutečně dobré auto, skrytý supersport, vůz, kterým se možná jednou svezu a začnu ho hrozně moc chtít. Jako – spíš ne, ale kdo ví, je to zkrátka tajemství, do jehož rozlousknutí se nikterak neženu – ale možná bych to letos mohl zkusit a třeba o tom i něco napsat. 

Pravostranka

Nikdy jsem také neusedl za volant vozu s pravostranným řízením. Sice jsem se v něm párkrát svezl jako spolujezdec (a bojoval s něpříjemnou potřebou sahat na řadící páku), nikdy jsem si ale nevyzkoušel, jaké to je řadit levačkou a odhadovat rozměry vozu od pravého okraje pruhu. Zároveň ale chybělo málo a pravostranné auto nejen, že bych řídil, ale asi bych ho i koupil. Tak pět let zpátky byla na prodej kdesi v západních čechách pravostranná Miata NA za nějaké směšné drobné, asi 20 tisíc (to byly časy, co?). Jezdila, nebyla prohnilá úplně naskrz. Inzerát jsem našel asi v deset dopoledne, majitel zatím zájemce neměl. Vybral jsem peníze, v práci se omluvil, sedl do auta, zavolal o přesnou adresu…a byla pryč. Taková auta se zkrátka dlouho v inzerci neohřejí.

Mercedes W123 alias Piáno

O tomhle autě se několik lidí, kteří jsou obeznámeni s mými automobilovými preferencemi, vyjádřilo tak, že je to přesně to, co potřebuju ve svém životě. A asi to tak fakt bude. Líbil se mi už dožitý W202, který jsem u sebe na dva týdny ubytoval a ačkoli byl skoro spotřebovaný, za jeho volantem plynul svět opravdu krásně. Mám rád houpavá pohodlná auta, nerad jezdím rychle, těší mě auta technicky jednoduchá a přitom festovně postavená – proto jsem měl tak rád své Volvo. Dokonce by se dalo říct, že nacházím radost v nepřesném nahánění předních kol archaickou převodkou v Lincolnu, nebo mě baví losování vykotlaných kvaltů u starých dodávek. A piáno, obzvláště ve verzi na naftu, zcela evidentně bere všechny tyto věci a koncentruje je do ještě o kus zemitější a purističtější formy. A navíc je fakt krásné. Mercedesu W123 se vyhýbám proto, že mám strach, že bych ho pak opravdu začal chtít. A to už je dneska celkem drahá sranda, avšak ne tak moc, aby byla nesplnitelná. Kdepak, do Piana usednu jen s velkým rozmyslem a vědomím toho, že vyvážený rodinný rozpočet je věc zásadní důležitosti.

Moderní motorka

Já vím, já vím, v nadpisu jsou auta, ale tady na autíčkáři to nebereme tak doslova. Na motorkách jsem najezdil poměrně dost kilometrů jako spolujezdec i řidič. Vesměs šlo o stroje československé produkce – pionýra, čezetu 175 sport, Simsona…takový ten vesnický kolorit (obzvláště skalní čtenáři si možná vzpomenou i na příhodu s motokolem Babetta), nicméně nějaké ty zkušenosti v jedné stopě mám. Skoro stoprocentně ale pocházejí z období před tím, než jsem legálně mohl řidit auto, respektive než jsem si nějaké pořídil. Motorky jsem vždycky vnímal jako takový nedokonalý kompromis – lepší než jet autobusem, ale mohl-li jsem si vybrat mezi motocyklem a autem, vybral jsem si vždycky radši auto. Jako řidič i jako pasažér. Na motorce foukalo, bolely z ní ruce, klepala se a ačkoli to občas zapadlo a za hezkého počasí se některé ty zatáčky fakt povedly, většinu času to bylo spíš k vzteku. A tak se stalo, že jsem až do dnešního dne nikdy nesedl na moderní novou motorku, dokonce ani jako spolujezdec. Dlouho jsem si to vůbec neuvědomoval, až nedávno jsem v debatě s redakčním kolegou Davidem zjistil, že mi na tomhle poli asi trochu ujel vlak – to když jsem se dozvěděl, že motocykly už dnes nemají šestivoltové baterie. K nápravě tohoto restu se ale nijak nehrnu. Jednak mám z kombinace dvou kol, žádných deformačních zón a mnohdy vyšších rychlostí pořádný respekt a jednak jsem pořád stejně pohodlný, jako jsem byl v osmnácti. Motorka je zajímavá kurioztika, ale proč se namáhat, když můžu jezdit autem…

Je toho samozřejmě víc. Nikdy jsem se neprojel ve Ferrari, neřídil Porsche s motorem vzadu, nebo neprohnal po okreskách původní Mini (a obzvláště ten poslední případ doufám ještě někdy zkusím). To jsou ale spíše řidičské sny, těch má konec konců každý benzínový nadšenec určitě spoustu. Dneska to mělo být ale spíše o celkem běžném svezení, které se mi ale náhodou vyhýbalo. Otázka do diskuze je samozřejmě nasnadě – jakým běžným autem (nebo samohybem) jste se nikdy nesvezli vy a proč? A láká vás to vůbec? Diskuze je (jako vždy) jen a jen vaše.