Splněný sen: V terénu s Buchankou

Každý máme nějaké sny a bohužel ne každý si je můžeme splnit. Kupříkladu já se už opravdu velmi dlouho snažím sehnat cokoliv sovětského a terénního, abych se alespoň na pár minut vsoukal za volant. Občas se mi na srazech historické vojenské techniky podaří někoho přemluvit či uplatit a sem tam mi vyjdou vstříc ve vojenských muzeích. Jenže svatý grál všech pokusů je úplně nový sovětský vojenský veterán.

Že to nedává smysl? Možná jste si všimli, že ruský automobilový průmysl nemá ve zvyku měnit osvědčené postupy. Proto si i dnes můžete pořídit zcela nový UAZ 2206, který je u nás známý pod přezdívkou Buchanka. Původně se projekt objevil pod označením 450 už v roce 1958. Modernizovaná verze 452 se u nás proslavila ve své životní roli coby vojenská sanitka a vůz se s úpravami vyrábí dodnes. Jenže o historii a historické technice jste si už na našich stránkách jistě dávno přečetli. Budu se tedy soustředit na moderní inkarnaci této východní legendy. Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o totožný vůz, ale úpravy se dotkly snad úplně každé součástky. Předně prošla změnami pohonná soustava. Původní motor prošel velkou evolucí a nyní již díky katalyzátorům a vícebodovému vstřikování plní současné emisní normy. Díky zvětšení objemu spalovacích prostor na 2,7 litru poskytuje výkon 113 koní a krouticí moment 198 Nm. Kola zadní nápravy sice nově roztáčí přes pětistupňovou převodovku, ale všechny ty poctivé kusy železa v podobě tuhých náprav, listových per a diferenciálu zůstaly u osvědčeného receptu a to je moc dobře.

Hned při pokusu nastoupit vás zaujme umístění kabiny úplně vepředu. Řidič sedí přímo nad přední nápravou a nohy si opírá o čelní plechy vozu. Samotné ‚vyšvihnutí‘ za volant chce trochu cviku. Trik je v tom začít druhou nohou než jste zvyklí a nebojte se přitáhnout za volant. Všechny důležité součástky jsou přimontovány skutečně bytelně. Malým kulturním šokem je plechová palubní deska posetá nesourodými budíky. Vlastně interiér trochu připomíná nějaký restomod případně jednu z těch vizualizací typu „začneme znovu vyrábět Trabant“. Pravdou je, že se mi kombinace zeleného LCD displeje počítadla kilometrů s lesklým plechem perverzně líbí. Po pravé straně mezi sedadly zaujme vypouklý kryt. Tak pod ním je prosím pěkně motor. Možnost servisu zevnitř jistě přijde v krutých mrazech či hustém dešti vhod. Jen to má poněkud neblahé dopady na umístění některých ovládacích prvků. Tak třeba ruční brzda je vertikální, umístěná u pravé paty řidiče. Páky ovládání redukce a připojení pohonu přední nápravy jsou pak na druhé straně krytu a nejlépe uděláte, když o jejich obsluze poučíte spolujezdce. Poloha volantu je značně autobusová a vyosení pedálů nechá vzpomenout na legendární Lancie. Nebo Karosy, záleží, co častěji řídíte.

S tyčí volantu mezi nohama otáčíte klíčkem. Skříňka je, jak se na stroj věhlasem srovnatelným s Porsche sluší, umístěná zleva na sloupku. Důvod je vlastně stejný jako u zmíněného závoďáku. Buchanky si svoji existenci vždy tvrdě odpracovaly a tak je možnost startovat bez nastoupení užitečná, obzvlášť pokud je vůz vybaven účelovou nástavbou. Předváděcí vůz, jak ostatně prozrazují fotky, je ve variantě ‚bus‘, tedy devítimístný (vč. řidiče). Plechová přepážka za předními sedadly tudíž končí v půlce a vzadu se nachází první trojice sedadel umístěná proti směru jízdy, pak další trojice s uličkou uprostřed a nakonec osamělá sedačka ve třetí řadě. Nezvyklé uspořádání má několik důvodů, které bych mohl složitě rozepisovat, ale motoristovi zvyklému na ruské poměry jistě postačí vysvětlení, že takhle to prostě je. Třešničkou na dortu je množství nápisů v azbuce, které vysvětlují jak používat nouzové východy, kde je hasicí přístroj s lékárničkou a na kterou stranu se otevírají dveře (jakože ven z auta).

Naštěstí předváděcí akce není statická, ale dynamická, takže urá na start! Hned po nastartování se volnoběh usadí poměrně nízko a odkrytá kulisa řazení (to nemá ani Ferrari!) klade tuhý mechanický odpor. Ještě aby ne, vůz je zbrusu nový a nezajetý.

Nejdříve se nechám svézt a po krátké instruktáži konečně usedám za volant. Je to tady, po tolika letech u Autíčkáře řídím Buchanku! Prý neřiďte své sny. Ale jděte, vždyť jsem v sedmém nebi! Rozjezd probíhá pěkně po staru. Trochu více plynu, trochu méně spojky, nějaké to poskočení a jedem. Mám zařazenou redukci, takže velmi rychle docházejí otáčky. Jo já vlastně nenastínil scénu. Tak tedy sedím za volantem buchanky uprostřed terénního polygonu S-Drive na letišti v Hradci Králové. Je krásný slunečný den, což znamená spoustu trakce a zvířeného prachu a já se závratnou rychlostí přesahující dobrých 5km/h řítím vstříc hrbolu velikostí srovnatelnému s onou buchankou. Pořád se řítím. Nezapomínejte, jedu na redukci. Výhled z čelního skla pomalu vyplňuje kus hlíny, a jak se blížím, mám pocit, že do něj nejdřív zapíchnu špičky svých bot. Když už čekám ránu, auto se zvedne a výhled na hromadu suti vystřídá blankytné nebe. Trochu se leknu, uberu plyn, ale motor je na terénní dovádění stavěný a tenhle hrb je ochotný sežvýkat i na volnoběh. Pozice daleko vepředu od středu rozvoru způsobuje houpavý pohyb po velkém oblouku a já se po chvilce propadám zase dolů a přede mnou je najednou opět zem. Divný pocit. UAZ nevzrušeně pokračuje a najednou je zase vodorovně. Pocity mám ambivalentní. Je jasné, že technice je nějaký hrbolek úplně jedno a větší problém je pro Xsaru přejet retardér, než pro buchanku přejet sebe sama. Přesto díky nezvyklé poloze řidiče vypadá všechno dramatičtěji, než se zdá zvenku.

No dobře, první překážku mám za sebou, tak zkusím výjezd. Asi pětimetrová hromada hlíny nevzbuzuje mnoho optimismu. Pěšky bych se nahoru nechtěl drápat a teď jí jedu vstříc na silničních gumách. Pod kopcem mi spolujezdec radí, ať trochu přidám a Buchanka se ochotně rozjede do kopce. Opět zvláštní moment kdy hlínu vystřídá nebe. Tenhle stoupák není žádná sranda. Svah se drolí a stoupání je opravdu strmé a… Buchance je to buřt. Pěkně si vyšplhá nahoru a už by nadšeně chtěla zase dolů. Úplně cítím, jak mi říká „Tak co - to dáme, ne?“

Auto je to velmi hravé, za což vděčí starosvětské technice. Na všechno je tady táhlo, lanko, převod či páčka. Například pod palubní deskou lze přímo otevřít náporové sání. Od páky vede do převodovky pořádné táhlo a ruční brzda kovově cvaká. Skoro jsem v těch moderních testovačkách zapomněl, jaké to je řídit mechanický automobil. Ano, z velké části to připomíná spíš veterán, než moderní automobil, ale to je konečně to kouzlo, které Buchanku prodává. Nojo, já vlastně neuvedl ani postavy. Nějak jsem se za volantem nechal unést. Takže zpět ke stoupáku a mým spolujezdcům. Radící pán vedle mě je Jan Majurník, pracující pro firmu AMC, která vozy UAZ upravuje pro evropský trh. To on mě pozval, abych se projel v terénu a je tu, aby mi odpověděl na všechny mé dotazy. Na zadní sedačce pak sedí, nebo teď vlastně ve 40% stoupání leží, Lukáš Vaverka z brněnského CanoCaru, tedy dealer, který mi všechny ty ruské hračky k recenzím půjčuje. Oba mají s UAZem dostatek zkušeností a ochotně mi radí jak sobě ani autu neublížit.

Nutno podotknout, že člověk s pudem sebezáchovy se k reálným limitům vozidla ani nepřiblíží, takže jsou tu spíš proto, aby vyhodnotili, nakolik se chci dnes zabít. Na řadě je přejetí hlubokého žlabu a já volím ostrý úhel. Nejdříve se pravý přední roh propadá a na druhé straně auta se zvedá zadní kolo. Trochu plynu, krátká karoserie se zhoupne a Buchanka se spokojeně sápe ven. Celé je to bezprostřední, mechanické, radostné a silně návykové. Zkouším výjezdy, na horizontech nechávám motor brzdit přes redukci, hledám nejtěžší překážky a úplně zapomínám na čas. Po třech hodinách ježdění konečně dávám pokoj. Cvaknu nějakou tu fotku a snažím se zapříst profesionální rozhovor. Moc mi to nejde. Chci zpět za volant, chci řídit a pálit benzín a hoblovat pneumatiky. Tak tedy jen abych učinil své novinářské povinnosti zadost: Na polygonu jsou dvě verze Buchanky. Po překážkách jsem proháněl českou verzi, ale hned vedle stojí varianta e8 schválená pro celoevropský prodej. Blinkry se přesunuly a někde něco nějak svítí. Sakra, fakt jsem moc nedával pozor.

Chci zase za ten plochý volant poslouchat nefalšovaný zvuk motoru a zažívat děsivé náklony a nekonečnou zásobu trakce! Chci jezdit do úplného vyježdění, nebo aspoň dokud nedojde benzín. Jenže akce končí a novináři se rozjíždějí. Nervózně se ptám, jestli bych si mohl Buchanku půjčit na týdenní test a cítím se, jako bych si domlouval první rande.

Tak jo! Uff - trochu jsem se bál že to nedopadne, ale test prý bude, takže se na pořádnou recenzi můžete těšit. No určitě se na ní budu těšit já.
Pučí mi to. Na týden. Heč.