Ferrari Purosangue: Plnokrevník

Spekulace tohoto směru tu s námi jsou už hodně dlouho. Od okamžiku, kdy BMW a později Porsche představilo své SUV, se tahle otázka vrací v diskusích motoristických nadšenců s železnou pravidelností. Co nás proboha ještě čeká? Staré chrámy se bortí! Přijde SUV od Lamborghini? Ukáže nám svou outdoorovou kreaci i Bentley nebo Rolls Royce? Budeme si muset zvykat na Aston Martin s offroad jízdním režimem? A potom tu byla ta poslední, nejpalčivější otázka, kterou se mnozí dokonce i báli vyslovit: Kdy tohle šílenství proroste až do nabídky Ferrari?

Obavy tu asi nikoho nepřekvapí, petrolheadská komunita je už tak nesmírně konzervativní prostředí a jakmile se přiblížíme ke značkám, které by bylo lze označit za legendy motorismu, onen konzervatismus roste exponenciálně. A značkou, která stojí na vrcholu pyramidy a ční nad všemi legendami, je právě Ferrari. Tady si i jinou než tradičně červenou barvu mohou zvolit jen volnomyšlenkáři.

Ale teď je to tady. Kostky jsou vrženy, Rubikon byl překročen. Po všech výše zmíněných přichází se svým crossoverem i značka z Maranella. Záměrně jsem s tímto článkem trochu otálel, chtěl jsem počkat, až se usadí prach, otupí hrany a opadnou vášně. Až poté se totiž můžeme věnovat pro mě poměrně zásadní otázce: Je Purosangue dobré Ferrari?

Ferrari Purosangue je v mnoha ohledech průkopníkem. Jeho příchod je ale logický. Donedávna, pokud jste chtěli Ferrari, ale potřebovali jste trochu praktičtější provedení, byla tu jasná volba – Maserati. Technika do značné míry sdílená s maranellskými plnokrevníky, ovšem zabalená do karoserie velkého čtyřmístného kupé, sedanu nebo dokonce i toho SUV. Problém vyřešen. Ale časy se mění. Obě značky se vydávají vlastní cestou. Maserati představilo vlastní motor, vlastní techniku i vlastní supersport a myslím, že nejen já mám radost, že značka, jejíž závodní historie sahá daleko zpět (sám Enzo Ferrari si v době, kdy bratři Maseratii stavěli první auta, teprve odbýval pubertu) konečně vystoupila ze stínu slavnějšího souseda.

Řekli jsme tedy A a je třeba k němu dodat i B. A tím je příchod praktičtějšího Ferrari, které mohou prodejci nabídnout zákazníkům namísto Maserati – ta už totiž v showroomech Ferrari narozdíl od ještě nedávné minulosti nenajdete. A tím B je tedy Purosangue.

Asi jste si všimli, že ve spojení s Purosangue nepoužívám zkratku SUV. Samo Ferrari ji také nepoužívá, namísto toho přišlo s vlastní FUV (Ferrari Utility Vehicle) – což vypadá na první pohled jako prvotřídní marketingový blábol. Ostatně mnohým z vás se stejně jako mně ihned vybaví SAV (Sport Activity Vehicle), což bylo označení, kterým se pro změnu BMW snažilo odlišit své sportovněji střižené pseudooffroady od běžných SUV. Zkratku FUV mě tedy asi nikdo nedonutí používat, ale v případě Purosangue bych nepoužil ani SUV. Protože tohle auto SUV není.

Když jsem poprvé viděl obrázky nového Ferrari, maličko jsem se zhrozil. Vybavil se mi dle mého soudu obludně zavalitý Aston Martin (teď si říkáte, že tomu autu křivdím, ale zrovna od Aston Martinu člověk očekává jemné křivky a dokonalé proporce perfektně padnoucí k obleku Jamese Bonda a já se omlouvám, ale to DBX prostě není) a obával jsem se stejného osudu i u Purosangue. A vysvětlím proč. 

Purosangue, ač je to první čtyřdveřové Ferrari (technicky vzato spíš pětidveřové), není bleskem z čistého nebe. V modelové nabídce Ferrari navazuje na tradici velkého GT. A tady jsem měl vždycky trochu rozporuplné pocity. Ferrari 456 GT bylo krásné auto, o tom není pochyb, ale jeho nástupci? Tam už to u mě tak jasné není. 612 Scaglietti bylo jistě pěkné auto, ale nemohl jsem se ubránit dojmu, že je prostě příliš velké. A s jeho nástupcem, inovativním Ferrari FF (a následně i GTC4Lusso), to bylo stejné. Krásná myšlenka karoserie shooting brake spojená s inovativním provedením pohonu všech kol, všechno skvělé, jistě dokonale odladěné, ale když jste to auto potkali v provozu, působilo prostě o číslo větší, než by mělo být.

Zdá se ale, že tohle nebude případ Purosangue. Jasně, je to velké auto, vlastně je svými rozměry (je 4 973 mm dlouhé, 2 028 mm široké a 1 589 mm vysoké) větší než FF v každém směru, ale protože se jedná o crossover, opticky pro něj platí trochu jiná měřítka. A při srovnání se sobě rovnými působí celkem atleticky. Vždyť je o téměř deset centimetrů nižší, než zmíněný Aston Martin DBX, o Porsche Cayenne ani nemluvě. Ač se zdráhám používat onu zkratku FUV, zdá se, že tu Ferrari skutečně postavilo auto své vlastní kategorie. Těžko se definuje, je to sportovní rodinné auto, pětidveřové GT.

Purosangue samozřejmě stejně jako jeho předchůdce FF resp. GTC4Lusso (kdo vymyslel, že se to bude psát dohromady?) dostává do vínku pohon všech kol stejně jako plnotučný atmosferický vidlicový dvanáctiválec. Maximální výkon 725 koní dostanete těsně pod hranicí osmi tisíc otáček za minutu, tady je tedy svět rozhodně v pořádku. Čísla? Z nuly na sto vystřelí Purosangue za 3,3 vteřiny, dvoustovku zvládne lehce přes deset vteřin a maximálku výrobce udává 310 km/h. Tady si asi těžko někdo může stěžovat. Ta pravá kouzla se ale odehrávají na podvozku.

Konstruktéři si dali hodně záležet, aby Purosangue, ač je vyšší, jezdilo jako opravdové Ferrari. Vzhledem ke zveřejněným informacím o technice novinky nemám důvod jim nevěřit. Převodovka je umístěná vzadu a pro dokonalé rozložení hmotnosti je i motor posunutý za přední nápravu. Vypadá to až trochu nesmyslně, protože ač je přední kapota obrovská, motoru pod ní uvidíte jen kousek, protože mizí pod čelním sklem, ale funguje to - poměr zatížení náprav je 49 : 51 ve prospěch zadní nápravy – přesně, jak to má být).

Obrovským tahákem Purosangue bude zdá se jeho podvozek. Aktivní tlumiče tu spolupracují i s řízením všech čtyř kol. Podobně jako u mnoha dnešních aut to pochopitelně znamená lepší manévrovací schopnosti, ale Ferrari slibuje i mnohem agilnější jízdní projev. Zadní jsou totiž řízena nezávisle, auto tedy může ovládat každé kolo zvlášť. Purosangue má po okreskách doslova tančit. Zadní náprava umí i takové triky, jako natočit obě kola dovnitř a při brždění vlastně tak trochu ‘plužit’.

Nemám tedy důvod nevěřit, že Purosangue bude jezdit tak, jak se na Ferrari sluší a patří. Ještě bychom se měli alespoň lehce zmínit o oné praktické stránce věci, ačkoli předpokládám, že už jste o kabině Purosangue slyšeli mnohé, takže to vezmu jen velmi stručně. Auto je čtyřmístné a pětidveřové. Zavazadelník není nějak ohromující, ale na poměry značky se pochopitelně jedná i s jeko 475 litry objemu doslova o revoluci. Dvojici zadních sportovních sedadel (zadní lavice tu není a nikdy nebude) lze dokonce sklopit pro převážení větších předmětů. Purosangue tedy skutečně lze používat jako primární rodinné auto. 

Ferrari se jeho nelehká mise zdá se podařila. Tohle byl možná vůbec nejtěžší úkol, jaký před konstruktéry z Maranella stál. Potřeba postavit praktičtější model se ve světle poptávky stala nevyhnutelnou, ve Ferrari se však rozhodli udělat celou věc správně a nezprotivit se filozofii značky. Výsledkem je - a sám jsem překvapený, že to říkám – nádherné auto. Purosangue má perfektní proporce, není zavalité, bezrámové dveře s ukrytými klikami a protisměrným otevíráním působí jako z jiného světa. Celý design auta je fantastický – futuristický, správně provokativní a překvapivý, přitom ale kompaktní a čistý.

Je tedy Purosangue svatokrádež nebo dobrý nápad? Za mě jednoznačně dobrý nápad a ještě lépe provedený. Vůbec se nedivím, že první roky produkce jsou beznadějně vyprodané a to i přes základní cenu atakující deset milionů korun, tohle auto si jméno Purosangue (tedy česky ‘plnokrevník’) určitě zaslouží. Co si o novém Ferrari myslíte vy?