Vzpomínky na mládí: Ford Focus Mk1

Když slaví dvacetiny člověk, znamená to, že má spoustu života před sebou a obvykle jej to nejlepší ještě čeká. U aut, zcela samozřejmě, je tomu naopak. Auto, které vzniklo před dvaceti lety, už má to nejlepší za sebou. Ačkoli se třeba vyrábělo dalších šest let, jeho nejmladší exempláře mají už téměř 15 let a vůz jako takový je zastaralý. Stává se dělníkem, povozem nejchudších, a podle toho většinou vypadá. A pokud je vozem obyčejným, někdy ani jeho nejlepší a nejzajímavější verze nestačí na to, aby mohl vyhlížet zářnou budoucnost coby nadějný youngtimer.

Dvacetiny letos slaví první model Fordu Focus. Proč tady zmiňuju výročí relativně obyčejného hatchbacku, který každý zná? Mám několik důvodů, z nichž nejvíce je osobních. Focus ovšem, coby nástupce Escortu, znamenal pro Ford mnohem víc, než jen nový model. Znamenal revoluci, a to minimálně po stránce designu. Jistě, nebyl prvním modelem, který nesl nový design s názvem New Edge, tím bylo malé Káčko (1996) a Cougar (1998). Focus však rozvířil vody nizší střední třídy ve velkém stylu. Ford všem ukázal, že i relativně obyčejné auto může vypadat odvážně, a co je pro nás nejdůležitější, také skvěle jezdit.

Design Fordu Focus první generace polarizuje dodnes. Nízká příď, všudypřítomné použití trojůhelníkového motivu, ostré hrany, to vše na něm najdete i dnes, po tolika letech. Dle mého názoru vypadá, zvláště po faceliftu, stále poměrně svěže. To interiér zastaral mnohem rychleji a najde se asi málokdo, komu se vnitřek prvního Focusu opravdu líbí. Ano, lidé vám řeknou, že je přinejlepším zajímavý, častěji však hodnocení bude znít "podivný", ještě častěji pak "hnusný". To vám řeknou lidé bez fantazie, co řídí čtverkové golfy.

Mimochodem, když už mluvíme o Golfu, svezte se někdy jedničkovým Focusem a čtverkovým Golfem, zatlačte na ně a soustřeďte se na to, jak oba vozy jezdí. Nebe a dudy. Jak asi musel působit podvozek Focusu v roce 98, když i dnes dokáže mile překvapit?

Nechci dnes psát o tom, kolik karosářských variant vzniklo, jaké jste mohli mít motory, ani nemůžu vzpomínat na to, kterak jsem se luxusně povozil Focusem ST nebo ještě lépe, ostrou variantou RS. Dnes chci zavzpomínat na to, co Focus znamenal pro mě, a proč je pro mě tak důležitým autem.

Všechno to začalo minulý týden, kdy na mě na YouTube vyskočila tahle reklama.

Obvykle tyhle reklamy přeskakuju, jenomže, tentokrát jsem ji dokoukal. Chytila mě za srdce. Vyhledal jsem si ji a pustil znova. A pak ještě jednou. Na jejím konci, kdy mechanik na auto kývne a položí mu ruku na střechu, jsem s velkým překvapením zjistil, že mě tahle reklama dojala. Opravdu. Cítil jsem ten zvláštní pocit, když už víte, že byste skoro uronili slzu.

Vážně? Tohle udělala jedna reklama na náhradní díly pro staré Fordy, ve které si omlácený Focus hraje na závoďák? Co se to sakra děje? A proč jsem hned poté hledal videa Colina McRae, kterak prohání Focus WRC v barvách Martini Racing? Tyhle věci se mnou dělá dvacet let starý hatchback nižší střední?

Když už je řeč o tom Colinovi, pusťte si i tohle video. Stojí za to, a přesně vystihuje jeho styl a osobnost. Možná si na tu rally vzpomínáte, já to tenkrát sledoval, a to jsem byl ještě malý chlapec.

V době představení Fordu Focus mi bylo 8. Auta byla jediným oborem mého zájmu. A velice záhy jsem si usmyslel, že budu jednou jezdit Focusem, jako Colin. Nestalo se tak, Focus WRC v oranžové verzi válečného zbarvení Martini Racing mi v garáži nestojí, nemám totiž garáž. Ale přišla tenkrát jiná příležitost, a tou byla počítačová hra s názvem Colin McRae Rally 2.0. Do dnešních dní je mi připomínán radostný výbuch, když jsem tohle CD objevil pod vánočním stromkem a následné týdny trávil veškerý volný čas v namodralé záři počítačového monitoru. Ještě nyní si s láskou vybavím rozpixelované, ale milované řecké erzety, zákeřné Švédsko s ledovými úseky, kruté italské silničky, nebo nenáviděný blátivý závěr šampionátu ve Velké Británii. Tahle hra nám, mně a bratrovi, vydržela neskutečné roky, a ještě jsme se k ní nekolikrát s nostalgií vraceli. Dodnes si vybavím zvuk rozbíjených oken po výletu z trati i hlas navigátora, který namluvil samotný Nicky Grist.

O samotném Colinovi netřeba obšírněji hovořit, ale když už jsem jej zmínil… byl to můj hrdina. Dokázal i ten nejošklivěji rozflákaný vůz dovézt do cíle, a že boural často. Nikdy jsem z jeho rozhovorů nerozuměl ani slovo, a mám s tím problém i dnes. Chtěl jsem být jako on. Vlastně, my všichni, kdo rádi řídíme, jej obdivujeme, a často chceme být jako on. Chceme být odvážní střelci, co nikdy neuberou, a mají řidičský talent od Boha. A jako on taky nikdy nebudeme, ale co nám brání snít?

Abych se vrátil zpátky na zem, pokračujme o těch obyčejných Focusech. I já jsem se nakonec k němu nakonec dostal. Moje drahá máti totiž jeden exemplář provozuje, takže s ním občas přijdu do styku. Odvezl mě na dvě dovolené a udělal z nich nezapomenutelné zážitky. Díky němu jsem objevil krásu silniček jižních Čech. Za jeho volantem jsem také přišel na chuť Itálii, na mé první "dospělácké" dovolené. Znáte to, první práce, první auto, první dovolená. Když ještě ráno v 7 hodin před odjezdem řešíte technickou a pak vás čeká bezmála 12 hodin cestování (podle plánu), ve skutečnosti však 16 (protože zabloudíte), vryje se vám to do paměti. Hororový noční průjezd parkem Parco Nazionale Foreste Casentinesi v provincii Arezzo byl silný zážitek, avšak za denního světla se jedná o úžasnou lokalitu, kterou vřele doporučuju projet. Focus byl skvělý, po dobu pobytu mě na okreskách skvěle bavil a cestu tam a zpět zvládnul se spotřebou 5l/100km, což se hodilo, protože jsme neměli peněz zrovna nazbyt. Jo, tenhle auťák jezdí na naftu.

Včera jsem jej řídil po roce znova. A najednou všechno jako by naskočilo tam, kde má být. Cítil jsem se za volantem jako doma, i když je ten Focus už dost nemocný. Je ošklivý, z každé strany obouchaný, má rozvrzaný interiér, zadní sedačky jsou propálené od cigaret a motor špatně startuje a studený padá do nouzáku. Ale když se ohřeje, jede jako střelený. Je jako starý kocour mojí známé, který tak tak přežívá zimy, čekaje na jaro, až se bude moct dlouhé hodiny vyhřívat na parapetě na sluníčku, který však při první lovecké příležitosti neváhá ukázat, že v něm stále někde hluboko dřímá divoká šelma.

Tak jako ten kocour, i tenhle obouchaný, rozvrzaný a kouřící Focus dokáže stále divy. Stačí najít správný rytmus, na okreskách příliš netrápit motor a do zatáček moc nebrzdit. Je to tam, pořád to tam je a já měl neskutečnou radost. Vlastně jsem se skoro divil, že se dokážu bavit s nafťákem, ale v ten moment mi používané palivo bylo mi to jedno. Moje drahá máti na místě spolujezdce nadávala, zdánlivě se pokoušela urvat stropní madlo, a do zatáček panicky brzdila. Nakonec prosila, abych zpomalil. Marně. Bylo mi to jedno, já se v ten moment výborně bavil se starým kámošem, který toho má sice hodně za sebou, ale v lepších chvílích se ještě dokáže tu a tam odvázat. Bylo to tam. Pořád to v něm je.

Tohle všechno pro mě znamená Ford Focus. Možná obyčejné auto, ale přitom s osobností. Kontroverzní vzhledem, ale jeho jízdní kvality mu nikdo neodpáře. Následující generace sice nebyly špatné, ale jednička je pro mě osobně tou nejdůležitější. Lidé z Fordu, děkuji vám za tohle auto. Provází mě od dětství, a i když patrně většina z nich brzo zmizí na vrakovištích, budu na něj rád vzpomínat.

Jen tak pro úplnost, nemáte někdo k dispozici Focus ST170? Mám takový dojem, že se nutně potřebuju svézt.

Komentáře