Silviiny deníky 6: Dojmy přecitlivělé buchty

Dnešní díl bude poněkud speciální, takže pokud jste tak ještě neučinili, doporučuji průpravu v podobě dílů předchozích. Co třeba ten o prvním okružení?

Jistá slečna, říkejme jí třeba „Á“ (to máš za to “Dé”), vlastně nemá ráda auta. Nic jí neříkají, nerozumí jim ani jejich technice a není to dlouho, co pro ni „Silvia“ neznamenala nic víc než jméno.

Vezmu-li to kolem a kolem, je taková Á naprosto dokonalým testovacím exemplářem při hledání odpověď na odvěkou otázku: Jak budou reagovat auty nepoznamenané příslušnice něžného pohlaví na nepříliš dobře „stravitelné“ auto, jakým Silvia bezesporu je.

Jen na úvod ještě zmíním, že Á byla do Silvie vržena ze sedadla spolujezdce novinářských aut. Tedy takových, která dodávají přece jenom trochu víc pocitu sucha a bezpečí.

Své dojmy potom Á sepsala v následující podobě, kterou jsem nijak neupravoval ani necenzuroval.
Přijdou-li vám některé pasáže až přehnaně barvité, patrně se bude jednat o následky lehké otravy výfukovými plyny.

Chybí už jen pachuť smrti.

- Přecitlivělá buchta

„Víš co? Mám tě dost. Spakuj se a jdeme dolů, varoval sem tě.“

Fajn, návrh psychoterapie už byl asi přes čáru. Konečně. Vyprovokován těmi posměšnými řečmi mě vede ke garáži a já ho tiše následuju se salvou smíchu připravenou v krku. To auto nikdy nikdo neviděl. Teda, já ho nikdy neviděla, protože mě v něm doteď odmítal svézt – že prej bych to nezvládla. Co ten může vědět, nikdy nejel noční stojednatřicítkou.
Ačkoli o něm, teda pardon, o ní, mele v jednom kuse, setkání Silvie se mnou odkládá s nebývalou pečlivostí – z toho jsem vyvodila, že mu hráblo, nejspíš z těch výfukových plynů, a to svoje údajný důchodový připojištění si pošetile vysnil.

Dramaticky mačká tlačítko od garáže. Jak daleko s tímhle zajde? Bude teď předstírat, že tam celou dobu byla a zrovna dneska mu ji někdo štípnul? Má vůbec policie na krádež imaginárního auta formulář? Než stihnu dokončit myšlenku, cosi se ze tmy vynoří na denní světlo a postupně se vytvaruje v to, co by tam asi každý kromě mě očekával.
Tiše se smiřuji s tím, že dneska zábava padá, a zírám před sebe s myšlenkou: „Hm. Auto. Prostě auto,“ vědoma si toho, že vyslovit to teď nahlas, dostanu loktem.
Cítím na sobě dva pohledy. Dé, uspokojený mým zklamaným výrazem, čeká na svou porci zábavy. Silvie, nyní v plném světle, tiše mhouří přední světla. Bez emocí, jelikož je auto.

Nebo se pletu?

„Zalez tam, ještě musim zapojit baterku,“ vzdá Dé čekání na jakoukoli zábavnější reakci a začne se hrabat pod kapotou v nějakých nesmyslech.
Moc blízko se mi k ní teda nechce. Něco je v tom jejím upřeném agresivním pohledu. „Možná tak tvoje paranoia, měla by ses přestat dívat na špatný filmy od Tarantina!“  
Opatrně se přiblížím a rivalsky skenuju každý detail. „No jo, modelka“ šklebím se neslyšně, mé holčičí já je v plném proudu: „Hubená, dlouhá, vystouplé rysy, výrazné zlé oči, jen tu barvu musí být dost těžký unosit, když opálově zelená vyšla z módy už tak před dvaceti lety, co?“
Ráda za to, že mě nikdo neslyší, otevírám dveře spolujezdce, u kterých bůhvíproč chybí rám: „A ještě k tomu tě není za co chytit. Vždyť to říkám…“

„Co tomu říkáš?“ zjišťuje Dé a upřeně zírá na silnici před námi. Už dlouho mlčím, snaží se asi zjistit, jestli ještě dýchám.
„Chci zpátky do novinářský škodovky, ta má čudlík pro pohodlnou jízdu a nemlátí mě při nastupování do hlavy.“
Protočí oči v sloup: „Blbko, praštila ses sama…“

„Je to auto zabiják!“

Mé předchozí mlčení bylo kromě snahy o zamáčknutí boule na hlavě zapříčiněno ještě dalšími dvěma důvody. Tím prvním bylo proklínání vlastní zvědavosti, do jaké ďábelské jízdy mě to zase uvrtala.
Tím druhým důvodem bylo usilovné přemýšlení nad tím, co mi ta ďábelská jízda připomíná. Autíčka na pouti? Horskou dráhu? Start raketoplánu?

„No jo vlastně!” Vzpomínku na dědovu multikáru si raději nechávám pro sebe, jednu bouli už na hlavě mám, jistá jsem si tím ale nabeton.

Je to asi nad Slunce jasné, ale pro jistotu podotknu, že nerozumím, jak autům funguje tlumení/pérování/co to tam vlastně je. Jsem si však téměř jistá, že Silvie nic z toho nemá, popřípadě disponuje něčím stvořeným za naprosto opačným účelem. Každá mikroskopická nedokonalost – hrbolek, díra, vrstva barvy, přejetá můra, zbloudilá entita zdechlého zajíce – způsobí otřes, za který by se nemusely stydět ani litosférické desky v Chile, taky nevyžádanou masáž zad a souhru asi 150 různých zvuků, které jsou více či méně znepokojující a k nimž se ještě vrátím.

„To je benzín, co cítím?“
„Jo. On jí tak trochu chybí katalyzátor, ačkoli ho tam dřív měla…“
„A nemělo by se s tím něco dělat?“
„S tím už se právě něco udělalo. Proto ho tam nemá.“

Začínám si uvědomovat, jak působivě Silvie zvládá stimulovat všechny mé smysly. V tom negativním slova smyslu. Děsí pohledem, masíruje podvozkem, omamuje benzínem…

„ŘACH!“

„Pardón,“ omlouvá se Dé, „větvička“.

Ty zvuky… Už od startu se snažím přizpůsobit mozek Silviinu alfa tónu – výhružnému vrčení – (při zapojení trochy fantazie přirovnatelnému k super výkonnému vysavači, který právě vsál domovní rohožku a chystá se vzplanout). Při započítání důležitého faktoru průměrného stavu vozovky ve Středočeském kraji se k výhružnému vrčení přidává orchestr pazvuků, na které musí být náležitě pyšná každá správná multikára.

Vytržena z reality tím strašným kraválem ani nevnímám obvyklou technickou přednášku. Pokusím se zreprodukovat: „Něco něco turbodmychadlo, víš, jak funguje turbodmychadlo? Bla bla bla, vzduch se žene do něčeho bla bla bla, počkej, ukážu ti to.“

Zpozorním, protože tohle přesně předchází nějaké nepříjemné zkušenosti s porušováním silničních předpisů. Zpozorním ještě víc, když Dé zastaví.

„Můžu si vystoupit?“

„Zmlkni a koukej na tohle,“ šlápne na plyn a zase se rozjede -  se vzrušeným komentářem: „Hele, teď se ještě nic neděje a za chvíli to kopne. Nic, nic, nic, nic, TEĎ! Cítíš to?“

Od druhého „nic“ cítím jenom nutkavou touhu najít pod sedačkou blicí pytlík a vystoupit si za jízdy (jsem posera, co je mu špatně i z jízdy na koloběžce, uznávám), každopádně i přes tento fakt, smyslů již téměř zbavena, nemám sílu vzdorovat.

Mé rezignované mlčení je v tuto chvíli bráno jako souhlas a Dé se dostává do víru jízdní euforie, kterou asi nikdy nepochopím. Silvie teď řve o hlasitosti pěti vzplanutých vysavačů, v kufru se nejspíš odehrává třetí světová, stav ovzduší v okrese Kolín se zhoršil natolik, že se zpoza stromů začali plížit ochránci přírody s peticemi, a já už se jenom křečovitě držím té směšně nízko položené sedačky a snažím se neomdlít.

„Tenhle kousek je skvělej dragstrip! Ukážu ti zrychlení z nuly na sto!“
„Otče náš, jenž jsi na nebesích…“    
„Vruííííí grrrrrrrrrrrrr grrrrrrrrrrr skvííííík!“ 
„… posvěť se jméno tvé…“
„Já si nemůžu pomoct, to auto prostě chce, abych s ním jezdil jako hovado!“
„… přijď království tvé…“
„Je ti dobře? Seš nějaká zelená…“
„Beru to zpátky, tohle by multikára nezvládla.“
„Cože?“ Dé zastavuje kdesi u pole a ustaraně si mě měří, „co to meleš?”

Roztřeseně otevírám dveře a soukám se ven. Chvíli jen vděčně vnímám bezpečí polní cesty a přemýšlím, jak jsem se do téhle situace vlastně dostala. Nakonec ze mě vyleze:

„Můžu jít domů pěšky?”

Stálo to mnoho úsilí, příslibů klidné zpáteční jízdy a přísah na vlastní vnoučata, abych se konečně odhodlala svěřit se zpět do plechů toho démonského vozu a nejela domů stopem. Pomalu se sunu zpět smířena s vidinou děsu, hluku, třasu a smradu, které na mě čekají. 

Chybí už jen pachuť smrti.    

Chcete na závěr nějaký závěr? Dodám snad jen tolik, že na předchozí BMW trojkové řady obdobně reagováno nikdy nebylo. A taky jsem si s těmi reakcemi nikdy neužil takové srandy…