Lancia Ypsilon: Když se řekne Lancia

Když se řekne Lancia všichni ti, kdo si říkají petrolheadi, hned vidí zvučná jména. Jména jako Stratos či Delta Integrale. Je to naše přirozenost, rádi si svět zjednodušujeme, vidíme jen to, co nejvíce září. A pokud jde o Lancii, ta si dala velmi záležet na tom, aby zářila jako hvězda rally. A protože je dodnes Delta nejúspěšnějším automobilem světových soutěží, asi se toto snažení dá považovat za úspěch. Ostatně i to, že povědomí o značce s více než stoletou historií se smrsklo právě jen na ony sportovní úspěchy, je důkazem, nakolik se Lancia snažila vytěžit maximum ze své účasti v motorsportu.

Pravdou ale je, že Lancia, to zdaleka nebyly jen závody. Vlastně právě naopak, tolik opěvovaný motorsport byl jen špičkou ledovce, ve skutečnosti spartánské interiéry a hlučné motory závodních speciálů přiliš neladily s tím, co Lancia nabízela ve svých showroomech. Vozy Lancia byly vždy v čele inovací a netýkalo se to jen rychlosti a sportu. Logo Lancia znamenalo eleganci a luxus. Nepředstavujme si však nějaké okázalé limuzíny, tohle je Itálie, tady se velká auta nenosí. Jednak tu o ně není takový zájem, velkým autem zde zkrátka nikoho neohromíte, především by se sem ale ani nevešla. 

Itálie je zemí s bohatou historií, starobylými městy a v nich starobylou infrastrukturou. Tady je ráj malých aut. Kombinace lásky k hezkým věcem (Italové jsou posedlí módou, kulturou a vůbec hezkými věcmi, ne náhodou tu našla domov ta nejslavnější designérská studia), lásky k motorismu a potřeby adaptovat se na podmínky stísněných měst vyústila ve zcela nový druh automobilu. Prémiový kompaktní vůz. 

Dnes již nám svá drahá miniautíčka nabízí většina prémiových automobilek. BMW kromě vlastní řady 1 či ryze městského elektromobilu i3 odkoupilo britskou ikonu Mini, Mercedesu již docházejí písmenka, naštěstí je tu značka Smart, Audi úspěšně boduje s modelem A1. A jsou tu i další malé vozy, které se snaží nabídnout něco víc než jen nízkou cenu a kompaktní rozměry, třeba Opel Adam, ikonický Fiat 500 či Alfa Romeo MiTo.

Pokud se však chceme seriózně zabývat fenoménem prémiovým minivozů (a to my chceme, protože Autíčkář je nesmírně seriózní magazín), musíme začít trochu někde jinde, u jiné značky. A jak už asi tušíte, bude to právě Lancia. A tušítě špatně. Ve skutečnosti to všechno začalo v továrně firmy Autobianchi. Ta měla poměrně dlouhou a pohnutou historii, nás však bude zajímat především doba, kdy se po nejrůznějších peripetiích dostala pod správu italského automobilového gigantu Fiat. Už první model, Autobianchi Bianchina z roku 1957, ukázal, kam bude značka v budoucnu směřovat. Základem byl Fiat 500, tvůrci ale chtěli svým zákazníkům nabídnout víc. Vzniklo tak autíčko na svou dobu velmi moderních tvarů, zákazníci si mohli vybrat hned z několika provedení včetně skutečného kabrioletu.

Později přišel model Primula, první italský automobil s praktickou karoserií hatchback. To nejdůležitější ale přišlo v roce 1969 – Autobianchi A112, malý hatchback, který se rozhodl vyrazit do boje s britským Mini. Povedlo se to? Minimálně v Itálii ano, o čemž svědčí přes 1,2 milionu vyrobených kusů. Především se tu však zrodila nová spolupráce, na výrobě A112 se podílela značka Lancia. Skupina Fiat nabídla i pomoc své sportovní dílny se štírem ve znaku, společnosti Abarth, díky které se A112 s černou kapotou, pokrokovou pětistupňovou převodovkou a výkonem celých 70 koní (já vím, ale tenkrát to bylo vážně žihadlo) zapsala i do paměti petrolheadů. 

A112 vydržela ve výrobě až do poloviny osmdesátých let, kdy ji vystřídal nástupce v podobě Autobianchi Y10. Známější je však tentokrát už pod svým druhým jménem – Lancia Y10. Stejně jako A112, i Y10 byl výhradně třídveřový malý hatchback postavený na základě Fiatu (tentorkát to byla Panda), zákazník tu však dostal něco navíc. Elegantní karoserie už sama o sobě odlišovala Y10 a Pandu. Byla tu skla zalícovaná s karoserií (žádný gumový rám, jak bylo do té doby běžné), kolmá zadní stěna, zapuštěné kliky, aerodynamické tvarování přídě a trocha extravagance v podobě matně černého víka zavazadlového prostoru.

Uvnitř se potom objevují věci mezi miniauty do té doby neslýchané. Y10 může být vybavena alcantarou potaženými sedačkami, klimatizací, elektrickým ovládáním oken (všech, i těch zadních výklopných), střešním oknem, centrálním zamykáním a spoustou dalších příjemností. Z malé nákupní tašky pro ty, kdo si větší vůz nemohou dovolit, se stala exkluzivní kabelka.

Byla tu i verze Turbo s výkonem 85 koní (ale notak, to už je vážně dobré, vždyť se bavíme o osmdesátých letech a autíčku o hmotnosti asi 750 kg, které se dokázalo rozjet až na 180 km/h) a stejně jako u Pandy, i u Lancie si zákazníci mohli pořídit verzi s pohonem všech kol (jmenovala se AWD, ne Integrale, škoda…). Samotná čtyřkolka, dodávaná rakouským Steyrem, nebyla také bez zajímavosti, jednalo se o poměrně sofistikovaný systém s připojitelným pohonem zadních kol stiskem tlačítka.

A tak vlastně vznikla Lancia Ypsilon. Následovala druhá a třetí generace, obě těžily z toho, co Fiat umí nejlépe – stavět maličká autíčka. Lancia k tomu přidávala notnou dávku stylu a nějakou tu výbavu navíc. Kaplička přístrojů se na čalouněné přístrojové desce posunula na střed, před řidičem (či řidičkou) se tak vytvořila příjemná polička na ty opravdu důležité věci. K dispozici bylo nepřeberné množství barev a stylů, vaše ‘ypsilonka’ mohla mít rudý interiér a sportovní stříbřitou středovou konzoli stejně jako čalounění jemnou bílou kůží s hezkým dřevěným dekorem (a ano, byl to plast, ale co už, vypadalo to zkrátka dobře).

Třetí generace přidala efektní dvoubarevné provedení a začaly vznikat speciální edice, na kterých automobilka pracovala se zvučnými jmény. Byly tu tak verze Momo Design, Sport (spolupráce se Zagato), Versus (Versace), Elle (podle stejnojmenného magazínu, dámské módní bible) a mnoho dalších.

V roce 2011 přichází další generační střídání. Zatím poslední a dost možná úplně poslední. Lancia Ypsilon se musí poprat s novou výzvou a výraznou konkurencí, která přichází z vlastních řad. Fiat 500, veleúspěšný retromodel, totiž Lancii bere vítr z plachet. Nový Ypsilon se tak snaží najít novou díru na trhu. Proto poprvé přichází s pětidveřovou karoserií. Design je velice osobitý, vychází z většího modelu Delta a je řekněme hodně jiný, než všechno okolo. V rodné Itálii slaví tato strategie úspěch, což dokazují tisíce objednávek. Maličké Lancie zaplavují ulice měst v počtech srovnatelných s plebejskou Pandou i stylovou retro-pětistovkou. 

Všude jinde je však nová Lancia propadák. V našem světě zkrátka není značka Lancia dostatečně prémiová, vzhled Ypsilonu je příliš jiný a cena na malé auto příliš vysoká. A tak koncern FCA nakonec boj o zákazníky vzdal. Lancia Ypsilon zůstává pouze na Italském trhu, pro zbytek světa je Ypsilon stejně jako celá automobilka Lancia mrtvý. Je to škoda, některým z nás se možná bude po Lancii stýskat. A dokonce se mezi námi najdou i tací, kdo měli Lancii rádi takovou, jaká skutečně byla, ne jen takovou, jakou ji viděli za svých mladých let na plakátech nad postelí.

A pozitivní věta na závěr? Prodeje Ypsilonu stále neklesají. V rodné Itálii se jich nyní prodává více, než kolik prodá automobilka Alfa Romeo svých aut v celé Evropě dohromady. Třeba i tohle by mohl být důvod ještě nad Lancií nelámat hůl. Možná má tahle značka přes to všechno ještě budoucnost…