Auta, která mi způsobují smutek

Následující příběh možná znáte sami. Jdete po ulici/jedete v provozu, přemýšlíte o svých věcech, když vtom okolo vás projede auto, které jste opravdu vidět nepotřebovali. Víte totiž, že po zhlédnutí jeho tvarů budete ještě nějakou chvíli trpět. Neříkám, že vás musí nutně přímo naštvat nebo znechutit, stačí, když vás podráždí nebo vám trochu ublíží.

Samotnému se mi to stalo minulé úterý, když jsem v Praze vracel svou testovací C4X (recenze bude k přečtení příští týden) a vyzvedával Focus ST pro Davida. Mám tři auta, která mě z různých důvodů bolí potkat, a v ten den jsem je v našem hlavním městě zaznamenal všechna. Mé vjemy byly natolik intenzivní, že mě přivedly na nápad k dnešnímu článku z rubriky Autíčkář se ptá. Z jakých aut jsme smutní?

Než se vytasím s těmi svými, musím uvést, že za žádných okolností nemám v plánu urážet majitele uvedených vozů. Každý máme právo jezdit v tom, v čem chceme. Jen vám tu pro ilustraci předkládám, nad čím a proč trpím já, abych trochu rozdmýchal diskuzi.

Škoda 105/120

Začnu asi nejtradičnějším českým otloukánkem, poslední generací škodovek s motorem vzadu řady 742 s obchodním označením dle objemu válců 105 nebo 120 (130,…), kterou jsem potkal na chodovském sídlišti. Abyste mi však rozuměli, já nejsem smutný přímo z ní. Jistě, objektivně je hrozná a je dobře, že její doba dávno skončila, ale to mě na ní netrápí. Prostě taková byla, inženýři svázaní plánovaným hospodářstvím holt neměli moc možností.

Mě u srdce bolí, když z ní někdo teď dělá investičního a hodnotného veterána. Já vím, to už je zde na Autíčkáři ohraná písnička (letos ji dokonce ani Kuba nezapracoval do tradiční Autíčkářovy vrány, jak je stará), ale nemůžu si pomoci. Pokaždé, když to auto okolo mě projede, naskočí mi v hlavě vzpomínka na veteránské srazy, kde stopětky/stodvacítky stojí klidně hned vedle vozů značek jako Alfa Romeo, Porsche nebo Jaguar a kazí mi úhel focení.

Musím se přiznat, že tady mám opravdu problém pochopit myšlenkové proudy jejich majitelů. Dobře, ať si jezdí škodovkami, když jim za takové trpění ta “nostalgie” stojí. Ale proboha, proč je berou na výstavy? Vždyť to auto není ani hezké, ani vzácné a nikdy nedemonstrovalo jakýkoliv úspěch značky (snad s výjimkou Škody 130 LR, ale s tou mají sériové kusy pramálo společného), spíš naopak. Ach jo…

Honda S2000

To je obrat, že? Po tom, co tři odstavce píšu o obecně asi nejvíc skličující škodovce historie, najednou chci tvrdit, že smutek může způsobit i tak zajímavý vůz, jako je Honda S2000? Že je možné trpět z dvoumístného roadsteru s krásným designem a úžasným dvoulitrovým čtyřválcem točícím devět tisíc otáček, kterému k úplné dokonalosti chybí jen o ždibec komunikativnější řízení? Píšeš trošku ode zdi ke zdi Jardo, nemyslíš?

Vidíte, a ano, přesně to chci udělat. Vždy, když S2000 potkám, mrzí mě to. Stalo se to i v ono úterý, kdy jsem zahlédl stříbrnou v Hostivaři. Jsem z ní však úplně jinak smutný než ze stopětek. Tato Honda je mým nesplněným dětským snem. Pošilhávám po ní už od roku 1999, kdy ji představili. Jenže v tom nejsem zdaleka sám. Vlastně po ní kouká tak moc lidí, že autu vůbec neklesla cena a je na svůj věk až nepřístojně drahé.

Kdyby to však bylo jen o ceně, tak bych to přežil. Sice stále víc chápu, proč spousta lidí před ní dává přednost o něco jednodušší a pomalejší ale mnohem dostupnější Miatě, nicméně já bych si to klidně lízl, už jen pro ten pocit. Šetřit umím a žijeme jen jednou. Jenže cenou to u S2000 skončit nemusí. Její podvozek umí dost kousat. Také prý k totální škodě vůbec nepotřebuje velkou nehodu, stačí malé drcnutí do zadního nárazníku.

Jinými slovy, nemalé prostředky vynaložené na pořízení vozu se mohou velmi rychle změnit v prach. Moc nepomůže ani havarijní pojištění, po nehodě bych musel znovu hledat nějakou hezkou (nechci kus ve stavu na dojetí, nedejbože upravený), která bude stát minimálně stejně. A když se najde a koupí, zase budu v začarovaném kruhu bázně jako u té první. Přesně tyto důvody mi brání v jejím pořízení. Takže vždy jen smutně koukám, když má někdo větší odvahu než já. Ach jo…

Citroën DS5

Ani jedno z výše jmenovaných aut mi však nezpůsobilo takovou úzkost jako Citroën DS5, brázdící zmíněné úterní odpoledne Pražský okruh. Právě ono je vítězem klání o nejsmutnější auto mého světa a důvod, proč jsem napsal tento článek. Je to logické, jsem fanouškem značky, takže jedině Citroën mě může nejenom maximálně potěšit, ale i zklamat. A s DS5 se mu to povedlo zatím úplně nejvíc!

Jistě, ono vzniklo několik ne úplně veselých modelů. Mohl bych třeba láteřit nad pocitovým zlevněním současné nabídky nebo odstraněním hydropenumatiky. Jenže malé citroëny byla vždy jednoduchá auta, takže v tom nevidím takový problém. V případě koulí jsem pak nějak přestal (tolik) plakat po vyzkoušení C5X, jejíž elektronické tlumiče také dokáží zajistit příjemně plavnou jízdu.

Naproti tomu u DS5 nejsem schopen zůstat klidný. Mohlo být nejvíc nejlepším citroënem své generace (představeno v roce 2012). Mělo správně nekonvenční design, zajímavě řešenou kabinu a takový ten potřebný pocit jiného světa, kterým oplývaly všechny vrcholné modely. Klidně by se mohlo postavit vedle třeba XM a nepůsobilo by nepatřičně. Jenže to všechno značka úplně zazdila jedinou, ale o to horší věcí: podvozkem.

Přestože se DS5 svým číselným označením řadí do střední třídy (byť, pravda, délkou je tak na pomezí), nedostalo šasí z modelu C5. Místo toho je výrobce osadil prodlouženou verzí jednodušší platformy z kompaktů, jež debutovala už v roce 2001 v Peugeotu 307. Aby toho nebylo málo, už tak nepříliš povedenou konstrukci ještě “vylepšil" tvrdším odpružením, což je samozřejmě u nejvýš postaveného citroënu nabídky logické, že? Návdavkem začal na nápravách vyvíjených původně na kola rozměru maximálně 205/55 R16 kvůli stylu používat rozměr až 235/40 R19.

Jak myslíte, že se takto naladěný podvozek s vlečenou zadní nápravou a přehnaně velkými koly na silnici choval? Ne, bylo to ještě horší. Marně vzpomínám na prkennější auto, než bylo DS5. Měl jsem je kdysi jako nové půjčené hned několikrát, abych zjistil, jestli se to v průběhu času lepší. Nelepšilo. Jízda v něm byla vždy nepříjemná do takové míry, že jsem pokaždé prohlásil, že toto auto mi do domu nesmí! Tolik promarněného potenciálu. Tak blízko bylo k citroëní dokonalosti. Ale marná sláva. Achjo…

Takový je můj seznam aut, která mi způsobují smutek. Jak jste na tom vy? Majitelům jakých vozů máte potíže rozumět? Máte i vy svůj sen, jenž není radno přeměňovat v realitu? Které auto vás natolik zklamalo, že jste při setkání s ním pokaždé podráždění? Diskuze je vaše.

Komentáře