Citroën Xantia: Extravagance obyčejnosti

Nárok na veteránské značky mají auta starší třiceti let. U aut takového věku už se nepočítá s trvalým provozem, spíše se používají jako víkendové hračky, součásti sbírek, zkrátka jen tak pro radost. I proto stát na tato auta připouští určité výjimky, odpouští technické kontroly a i pojistné v rámci povinného ručení je na tyto opečovávané klenoty spíše symbolické. 

Zkrátka když se řekne veterán, představím si auto barokních tvarů ukryté pod plachtou ve vytápěné garáži. A o to neuvěřitelněji pro mě zní zpráva, že Citroën Xantia oslaví příští rok třicítku, nejstarší kusy tedy budou mít nárok na pomyslný automobilový důchod. Jak se to stalo? Vždyť Xantia ještě vůbec není tak stará, svou práci přece ještě zastane, tak jakýpak důchod?

Psal se rok 1992, když byl světu poprvé představen nový Citroën, nástupce úspěšného modelu BX. BX, který v tu dobu již slavil úspěšných deset let na trhu, byl jasně rozpoznatelným autem. Klínovitá ostře řezaná karoserie z dílen studia Bertone připomínala studii MX-81, kterou italská karosárna připravovala pro japonskou Mazdu. Japonci neměli odvahu, Francouzi ano. A byly tu i další znaky starého dobrého Citroënu jako třeba jednoramenný volant nebo třeba hydropneumatické pérování. Citroën BX byl neopakovatelný a měl svůj vlastní osobitý styl.

Ve světle modelu BX musel vzhled novinky vzbudit rozruch. Ne, že by snad Xantia nebyla hezká, naopak, studio Bertone se opět vyznamenalo a navrhlo karoserii čistých tvarů, která snad z žádného úhlu nepůsobila špatně, jenže právě to byla ta kontroverze. Xantia vypadala v porovnání s jinými kreacemi značky málem až nudně.

Volant měl dvě ramena podobně jako třeba některé Fordy, rychloměr i otáčkoměr představovaly venkoncem obyčejné kruhové ukazatele, kola nebyla ani částečně zakrytá – prostě normální auto! Jenže…

To by to nesměl být Citroën, i vesměs normálně se tvářící auto bylo do značné míry nenormální. Předně byla Xantia neskutečně komfortní. Dlouhý rozvor a ta nejpříjemnější křesílka, jaká kdo kdy do auta namontoval, dávala interiéru auru absolutního pohodlí. Auto se jen neslo krajinou. I na zavazadlový prostor přitom zbylo dost místa, komu by ani praktická karoserie liftbacku nestačila, pro toh bylo v roce 1995 představeno kombi s označením Break. 

Zůstal zde i tradiční systém hydropneumatického odpružení, který umožnil žehlit nerovnosti vozovky nenapodobitelným způsobem a udržovat výšku auta stabilní nezávisle na zatížení či ji dokonce měnit dle potřeby. Od roku 1995 s příchodem nové generace systému, pojmenované prostě Hydractive II, bylo možné měnit i tuhost odpružení, Xantia tak dostala i svůj sportovní mód. I v něm samozřejmě zůstala plavně pohodlná, ale přesto už tu byly jisté náznaky sportovnosti. Hydractive II také konečně odstranil onen nepříjemný nešvar, totiž že delší čas odstavené Citroëny postupně klesly na dorazy. Mechanické zámky už nedovolily zaparkovanému autu klesnout o více než pár milimetrů.

Ani to však ještě nebyl zlatý hřeb programu, ten přišel až s verzí Activa. Xantia Activa bylo takové francouzské ‘ereso’, vrcholná verze Xantie, trochu do sportovna laděné provedení. Pod kapotou proto asi nepřekvapí třílitrový šestiválec o výkonu podle verze až 140 kW, ve skutečnosti však byla Xantia Activa dostupná s různými motory včetně některých dieselů. O motor tu ale paradoxně vlastně až tolik nešlo.

Citroën totiž pro Xantii poprvé sáhl k masivnějšímu nasazení výpočetní techniky na palubu auta. Verzi Activa nesl upravený podvozek, který namísto běžných pěti až sedmi ‘koulí’ hydropneumatického systému dostal těchto prvků hned deset. Pomocí hydraulických válců působících na úhlopříčně uložené stabilizátory bylo možné aktivně potlačovat boční náklony. Xantia Activa tak dokázala projíždět zatáčky téměř bez náklonu. A protože systém aktivních stabilizátorů fungoval nezávisle na samotném odpružení, bylo to vše možné dosáhnout i při zachování komfortu jízdy. 

Redakce švédského časopisu Teknikens Värld provádí již dlouhá léta svůj pověstný losí test. O jeho průkaznosti snad lze i pochybovat, nicméně je pravdou, že mezi stovkami testovaných vozů včetně těch nejvěhlasnějších sportovních značek ze současné nabídky si prvenství už dlouhá desetiletí drží právě Xantia Activa s hodnotou 85 km/h. To není vůbec špatné na skoro-veterána.

Počítače se uplatnily i v automatické převodovce, která jako jedna z prvních právě v Xantii dostala chytré řízení. Automobil vyhodnocoval padesát různých parametrů a podle nich volil ten správný převodový stupeň. 

Pod kapotou se kromě již zmíněného šestiválce objevila celá plejáda pohonných jednotek s dílen Peugeotu a Citroënu. Benzinové dvoulitry disponovaly velmi slušným výkonem, diesely zase nabízely hodně přes tisíc kilometrů na jednu nádrž. Už v roce 1998 dostala Xantia i moderní common-rail, ani tady Citroën nezaspal dobu.

Xantia se udržela ve výrobě krásných deset let (v rodné Francii, licenční výroba v Íránu skončila až v roce 2010), v roce 1998 se dočkala faceliftu. Z interiéru zmizelo madlo před spolujezdcem, maska chladiče se zakulatila a celá příď maličko zešpičatěla (auto je díky tomu dokonce skutečně o kousek delší) a zadní světla přišla o kouřové překryty blinkrů. Ale to bylo tak nějak vše, k modernizacím Xantie docházelo průběžně, zásadní změny však nebylo nutné provádět. Slabinou se ukázaly nárazové zkoušky EuroNCAP, kde si Xantia nevedla vůbec dobře, éra povinných pěti hvězdiček však teprve měla přijít a tak si z toho nikdo až takovou hlavu nedělal.

Když však teď po letech koukám na Xantii, nepřekvapuje mě tohle všechno. Ano, hydropneumatické odpružení je fajn, výbava na svou dobu pozoruhodná, prostor královský, pohodlí těžko porazitelné… to všechno tu je. Ale co je tou nejlepší vizitkou Xantie? Že stále jezdí.

Po předchůdci, modelu BX, totiž Citroën kladl extrémní důraz na kvalitu a spolehlivost. A ač to možná zní u francouzského auta s podvozkem, který může zničit i malá netěsnost, neuvěřitelně, Xantia byla a je úžasně spolehlivé auto. Pokud se provádí pravidelná inspekční péče, která je výrobcem na odpružení naplánována na každých velmi rozumných 100.000 kilometrů, potom tohle auto funguje prostě pořád. Jistě, i tady najdeme nějaké ty pihy na kráse, některé verze staršího dieselu 2.1 TD trpí praskáním hlav, pravidelně selhává lanko ovládání plynu, common-railové diesely umí potrápit klasickými závadami typickými pro přímovtřikové vznětové motory, ale suma sumárum se jedná o skutečně spolehlivý vůz. 

Citroën Xantia tak možná vypadal jako docela obyčejný automobil, obyčejný však rozhodně nebyl a není vlastně ani dnes. Stále nemůžu uvěřit, že Xantii táhne už opravdu na třicítku. A přiznám se bez mučení – klidně bych se jednou zase svezl..