Subaru BRZ Final Edition: Requiem pro puristické coupé

„Takováhle auta už se dneska nedělají!“ Tohle prohlášení na Autíčkáři vídám častěji, než by se mi líbilo. Nadšenci a samozvaní arbitři pro automobilismus často tepají do klávesnice obsáhlé komentáře, ve kterých si stýskají, jak bylo lépe. Chtěli by jednoduchá auta bez start-stopů, přehnané automatiky a hlavně lehkonohá! A protože ne každý z nás si může koupit nové auto za dvě výplaty, tak by mělo být i dostupné.

Mohl bych tady žehrat nad tím, jak jsou tihle nadšenci strašně nevděčnou sortou, která si ta nová auta stejně nekoupí i kdyby měla u hlavy pistoli, ale to by bylo zbytečné. Raději využiju následující řádky jako rozlučku s BRZ. To totiž tento rok končí a jeho následující generace se alespoň prozatím do Evropy nechystá. A já s BRZ měl jisté nevyřízené záležitosti, které jsem si musel ujasnit.

Můj vztah k BRZ, potažmo Toyobaru, je totiž poněkud složitý. Tedy byl. Když jsme se potkali poprvé, tak jsem byl vážně zklamaný. Krátká letní projížďka v BRZ, ze kterého byl tehdy vyndaný Vavris, mě nepřesvědčila o tom, že by to bylo nějaké zázračné auto. Zbytečně tvrdé, motor, který jede asi tak tisíc otáček před omezovačem, přílišná adheze, mdlé brzdy. Něco tomu chybělo, nepřišlo mi to vlastně vůbec zajímavé. A to jsem byl zvyklý na svou, tehdy ještě 115 koňovou MX-5. Střih. O několik měsíců později sedím za volantem strakaté Toyoty GT86 někde v okolí Ještědu, dávám mírné kontra a přidávám plyn. Vlastně mě až udivuje, jak moc se bavím. A říkám si, jestli jsem tomu BRZ tak trochu nekřivdil. Možná za to můžou zadní pneumatiky téměř bez vzorku. Ale taky jsem mu možná křivdil. Tohle dilema jsem ale jednou okomentoval a pak jej nechával někde vzadu své hlavy, kde si mohlo v klidu spát.

Jenže pak mě Viola vzala na akci Subaru pro novináře. Bylo to v AdventureLandu v Bělé, kde jsme dostali jídlo, přednášku a v neposlední řadě také obrandované roušky (nosím ji dodnes, děkuju pěkně!). A měli se možnost projet vším možným, ale taky se dvěma BRZ Final Edition. Jedno bylo modré s automatem, druhé zase černé s manuálem. Samozřejmě, že jsem si musel zkusit obě. A bavil jsem se za volantem obou. Sakra, že já tomu BRZ tehdy fakt křivdil?

To bylo na podzim. Poctivě jsem u Violy škrabal prstíčkem, že bych to Subaru vážně potřeboval půjčit. Teď je únor a já stojím v Praze u hlavního nádraží, přede mnou je černé BRZ a v ruce držím klíček. Hello again.

Všichni ho znají, a tak se nemusím přehnaně zaobírat představováním. Final Edition se od obyčejného BRZ liší nejenom omezeným počtem kusů. Těch je díky globálním nepříjemnostem jen 157 pro Evropu (A z toho 43 kusů bylo objednáno v naší malé zemi. A pak že tu na taková auta není trh…). Dostanete jej v jakékoli barvě si vyberete, pokud to bude modrá nebo černá, obuto bude vždy jen na černých sedmnáctipalcových kolech o šířce 7,5 palce. A zpod ráfků se na vás budou vždy smát červené brzdiče Brembo. Vpředu čtyřpístkové, vzadu dvoupístkové. Oproti obyčejnému BRZ je tu ještě podvozek značky Sachs.

Přeskok z MX-5 do BRZ byl skoro až moc snadný. Možná to bylo tím, že se pro mne v každodenním provozu víceméně nic nezměnilo. Tedy, dvě věci. Nemusel jsem vyndat klíč z kapsy, ale zase jsem musel vypínat kontrolu trakce. Tento drobný ústupek jsem ale bez problémů přežil. Vždyť to tlačítko je tak hezky po ruce…

Stejně tak je ale po ruce i všechno ostatní. Možná protože toho tady moc není. Když se usadíte a rozhlédnete se kolem, budete možná chvíli pochybovat, jestli to auto vážně vyrobili v roce 2020. Kde jsou všechna tlačítka pro lane assist, vypínání start-stopu, parkovacích senzorů a podobně? No… nejsou. Všechny výdobytky moderních technologií a určité mrzutosti, na které puristé žehrají, zde prostě nejsou. Ano, zlí jazykové by řekli, že vypadá nemoderně, ale já jsem spokojen. Mám tady rádio, které si umí povídat s mým telefonem přes Bluetooth, takže mi na cestu pustí jakoukoli podivnou obskurnost, co mám zrovna ve Spotify. A hudbu si můžu ovládat i skrze volant. Ano, vypadá, že je to výstřelek moderní techniky roku 2010, ale… Víte, kdy bylo BRZ uvedeno na trh, že jo? Tohle rádio už umí i Android Auto, takže tím bych to nějak tak uzavřel. Jo, jsem nenáročný. Ale i tak jsem v interiéru našel jednu věc, která mi už nikdy nepůjde přehlédnout. To rádio je totiž natočené směrem ke spolujezdci (v zemi vycházejícího slunce je tedy natočené k řidiči). Vážně. Pokud po ruce máte BRZ či jiný exemplář Toyobaru, sedněte se dovnitř a pořádně si to prohlédněte. A pokud máte obsesivně-kompulzivní poruchu, pak mi odkazy na své inzeráty hoďte do mailu. Kdyby náhodou…

Když už sedíme uvnitř, pojďme se projet. O ničem jiném než zážitku z jízdy BRZ není a vy to víte. Stačí sešlápnout brzdu, zmáčknout tlačítko a plochý čtyřválec o objemu dvou litrů se probudí k životu. Na volnoběh vlastně nemá žádný výrazný zvuk. Nejpodobněji nejspíš zní takové ty zavlažování trávníku, které rozstřikují vodu dokola. Tsk, tsk, tsk… Až na svůj zvuk při volnoběhu je to ale docela zajímavá věc. Vrtání a zdvih je v obou případech 86 milimetrů, kompresní poměr 12,5:1. Proměnné časování ventilů je samozřejmě také přítomno a zvláštností je osazení jak přímého, tak nepřímého vstřikování paliva. Ano, je tady 8 vstřikovačů. Cílem inženýrů bylo dostat ze dvou litrů dvě stovky koní, a to se jim povedlo. Jenže… to si vybralo jistou daň. Tou první je nutnost provozu na 98 oktanový benzín. No jo, detonace jsou svině. Tou druhou je křivka kroutícího momentu. Celých 205 Nm dostanete až u 6 400 otáček za minutu. A u sedmi a půl tisíce vás v rozletu zastaví omezovač.

Ano, škarohlídi už si nabíjejí klávesnice hesly „nemá výkon, podmotorované,“ což by se na první pohled mohlo zdát jako fakt. A je pravda, že mi to tak chvilku taky připadalo. Oproti MX-5 jsem na BRZ musel být trochu ráznější. Nejdříve mi přišlo divné, že mi na kruháči u Lidlu nestačí dvojka a pro dosažení nejlepších výsledků musím na jedničku. Že odbočit ke kanceláři tak, abych měl radost, znamená použít malého skandinávce. Ale obávám se, že v tomhle směru už jsem prostě deformovaný. Bežný zákazník nevyhlíží mokré počasí s prstem na tlačítku kontroly trakce a rozhodně ho v takovém počasí nenapadne dělat nějaké nepřístojnosti. Já bych si na ně ale nejspíš nastavil trochu jinačí geometrii podvozku.

Co se počasí týká, bohové mi přáli, a tak jsem měl možnost si během týdne vyzkoušet BRZ jak na mokru, tak na suchu i na sněhu. Takový běžný únor. Ježdění do práce následují projížďky, které se protahují víc a víc… Ačkoli vlhko a s ním spojené snížené adhezní podmínky slibují vždy kvalitní zábavu, nejvíc si mě BRZ podmanilo na suchu. Při ladění se myslelo na čistou stopu. Při jízdě za hranou slušného vychování jako by se v BRZ něco probudilo. Ryk vytočeného boxeru si žádá víc, podvozek k vám promlouvá skrze sedačku a máte pocit, jako by vám tělo prorostlo se zbytkem auta.

„Podřadit na dvojku, hezky dovnitř a plný!“ Zadní kola se snaží přenést všechen kroutící moment na silnici, ale zimní gumy v tomhle ohledu nejsou dobrým spoluhráčem. Drobné vybočení zadku, malé kontra a na malý moment chvilku ubrat, aby se adheze zase našla. A pak zase plný, do omezovače, odřadit a tak dále. Na suchu je BRZ neutrální stejně jako Švýcarsko za druhé světové války. K tomu, abyste jej donutili do driftu si musíte vzít na pomoc hrubou sílu a i tak to nebude tak úplně ono. Ale je to jedno. Mám radost a v ten moment BRZ odpustím cokoli, co se mi na něm nezdálo. Dokonce i ten špatně otočený infotainment.

Po pár dnech mám pocit, jako bych s BRZ jezdil spíš několik let. A začínám vymýšlet, co bych tady změnil k obrazu svému. Navýsost spokojený jsem s brzdami a sedačkami. Možná bych maličko jinak naladil podvozek. Stačilo by ho o stupínek změkčit a bylo by hravější. Maličko přenastavit geometrii. Možná si pak naladit motor podle svého gusta, byť za cenu úbytku několika koní. Sakra, ale jak by se mi na tom nechtěly měnit svíčky.

Ze stavění vzdušných zámků mě ale probouzí pohled do kalendáře. Moje dny s BRZ se blíží ke svému konci, a tak se raději jen vozím a mám radost. Každá záminka k projížďce je dobrá. Kamarádka má v plánu jet k rodičům na Vysočinu a když ji vezmu, dostanu oběd? Super! Navštívit a povozit tatínka? Jasně! Benzín ubývá, čas taky a pak už zbývá jen poslední cesta. Do Prahy.

Nakonec i Praha je ke mně milosrdná. V pondělí ráno se probouzím a vše je pokryto sněhem. Cesty jsou neprohrnuty a doprava po Praze je uvržena v chaos. A někde mezi zmatenými lidmi se pomalu šine BRZ směrem k Subaru. Pomalu a bokem. Nakonec končí zaparkované před budovou a pan Zikmund ze Subaru mě vítá se slovy: „Tak co, vrátíte mi ho?“ No, nechtělo se mi. Možná není úplně dokonalé, ale víte… Já bych si ho stejně ztunil k obrazu svému.

Verdikt

Subaru BRZ v Evropě končí a s Final Edition končí i můj rozporuplný vztah k němu. Promiň, křivdil jsem ti. S koncem BRZ je na čase i zvolání: „Takováhle auta už se dnes nevyrábějí!“ Pokud chcete nové a dostupné sportovní auto bez všech moderních vymožeností, pak máte poslední možnost. Další nebudou.

Za fotky děkujeme Pepovi Vyškovskému!

Technické údaje

Motor: atmosferický zážehový plochý čtyřválec 1 998 cm3
Výkon: 200 k (147 kW) / 7 000 ot./min.
Točivý moment: 205 Nm v 6 400 ot./min
Převodovka: šestistupňová manuální
Hmotnost (pohotovostní): 1 318 – 1 320 kg
Maximální rychlost: 226 km/h
0-100 km/h: 7,6 s
Spotřeba (udávaná): 7,8 l/100 km
Spotřeba (v testu): 9,2 l/100 km
Cena (BRZ Final Edition 6MT): 1 000 000,-

Komentáře