10 let, 234 aut, 397 článků...

Lámal jsem si hlavu, jak to udělat. Nechtěl jsem, aby to bylo narcistické a zavalené horou dementního patosu. Přesto jsem si říkal, že by se přece jen hodilo nějaký sloupek sepsat. Vždyť jsem tady strávil skoro třetinu svého života a to je, teď když jsem to takhle napsal na virtuální papír, vlastně dosti děsivé zjištění. O co, že jde? Někteří už jste to možná zaznamenali v pár komentářích pod články, ale oficiálně to nikde oznámeno nebylo… V září 2019 jsem napsal svůj poslední canc, oznámil redakci, že být součástí Autíčkáře už mě nějak netěsí, a končím.

Proč to? I ten nejlepší steak se po čase přežere. Absence motivace se míchala s pocity, že stejně světu nemám co sdělit a hlavně se vytratil jakýsi patriarchální pocit ztotožnění se s celým webem. Jsem už asi dědek a nestíhám tempo doby. Počet možných konfigurací infotainmentu a nastavení ambientního podsvětlení mě nechávají chladným, proti elektromobilitě nic nemám, ale mezi novinkami stejně vyhledávám relikty minulosti, které spalují dinosaury a káží své poselství na silnici skrze zadní kola. A vlastně jsem se přistihl, že až příliš vyznávám konzervativní hodnoty spjaté s minulostí nejen aut, ale i Autíčkáře. Proto jsem usoudil, že bude lepší tu neprogresivní tlamu raději zprovodit z veřejného života a nechat redakci, ať si jde vlastní cestou bez pičovatele uvnitř.

Pod chvilkovou tíhou sentimentu mě nakonec napadla trapná rozlučková obrázková shrnovačka…  …která bude plná ironie, nevyřčených pravd a praní soukromého špinavého prádla…  to aby nebyla tak trapná. Jestli se tedy vůbec o komentovaném fotoalbu dá říci, že trapné není…  Tohle je moje (vlastně více než) desetiletka zabalená do fotek.

Rok 2008 a dva interceptoři, ve kterých jsem prožil raná léta. Po koupi RS2000 jsem měl pocit, že konečně řídím auto a byl schopen s ním jezdit i do 500 metrů vzdáleného místa brigády. Přitom to byl furt Escort…  A já debil…

2.0, 150 koní a instantní pocit sportovnosti. Ambice jet s tím na hobby závod do vrchu byly okamžité. Internetové poznatky o meziplynech a výsledky TÜV testu letních pneumatik, které bral dva-a-dvacetiletý Vavris jako svatý grál, samozřejmě vyústily v tragické časy a nové cestovní Turanzy sjeté do kulata…  Ano, Turanzy – když měly druhé nejlepší hodnocení v TUV testu, tak přece musí být skvělé.. Na cestování jistě byly, škoda, že jsem je tímto způsobem nepoužil.

A pak se to celé posralo. Tohle je tuším rok 2009 a akce v Rožnově, jejíž hlavní část se odehrávala na kopci Dušná. Přijel jsem jako pozitivní mladý muž mající jakousi romantickou a líbeznou představu o něžném světě aut a okresních silnic. Odjížděl jako zdeptaný a zoufale pomalý tatar, jenž zakusil, že každý Valach má vypínací mozek a rally v krvi… či krev v rally, nebo tak něco…  Escortu už se nikdy neřeklo jinak než mrdkostroj a s několika z těch úchylných rožnovských hnojů se bavím dodnes.

Escort musel pryč. Byl prodán novému majiteli, jež se vyznačoval absencí pravé paže… Zkušební jízda byla…  No, vtipná… A pak to vyústilo ve víte co… Na obrázku nahoře již po instalaci coiloveru BC Racing a s nazutýma šlupkama Hankook R-S2

Anniversára byla boží…  Vydržela všechno…  Naučila mě trochu řídit, přinesla domů nějaké pohárky z Miata Cupu…

…naučila mě jezdit bokem…  teda, spíš se občas sklouznout… zrovna na tomto Autíčkář trackday na Czechringu jsem po poledním dešti doklouzal v hodinách asi půl metru od těch betonových pusinek v cílové zatáčce… Ego muselo ukázat tomu nebožákovi, který sedí vedle mě, a chtěl předvést, co Miata umí, jaký jsem borec tupec.

Kluky od Escortů jsem měl pořád rád, ale už to byly jen slepé vývojové větve, co chodí po rukách…  A v serpentinách pod hradem Vikštejn mohli jen závidět, jak ta modrá malá mrcha jezdí bokem…  Dneska má ten vlevo Hondu S2000 (toho času roznesenou na hovna) a ten uprostřed BMW. :D 
On vliv Miaty na mé okolí byl a (stále je) docela mohutný… Do dnešních dní jsem “prodal” odhadem asi 5 cizích Miat a dalších 5 sportovních zadokolek. A nic jsem z toho samozřejmě neměl. Vyplaťte mi provizi hajzli!

…jenže modrá princezna po čase přestávala stačit… Co na tom, že mi Focus RS přišel oproti Mazdě tupý jak tank, když ten pětiválec dokázal převrátit vnitřnosti a ještě u toho vydávat speciální zvuky…

Anebo tohle… K20 vytažený do maxima v uřvaném, žlutém a pekelně návykovém Civicu, ze kterého se za rok stál rallyový speciál…Touha po koních byla nevyhnutelná. Ideálně, aby byly syrové a plechové, jako v tom Civicu…

Jeden z posledních výletů v Miatě v roce 2013 vedl za poznáním tehdejší horké novinky. Skromné výkony GT86 a BRZ jsem v dávných dobách mohutně obhajoval. Ten článek od ranné verze Vavrise byl tak dobrý, že si jej “vypůjčil” jistý plešatý pán s přídomkem novinář a s minimem změn jej otisknul, co by svůj úvodník ve Speedu. Milé, že? On obecně punkový Autíčkář let 2010 – 2013 přinesl do stojaté žumpy české motoristické novinařiny tolik revolučních myšlenek, že přiznaných i nepřiznaných inspirací bylo několik. To vše prosím při průměrné čtenosti článku v nízkých stovkách kliků, nevycválaném slohu, tragickém designu a ¾ redakce bez významnějších zkušeností s auty.

Ale u toho jsem skončit nechtěl. Za volantem BRZ jsem poznal, že jsem se v teorii nekonečného stáda moc netrefil, těch 200 koní v něm působilo pocitově podmotorovaněji než 140 v mojí Miatě. Na druhou stranu to bylo první auto, do kterého jsem sednul a hned první zatáčku vymetl smykem…  …za vyděšeného výrazu páně Chamilly, který tenkrát psal už ani nevím pro koho, bál se, že mu to rozbiju a bude to na něho. :D

Je čas trochu vychladnout. Jezdit v tom za světla bylo za trest. Pohoršovalo by to i nedostudovaného zedníka co na Boží hod obědvá gothaj… a vlastně se trochu divím, že jsem za tuhle na hovna zrezlou 320i dal 25 tyček…  pravda, spíš 15, protože k ní byly motorsport kola, které šly obratem za 10 pryč.. Ale to auto tak krásně lovilo sníh…  Ježiši, na přelomu let 2012 a 2013 to byla boží zima. Prodána byla dvojici Romů (kterým po cestě domu kupodivu neshořelo přední kolo od přiseklého brzdového pístku) a nebohá 320i v následujících 12 měsících stihla vystřídat ještě 4 majitele a stát se účastíkem trestného činu.

Baworský příběh musel mít pokračování. Na rozdíl od té ohyzdné gypsy love oděné z části do Montany a s rakovinou v poslendím stádiu, se s tímhle za světla jezdilo jedna báseň. Vlastně byla červená 328i tak super, až jsem si ji sám sobě trochu záviděl…  A mimochodem, v tomhle autě mě bavilo jezdit na spotřebu. Úspornost M52B28 jsem dodnes nepochopil. A po necelém roce vlastnictví jsem měl dlouhodobou spotřebu 8,3… Úplný úchyl. Nevite někdo, proč jsem ji prodal?

…jo vlastně… proto…  Z3 Coupé byla učebnicový příklad, jak se při nákupu posrat z auta… Přijelo to, na oči spadly klapky a musel jsem to mít. Auto po starém pánovi, inženýrovi, ježděné jen do kostela… Ideální kup? Hovno, bestie vyjetá! Dopřál jsem ji investice za desítky tisíc a po roce naznal, že to asi nebude pravé auto na hooning – tíhu mého drcení nedokázala ani náznakem zvládat s grácií Miaty… Škoda, že za další rok už se Z3 Coupe prodávala klidně o 100 tisíc dráž :D

Na druhou stranu, když jsem se potkal s 370Z, zjistil jsem, že i ta teniska je furt lepší, než ten podivný odulý samuraj, kterému jsem vůbec nepřišel na chuť (narozdíl od jeho předchůdce).

Ještě tu nebyla Alfa! Musí tu být Alfa. A jediná pravá Alfa je taková, která hrabe zadními. GTV6 miluju! Je to syrová esence minulosti se vším dobrým, co k tomu patří. Možná právě kvůli ní se mi všechny předokolkové Alfy z 90. a nultých let nějak zajídají. Andy, kdy si ji můžu zase půjčit? Škoda, že už to stojí 20k€ a ne polovinu, jako za mých mladých let…

Nejojetější auto, které jsem kdy vlastnil, byl tmavě modrý Saab 9-3 2.0i poháněný LPG. Jeho béžový velur byl však i po 320 tisících kilometrech voňavý a jako nový. Taky to bylo asi to nejnudnější auto, které jsem kdy měl. Během 10 minutové cesty do práce jsem pravidelně zmíral na sešlost věkem. Což s příchodem malého Vavrise, který si všechen volný čas ukořistil pro sebe a zpřeházel všechny pořádky, vedlo ke vzniku psychické poruchy, která se projevila postupným pořízením 3 dalších Miat. Takže za to může Saab, kdybyste to nevěděli…  Ach bože…

Ale teď je třeba se přiznat k jedné guilty pleasure. Baví mě dvojkové i trojkové dieselové Octávky. Vlastně s nimi nemám žádný problém. A vždycky, když se doma objevil dvoulitrový turbodiesel s manuálem, bavilo mě v tom jezdit. Drncá to. Což je ale první i poslední věc, která mi na tom autě vadí. A lovit apexy na těch balonových patnáctkách terorizovaných příděly koruťáku od silného dieselu, je prostě boží :D Mám se upálit? Change my mind.

Za to fleetový Superb je mrdka. Tedy není, ale…  mám s ním asi osobní problém…  Hejt s kopou osobní zášti svého času málem shodil server, ze mě udělal lokální celebritu, která stála za komentáře i mistru techniky Vaculíkovi, a je možná doteď tím nejčtenějším článkem na Autíčkáři. Nad chválou kombíku s 1.6 TDI, která tu vyšla nedávno, jsem se jen hořce pousmál :-) Raději 2.0 TSI na adaptivním podvozku prosím…

A když už jsme u těch fleetových koňů, tak tenhle je rozhodně ten nejlepší ze všech. Miluju čtyřkové Mondeo. Velké, pohodlné, s fantastickým podvozkem, rychlým řízením a kopou dynamického talentu. Ta oranžová digitální hra vydávající se za palubní počítač, na kterou jsem si nikdy nezvykl, je podružný detail. Nemůžou ho začít znovu vyrábět? Měl jsem ho nejrači ze všech…

…a nyní jedno těžební téma…  Při pokusech přimět Golf R driftovat jsem před lety mimoděk zjistil, že by jej šlo dobře využít jako kombajn pro dobývání štěrku – zaměřte se na vnitřek disku :-) Ač se to nezdá, neutrpěl újmu. Silničáři holt nadělili moc posypu :-)

A tohle byla strašná prdel. Při svém prvním a doposud jediném pořádnějším offroadění jsem zjistil 3 věci. 1. Fakt mi to nejde. 2. Míra strukturální pevnosti tohoto Samuraje v některých pasážích nosníku odpovídala pevnosti naslimpané bahenní krusty. 3. Nenajíždějte na pařezy ve 20° srázu, a už vůbec se na nich nepokoušejte zatáčet. (za tohle jsem byl pobledlým majitelem vyhozen z poza volantu, což se mi za mou řidičskou kariéru nikdy nestalo :D )

Ještě nikdy se mi nepodařilo doopravdy nabourat. Jen dvakrát jsem byl nabourán, pokaždé v pozici pasažéra. Fotku Alfy 147 GTA, které na Czechringu došly brzdy a trkla do Golfu VR6, bohužel nemám. Ale tady tohle bylo hustější. V BMW 328i pěkně smykem do oranice asi ve 110… Nekontrolovaný průlet protisměrem se na frekventované I/11 naštěstí odehrál zrovna, když tam bylo volno. 3 ze 4 kol opustila zavěšení a nakonec jsme zůstali hlavama dole. Po dotazu: “Jsi OK?” jsem zanechal majitele i s jeho zničeným bavorským neštěstím v přikopě, nasedl do jednoho z vozů zastavujících čumilů a nechal se odvézt do Bruntálu,  jako by se nechumelilo, protože tam na mě čekala Prelude nachystaná k přepisu. Učiněný altruista. Nechcete mě za kamaráda?

Prelude byla auto na hovno. Ani sporťák, ani cesťák. Ani hezká, ani škaredá. Ani pohodlná, ani sportovní. Žrala. Na palubní desce měla dvě ohavné díry po dodělávaném handsfree. Ale zpětně si uvědomuju, jak jsem ji měl vlastně rád. Vždycky jsem se za ní ohlédl. H22A5 měl říz a produkoval ten pravý mechanický rykot starého VTECu. A hra stínů a světel mi vždycky připomněla, jak krásný a elegantní profil Prelude měla.

A takhle bídně zdechla…  Já ji prodával s plnou servisní historií, prakticky bez koroze a ve velice zachovalém stavu… Teď její trosky pravděpodobně stojí rozebrané někde v Praze…

A teď trochu sebemrskačství. Tohle je Miata NA 1.8 z Krakowa. Večerní auto nachystané pro hejla… Ještě navíc chcalo… No ale nekup to za 55 tyček… Až doma za denního světla jsem začal nalézat poklady. Díra v zadním blatníku zadělaná kartonem, ok… Že černá není ve skutečnosti černá, ale jen vícebarevná zatřenina, ok…  Ale když nosníky pod podlahou nedaly šroubovákový test v délce několika desítek cm, propadl jsem depresi. A obratem to prodal na náhradní díly. A teď všichni řekněte – ty jsi ale debiiiiil!  Vždyť jsi to mohl tak nádherně zhoonovat a pak prodat beze ztráty po dílech!! I když bourat v tom bych asi vážně nechtěl.

This baby need charger. Supercharger! Zhruba 175 koní ze starší verze eatonova kompresoru M45 je přesně taková porce koní, kterou si Miata zaslouží… A já neodolal…  Pacient.

Vedlejším projevem bylo, krom značně zlepšené dynamiky, že Miata vypadala často takhle! Což me po 3 letech a pouhých 12 tisících společných kilometrech přestalo bavit..  spolu s kroucením měkké kastle NA/NB a mizerným místem pro nohy pod volantem (i přes vykuchání polstru ze sedadel)… Přesto uměla být tahle stříbrná NBFL v reálném světě moc rychlá. A v kombinaci kotoučů DBA s deskami Hawk HP+ a dobrých pneumatik uměla brzdit tak, že na to se slzou v oku vzpomínám dodnes. Snad jen McLaren MP4 dokázal brzdit podobně intenzivně, jako tahle stříbrná Miata. Nebo si to moc idealizuju?

Tenhle pohled do garáže každopádně patřil mezi mé velmi oblíbené… 

A nikdo mi nevymluví, že NB položené o pár centimetrů dolů a na správných kolech, je vyloženě krásné auto :D

Pojďme na chvilku mezi testovací auta. Vzhledem ke své geografické poloze jsem jich za dobu, po kterou jsou Autíčkáři propůjčována, mnoho nenastřádal. První byla bílá 308 GT. A teď už to říct můžu – odřel jsem ji kolo. Bylo to úplně poprvé, co jsem kdy na nějakém autě odřel kolo. V první okamžik mi z toho málem vyskočil trus z řiti. Po zastavení a zhodnocení, že po 18 tisících kilometrech jsem již několikátý mamlas v pořadí, kterému se něco takového povedlo a nový zářez zřejmě ani nikdo neodhalí, jsem tento fakt takticky zamlčel. Takže, odřel jsem kolo na Peugeotu… Přiznávám se…

…a Peugeoty mi nějak zůstaly. U toho druhého jsem zjistil dva překvapivé poznatky. Že můžete natřít auto něčím, co vypadá jen o chlup líp než Montana a nechat si za to připlácet, a že středový tlumič 208 GTI má na svědomí nějaký hluchoněmý pologramotný debil, protože mi po cestě z Prahy tekla krev z uší a v duchu jsem si říkal, že teror měl postihnout úplně jinou destinaci než byla redakce Charlie Hebdo.

A tohle byl nejlepší testovací týden. Vyloženě za odměnu. BMW 340i M-performance s mechanicky stavitelným podvozkem, samosvorem a na malých kolech. Nikdy jsem neřídil lepší BMW řady 3 a vracet to auto se mi vážně nechtělo. Dodnes jsem nezkusil nic lepšího, s čím bych chtěl trávit každý den.

Navíc to umělo jezdit za 8, když člověk nedivočil… Místy morálně neslušný přesun Ostrava – Vysoké Mýto pak pouze lehce překonal hranici 10 litrů. 330Ci E46 vedle toho působila jako pomalý a rozkolébaný krám. 

Jenže většina testovaček je zcela zapomenutlených. Třeba o Nissanu Juke si pamatuju jen to, jak nepatřičně moc mu zabírala ruční brzda… Docela se to v zimě hodilo :-)

Na Mazdu CX-3 s dvoulitrem G120 v kombinaci s automatickou převodovkou bych pak nejraději zapomněl úplně. Byla to snad nejhorší konfigurace daného modelu. Teda, líbila se kočce… A test jsem pak vlastně nechal “napsat” manželce. Sám bych to auto musel strašně zhejtit :-X

Tohle se pak ke mě dostalo stylem. “ Budu 14. v Praze nechávat Miatu na instalaci dvojklapky, nemáme na ten termín volné nějaké auto, kterým bych se dostal domů?” God damn it! Proklínal jsem se, protože servis Miaty se do konce zápůjčkového týdne nestihl a já musel zpět do Prahy schválně jen kvůli tomu, abych tu věc vrátil. Průměrná spotřeba na mé oblíbené trase I/11 překonala 340i, přičemž rychlostní průměr byl nižší. 1.0 T-GDI v praxi aneb jak se rozhodně nemá testovat “stylový mestský crossover”. :D

Opačným případem byl Civic 1.6 D-TEC, který se mi trefil do týdne, kdy jsem služebkami křižoval republiku. Žral jsem rychlostní průměr, který tohle auto zvládalo za nějakých 5,5 litru na sto. A až na ten design byl Civic obecně autem, kterému jsem stěží mohl něco vytknout. Mimochodem, naložil jsem do něho asi 500 kilo ocelových obrobků :-X Což fakt nemá znamenat, že patřím k těm případům, kteří se k novinářským autům chovají jako hovada.

Jsou auta, která vám převrátí vidění světa. O Hyundai i30N už se toho napsalo tolik, že nemá smysl vše opakovat. Kdybych měl nyní 800 tisíc a měl si vybrat nové auto na běžné ježdění, jdu k Hyundai. A je mi jedno, že to má ponurý interiér a u mnoha lidí vyvolává negativní auru korejské plečky a maloměstského vředa.

eNko udivovalo variabilitou i šíří svých schopností. A ze všech testovaček vůbec nejvíc působilo na mé okolí. Svezl jsem 5 lidí, 5 z nich bylo z hjondé úplně vyndaných.

Jestliže eNko bych si koupil jako nové, tak u Stingera čekám, až bude ojetý. Za takových 5 let by mohla být 3.3 V6 naprosto luxusně jezdící záležitostí s krásným interiérem za pár peněz. Snad to půjde uservisovat. Nicméně, Stinger byl po 340i druhým autem, které se mi opravdu nechtělo vracet. A taky to je asi nejdelší kus vysokopevnostní oceli, který jsem na své oblíbené minitouge se šířkou silnice pro zakrslou Miatu poslal na brzdách do zatáčky na štorc…  olizovalo to krajnici a bylo to úchvatně nevhodné :D

Předloni v létě se mi do pazourů dostalo BRZ a byl to ten nejintenzivnější testovací týden. Toyobaru totiž testoval každý, kdo má do prdele díru a o tom autě už bylo napsáno všechno. Docela bych se vsadil, že v Česku vyšlo více testů, než kolik se prodalo aut. A já nechtěl být další v řadě…  Takže jsem si naplánoval bitvu BRZ proti všem a rande se čtyřmi konkurenty. Památkou byl, krom spousty zážitků, i můj první bokovací fotoshoot. Tu zatáčku jsem fotografovi najížděl 3x. 2x to byl krásný plynulý bok plynule mizející s postupující rovinkou. Potřetí jsem to kvůli fotkám chtěl podržet co nejdýl, samozřejmě to přehnal a na výjezdu to musel kostrbatě rovnat, protože mě to koplo jak pravou lamu. Hádejte, z kterého průjezdu jsou nejhezčí fotky? :D

Rande s děsivě nakoňovaným Mini JCW na semislickách bylo malebné. Moment, kdy jsme si s majitelem, se kterým jsme se do té doby znali jen chabě přes FB, vyměnili auta a odjeli nám dobře známý úsek ve zcela bestiálním tempu, zpětně hodnotím jako svůj nejnezodpovědnější moment v rámci celé své “kariéry” automobilového pisálka :-)

Setkání s Civicem naopak bylo dá se říci poklidné. Hlavně mi však naplno ukázalo, jak může člověka ovlivnit zkušenost s více či méně upravenými auty. Čekal jsem peklo a ona to je v sérii vlastně docela tichá a obyčejná předokolka… Ale stejně dal po 16 letech a 170 tisících BRzu na prdel.

No a pak to skončilo Lotusem. Klasická zabijačka. Sednete do rachotící, kňučící věci, která má 900 kilo a 240 koní. V podbězích to má R888, které prskají kamínky do podlahy. Okolní cesty neznáte. Jsou úzké a zatáky jsou skoro všechny slepé. Nechcete to rozbít. Takže tuto skvělou příležitost řídit lehkonohou zběsilost prostě projebete a veškeré hmatatelné dojmy se rozpliznou v jakési omáčce strachu, neznáma a nedostatku klidu. Předjela by mě i Fabia…  Takové škody…

Sice jsem to tu už párkrát nakousnul, ale pojďme se pořádně ponořit do speciální kapitoly, kterou jsou čtenářská auta… Často nevíte, do čeho jdete, s kým se setkáte, co vám majitel dovolí… Co si můžete dovolit vy… Je to celá studnice příběhů… Tenhle Boxster jsem měl na celý víkend, protože nebyl tak úplně čtenářským autem. A bylo to boží…  Vyjící sání za ušima miluju! A chci ho tady mít prostě jen proto, že to byl skvělý víkend.

To, co fakt nechcete zažít v půjčeném autě je ostuda. V Catu Roadsport 175 SV to byla jedna nekončící ostuda. Příliš jsem si nerozuměl s pekelně tuhou a ostře zabírající spojkou – při rozjezdech jsem poskakoval jak králík, kterému utíká králičice. Spousta nepřesností na silničkách kolem Karlštejna taky nezvedla můj street cred. Cat byl naštěstí od kamaráda Michala, před kterým jsem se nemusel stydět tolik, jako by to byl někdo cizí (kdyby byl, asi už nikdy nesednu do cizího auta jako “novinář”). Nicméně, těch cca 50 kilometrů v Catu bylo dobrých akorát k tomu, abych měl chuť roztrhat řidičák a jít se někam utopit. Což mě přivádí k myšlence, jestli bych se na ty auta pod 900 kilo neměl vysrat… Fakt mi to v nich nejde.

Tohle MG možná znáte z blogů a pro mě to je auto, ke kterému jsem byl možná nejvíc nespravedlivý. Zažil jsem jej v deštivý den, jeho stav navíc tehdy nebyl zcela dokonalý. A krom návykového motoru jsem v promáčeném podzimním čase nenalezl mnoho dalších důvodů, pro by se mi MG mělo líbit. Takže jsem zhejtil zpracování a vskutku příšernou převodovku, za což jsem si na Rover clubu vysloužil pozici negativní celebrity a největšího debila pod Sluncem, který píše o autech. :-) 

S Focusem ST to bylo celkově zajímavé. Během jednoho týdne se mi poštěstilo okusit rovnou 3 exempláře. A ani jeden ve mě nezanechal tak silný dojem, jaký by si vzhledem ke své reputaci zasloužil. Spíš než famózní podvozek jsem si zapamatoval syndrom těžkého předku. A víte co? Mi STéčkové Fordy tak nějak obecně moc nevoní. Všeobecné chvále navzdory. Což znamená co? No přece, že hodnotit něco objektivně na základě osobního úsudku prostě nejde! Proto, nevěřte novinářům! Všechno, co nepatří mezi měřitelná či objektivně zhodnotitelná fakta může být lež! Věřte jen těm, se kterými se shodujete v názorech na konkrétní auta. A i u těch si nechte místo na směrodatnou odchylku, protože jsme prostě každý trochu jinak trefený.

Aneb – líbí se vám holky s malýma nebo velkýma prsama? A dá se o některých říci, že jsou lepší nebo horší?

Když řídíte cizí auto, většinou vám v hlavě rezonuje otázka “Jak moc mu to můžu drtit?”. Občas je vyloženě osvobouzjící, když to nemusíte drtit vůbec. Jako třeba u téhle Vette čtvrté generace. Ke slušnému článku totiž zcela stačil lehce svižný cruising, který poskytl naprosto dostatečné množství dojmů…

…v téhle novější generaci to bylo přesně naopak. Ještěže mi ji Petr nedal bez dozoru, protože by to skončilo nějakým šíleným okreskovým terorem nebo harakiri. Tahle lehce poladěná Cépětka byla svým majitelem – okruhovým harcovníkem a instruktorem sportovní jízdy – nastavená tak skvěle, že i přes monumentální šířku, vzpurné ovládací prvky a nemalý výkon, vzbuzovala zdánlivě nevyčerpatelné množství důvěry a přímo žadonila, ať z ní člověk vyjezdí duši a zkusí, co všechno v ní je…  a pak ji někde nedopatřením otře o svodidla… nebo o les…

Ideální k projížďkám jsou auta kamarádů, kteří se za to nebojí vzít. Třeba auta od Jagyho…  Prostě s tím vymetete několik zatáček bokem a na sedadle spolujezdce se nikdo nekřižuje ani neztrácí barvu pleti… Na fotce je samořejmě Jagoš – logicky jsme se nemohli fotit, když jsme byli oba uvnitř

…také v Cliu Ragnotti to bylo asi morálně tak akorát na hraně, a valašské trojky byly krájeny v rychlostech převyšujících dálniční limit… Ano, jsem nezodpovědné hovado! Jsem morálně pokleslý. Ale přísahám, že nedošlo k ohrožení žádné matky s dítětem a dokonce ani k pohoršení jakéhokoli účastníka provozu…  Sýkorky nám pěly na cestu. Fakt.

Ne vždy to je růžové. Tohle je Astra OPC. V původní vzácné atmosférické variantě. Informace od majitele s nabídkou na svezení zněla zhruba jako: “Visuálně to je horší, ale technicky super”, a já se na to docela těšil. Nakonec jsem musel místo dojmů “Za volantem” vytvořit článek do sekce “Hrdinové za babku”, protože jinak bych musel napsat leda krátkou úvahu na téma: “Co bych asi mohl o té dojeté mrdce napsat?”.

Kupodivu to ale funguje i naopak. Majitel Erik se o stavu své tyrkysové C70 nevyjadřoval zrovna lichotivě. Nevím, zda přeháněl, nebo Volvo umí vážně fungovat i na vyteklých tumičích, ale bylo to strašně fajn odpoledne, po kterém jsem začal v inzercích hledat cé sedmdesátky. Dekapitované Volvo s karoserií, na jejiž tuhost si v dobových testech stěžoval snad každý novinář, se mi moc líbilo a patří mezi auta, která mě nejvíce překvapila. Přestože jej poháněl kupředu nejslabší přeplňovaný dvoulitr.

Mini bylo boží, ale u něj bych načal hejt na vnější okolnosti, které nemáte moc šancí ovlivnit. Když se o víkendu Ostraváci rozhodnou vzít Beskydy útokem, můžete se posrat a stejně vám nezbyde nic jiného, než jet poslušně v štrůdlu okolního provozu, bez šance za to pořádně vzít.

Zetko je moc charakterní věc. Ještěže jsem řídil více kusů, protože v tomhle stříbrném jsem pro změnu “dojel” na mizerné bezpohlavní cesty, které místo bydliště majitele obklopovaly ze všech stran. A z nudné meziměstské spojky moc dojmů nevytlučete, ani kdybyste si z prdele tahali mluvící čivavy.

Dostáváme se k pochvalám. Psát dojmy z aut, která jsou maximálně zachovalá a technicky bezchybná, je radost. V mém případě jich naštěstí byla většina. U Jaguaru X-Type bych to ale rozhodně nečekal. S majitelem Jirkou jsme nakonec projížďku protáhli mnohem dál, než bylo původně zamýšleno.

Zvláštní kategorií je majitel puntičkář. Radimova Calibra byla krásná. Měla příběh, kopu doprovodných materiálů kolem, péči o detail hraničící s posedlostí. Přestože Calibra rozhodně není vozidlem, které by mě budilo ze spaní, psalo se o ní, díky všemu kolem a přístupu majitele, úplně samo.

Tohle je příběh z řad neuvěřitelných. Celé to probíhalo asi takhle: “Dobrý den, díky že jste přijel na Kafe a káry, ten Mac je vážně skvělý kus placky. Nedáváte náhodou předváděcí jízdy? :-)” “Tak mi dejte číslo, já se vám zusím někdy ozvat a třeba se domluvíme.”

A pak se onen neznámý muž skutečně ozve, ve smluvený čas čekáte na smluveném místě na McLaren, po pozdravu a pár uvítacích větách se pomalu chystáte vykročit ke dveřím spolujezdce, když tu náhle vám v rukách skončí klíče se slovy “A vymyslel jsi, kterou cestou to chceš projet?” Doteď moc nerozumím, jak někdo může svěřit supersport za několik milionů člověku, kterého prakticky nezná, ale ještě jednou moc díky!

Během těch 10 let na Autíčkáři by se našlo mnoho nevšedních a vzrušujících okamžiků. Ale pouze jediná situace mě dojala. Když se vám podaří nahnat na jedno místo dvě úžasná sportovní GT z dob vaší puberty, je to dechberoucí moment. Možná to bude znít divně, ale cítil jsem se trochu jako ti tatíci z videí na youtube, kterým někdo na narozeniny koupil auto jejich dávných přání. Strašně silný zážitek a den, po kterém jsem večer při vstřebávání vzpomínek cítil nefalšované štěstí.

Ach bože, ubulená romantická komedie. Kam jsem se to dostal? Je nejvyšší čas na návrat k suchým konstatováním a sarkasmu. Na tu modrou mrdku strašně rád vzpomínám. Sice se srala dnem i nocí, ale dodnes lituji, že jsem ji prodal a neodhodlal se do ní napustit destitisíce. Saxo VTS je pro mě ta nejradostnější předokolka ze všech.

Mé rozhodnutí ale bylo správné. Saxanu si ode mě sice odvezl mladý nevybouřený kořen, který ji téměř okamžitě zbořil, takže to vypadalo, že Citroena čeká ještě více tristní osud než Preludu, ale nakonec se dostalo k člověku, který jej zrenovoval do úchvatné podoby.

Takhle bych to rozhodně nesved…

Saxo se sralo dnem i nocí a Corsa OPC mě pro změnu srala dnem i nocí jen svou podstatou. Nenáviděli jste někdy své auto? Já ano. Nemá to objektivní důvody, OPC mi prostě nesedlo. A to do té míry, že jsem mu ani nepořídil letní gumy, a nebyl ochotný investovat skoro do ničeho. Jen jsem chtěl, ať už je konečně pryč! Na parkovišti nenstával obvyklý rituál “otoč se za svým autem”, protože bych se musel poblít. Přitom to vlastně nebylo vůbec špatné auto…

Dva stříbrné roadstery a dva černé hot hatche. Upřímně řečeno, na tuhle sebranku, kterou jsem jednu zimu stájil ve stodole, se nedívá úplně špatně, co? Corsa toho času bez nárazníku, protože mě nějaký dobrák sejmul na parkovišti a ujel.

Minulý rok jsem se poprvé odhodlal koupit si maringotku…  A provádět s ní tohle je až nečekaně uspokojující, přestože má skoro 2 tuny a vzadu prostý open diff.

Jenže pak se potkáte s kamarádem, který si shodou okolností pořídil stejně starý pekáč, jen vyrobený v jiném německém městě a nezbyde vám než konstatovat, že instalatérův luxus je jako označení vlastně zcela oprávněné.

Taková typická momentka ze života…
Já: Ten Speedster v Áčkách za 270…  měl bych se zadlužit a nasáto ho, co? Ale nebude to za tu cenu mrd?
Chamilla nebo který kentaur: Už nemusíš, koupil si to kamarád a je úplně super.
Také já: Dopičiiiiiiii… 

Otázka pro chytré děti. Šli jsme na motokáry na sníh. Co je na fotce špatně?

A tím bych asi mohl skončit. Miatí nemoc trvá. Bílá NCFL mi po roce a půl stále dělá více radosti, než bych kdy čekal…

Dokonce uz se choroba přenesla i na kolegu v práci…

Takže teď už vstříc budoucím zítřkům a protože jsem zasraný ješitný egoista, který se strašně rád veřejně prezentuje, neměl bych strach, že se tu čas od času objeví nějaký blog…

PS1: To nejlepší, co se mi během těch 10 let povedlo, asi budou ostravské kafe & káry. Dolní oblast Vítkovic se sice loni kvůli nárůstu rozsahu akce trochu ošívala, ale musím to hecnout znovu. Ostravská K&K jsou totiž mimořádné.

PS2: Mějte rádi Supru! Zaslouží si to! Možná je drahá a klidně si říkejte, že to není Toyota, ale doprdele, je to šestiválcová zadokolka. Kolik jich dneska máme?