Fiat Bravo / Brava: Stylový pracant

V polovině devadesátých let procházel svět automobilů jednou z mnoha evolučních vln. Příchod počítačů umožnil nahradit jednoduché přímočaré tvary křivkami a to se ihned projevilo v showroomech. A jak už to s novinkami bývá, ne všude to šlo tak úplně skvěle. Nové možnosti bylo potřeba nejdříve zkrotit.

Italové se ale toho ale nebáli a novou modelovou řadu připravili tak kulatou, jak to jen je možné. A šlo přitom o hodně, nová auta měla nahradit skvělé a úspěšné modely Tipo a Tempra. Okamžitě se začaly zvedat hlasy volající po starých pořádcích a návratu k pořádným chlapácky ostrým tvarům namísto ‘ocucaných bonbonů’.

Jenže byla tu i druhá strana. Kulaté Punto, které nahradilo neméně populární Uno, se stalo prakticky okamžitě hitem, což jistě nemálo povzbudilo designéry v jejich snažení. A tak vznikla nová řada Fiatů. Abychom si to řekli jasně a přehledně: Všude se hned psalo o nových dvojčatech z Turína. Ta dvojčata byla tři a čtvrté byl kombík. Tak. A teď tedy podrobněji. 

Jako první přišla na trh skutečně dvojice modelů Bravo a Brava nahrazující Fiat Tipo. Tipo se vyrábělo ve dvou verzích lišících se prakticky jen počtem dveří, u novinky šly však rozdíly mnohem dál. Společná byla vlastně jen příď. Bravo byl dynamicky střižený třídveřový hatchback, Brava byl trochu umírněnější praktičtější liftback. Bravo dostalo zvláštní zadní lampy sestávající se z kruhového obrysového světla a dalších lam pod společným tmavým překrytem, Brava měla zadní světla sestavená z originálních, ale zároveň decentních tří proužků.

Jak už jsem zmínil, příď zůstávala téměř beze změny, lišila se jen jinak ztvárněnou uzounkou maskou chladiče – Bravo mělo ostřeji řezanou, Brava později naopak zjěmněnou chromovanými detaily. Jinak byl tvar přídě stejný a musím říci, že jsem jím byl už tehdy doslova nadšený. Úzká světla se posunula ke středu auta a boky tak vyplnily mohutné svalnaté blatníky. Ta auta vypadala dynamicky i když stála opuštěná a otlučená pohozená někde na předměstí Říma.

O rok později se přidala Marea. Sedan a kombík nahrazoval model Tempra a i tady se motiv opakuje – jednotná příď (tedy ona tak vypadala, ve skutečnosti mnoho společných dílů neobsahovala), ale originální záď. Zatímco sedan působil usedle a snažil se tvářit dravě i důstojně zároveň, kombi bylo vysloveně hravé s barevnými světly v zadních sloupcích a třetím brzdovým světlem prakticky přes celou šířku zadního okna. 

Uvnitř se všechna auta podobala jako vejce vejci. Oproti futuristické digitální přístrojové desce v Tipu a Tempře tu byly opět jen klasické budíky. Myšlenka byla taková, že nové modely budou střiženy více sportovně a tedy i tak trochu klasicky. Zároveň byla některá nespolehlivá řešení nahrazena jednoduššími, ale spolehlivějšími. To ovšem neznamená, že by Fiaty byly nějaké chudinky. Standardem tu byl airbag či vestavěné rádio a Marea přišla už v základu i s klimatizací. Za příplatek tu potom byly další tři airbagy multifunkční volant a další hračky. 

Byla tu prostorná kabina, i do nejmenšího Brava se vešli čtyři dospělí lidé, zavazadlový prostor patřil vždy mezi nadprůměrné, kombík Marea Weekend podědil z Tempry i sklopný zadní nárazník.

Jiné věci jako plně automatická klimatizace či pohon všech kol, které u Tempry v nabídce byly, teď z ceníku zmizely. Znamená to tedy, že si zákazníci s novým modelem pohoršili? V žádném případě, to kouzlo se totiž skrývá pod kapotou. I proto se Fiat rozhodl pro dravější dynamičtější design, s novými modely přichází i nové motory – letargické osmiventilové jednotky nahrazují moderní agregáty. 

Nejčastěji v přídi najdete motor 1.6 16V, což byla ideální volba. Motor s výkonem sto koní pravda není žádný trhač asfaltu, co mu však chybí na výkonu, to dohání nadšením. Radostně se roztáčí a čím více otáček, tím je spokojenější. Pro náročné piloty tu byla 1.8 16V i charakterní dvoulitrový pětiválec, italský temperament tak ani v relativně obyčejném Fiatu rozhodně nechyběl. Milovníci vznětových jednotek si také přišli na své, systém common-rail, tehdy horká novinka, si rychle našel cestu pod kapotu Fiatů a to jak ve čtyřválcové, tak i v pětiválcové verzi. 

Nová modelová řada Fiatu tak navázala na úspěch Tempry a Tipa, přidala něco prostoru, něco spolehlivosti a spoustu temperamentu. To zní přímo ideálně! Ale samozřejmě i tady byly nějaké ty chybičky. Tak třeba ta krásná přední světla, přimhouřené oči nového Fiatu – byla to vážně hezká světla, obzvláště v příplatkovém provedení s čočkami namísto parabol potkávacích světel. A co na nich bylo špatně? Skoro nic, jen nesvítila. Dnešní optikou je to úplná katastrofa, ale i ve své době patřil Fiat mezi auta, která v noci nerušila světelným smogem. Ani metr před autem.

Další neduh se týkal onoho zadního sklopného nárazníku. Sama o sobě to byla skvělá věc, nakládací hrana byla díky tomu opravdu nízko, nebyl tu žádný schod, hrana kufru byla stále čistá. Všechno bylo super, dokud nedošlo na pevnost karoserie. Marea Weekend se kroutila a stačilo ji postavit jedním kolem na obrubník a už jste ten kufr prostě nezavřeli. Potom tu byl podvozek. Byl pohodlný, celkem dobře držel stopu, ale na české cesty byl trochu poddimenzovaný. Táhla stabilizátoru se měnila v krajích s horší infrastrukturou v rámci běžného pravidelného servisu a ramena co chvíli. A byly tu i další nástrahy, lankem ovládaná spojka občas přišla o celistvost lanka, váha vzduchu vážila kdovíco, mechanismus zadního stěrače se naplnil vodou a přestože voda je údajně vodivá, přestal fungovat. Pětiválce trpěly na kroucení výfukových svodů a ani samotný výfuk nepatřil k nejtrvanlivějším, nelakované kliky se olupovaly….

Ale takové byly závady na Fiatech. Občas se něco pokazilo, ale nikdy to nebylo nic vážného. Většinou stačilo někde něco nasadit zpátky, promazat, utěsnit či vyčistit. Motory byly prakticky nesmrtelné, převodovky bezproblémové, karoserie odolávala korozi, žádné složité opravy nebylo potřeba provádět. 

Dnes už aut z této řady přežívá jen zlomek a často dožívají v pozici pracovního stroje, ale přesto jsem chtěl na Fiaty Bravo, Brava a Marea zavzpomínat. Byla to totiž ta vynikající auta a dělala skvěle přesně to, co se od nich chtělo. Pětiválcové Bravo HGT potěšilo dravostí, kombi nabídlo vždy dostatek místa pro celou rodinu. Údržba byla snadná a provoz nenáročný, přitom se ale nejednalo o nějak osekaná auta, kde otázka výrobních nákladů převyšuje vše ostatní.. Dnes na tuto tradici navazuje nový Fiat Tipo, ale obecně mám pocit, že se nůžky rozevírají a mezi složitými drahými auty a lacinými osekanými pracanty zeje nemalá mezera, kterou nemá kdo vyplnit.