Opel býval cool. Nekecám.

Značka Opel, člen koncernu Stellantis, potažmo předtím PSA, je v dnešní době především alternativou pro všechny, komu se Citroëny zdají moc levné a divné a Peugeoty naopak drahé a až moc stylové. Designově se drží ničím neurážejících lehce předvídatelných linek, pod kterými se skrývá francouzská technika. S postupnou mezigenerační obměnou portfolia už přišly i o svébytné interiéry a jde o jakousi skládačku koncernových dílů postavenou dle klíče popsatelného zhruba jako “kterak si Francouzi představují německý design”. Tím nechci říct, že by šlo o špatná auta. Pro spoustu lidí kteří hledají normální přepravník za rozumnou cenu může být nějaký ten Opel zajímavá možnost. Často jsou tyto vozy zajímavě zlevněné a dealeři Opelu, narozdíl od některých “lidovějších” značek, pořád umí nabídnout individuální slevy.

Jen málokdo by dnes ale Opel označil za výrobce aut z plakátu, značku, která má zástupy hrdých fanoušků toužících po jejich nových modelech a aktivně sledujících jejich novinky v motoristických časopisech a na autosalonech. Kolik puberťáků dneska touží po tom, že si jako své první auto koupí Opela? Moc asi ne. Ale není to tak dávno, kdy byla situace úplně jiná. 

Dnešní článek píšu proto, že jsem při uklízení našel staré desky po dědovi, ve kterých byla kupní smlouva a další dokumenty k Opelu Corsa B, který si v roce 1997 koupil, tehdy jako své první zbrusu nové auto místo prorezlého bílého žigulíka. Byla to základní třídveřová varianta se slabým atmosferickým litrovým motorem a minimální výbavou, ale za to lakovaná do moc hezké modré metalízy. Kromě rozličných papírů jsem objevil také prakticky netknutý katalog originálního příslušenství. Dneska už se takové věci ani netisknou a doplňky se objednávají přes internet, tehdy ve druhé polovině devadesátých let byly ale tištěné katalogy hlavním kanálem objednávkového prodeje. A proto jim byla věnována náležitá péče. Na křídovém papíře plné barevných obrázků představovaly zájemcům všechno to drahé “západní” zboží.

Na devadesáti sedmi barevných listech tu najdete leccos, od tuningových prahů, spoilerů a nárazníků přes interiérové díly z kořenového dřeva, potahy sedadel, koberce, offroadové doplňky a lepší rádia až po stojany na kazety, držáky na serfovací prkna (protože doslova každá automobilka v devadesátkách musela v propagačních materiálech uvažovat existenci serfování, proto taky vznikla Felicia Fun) nebo možnost zástavby autotelefonu. 

Estetiku této nevšední tiskoviny výborně shrnuje stránka výše, kde sadu originálních tuningových spoilerů k “efkové” Astře doplňuje fotka rodinky v typicky barevných šusťákovkách. Nesmí chybět samozřejmě ani obligátní podnikatelka v plandavých tesilkách a saku s rameními vycpávkami (na stránce s Calibrou níže). 

A když už nevíte, jaký další symbol úspěchu by měl doplňovat vaše vozy, dejte tam třeba klokana. Proč tam je a co má společného s Opelem Sintra, do nějž jste si mohli pořídit třeba praktickou skříňku na “obchodní dokumentaci i pro dětské hračky”, na ilustraci navíc apartně doplněnou o dobový laptop, to vážně netuším. 

Při listování touto tlustou brožurou jsem si ale kromě nostalgických vzpomínek na devadesátkovou estetiku vzpomněl na to, jak širokou a různorodou škálu vozů tehdy Opel nabízel. Děda si sice pořídil vůz z nejlevnějšího konce portfolia, to ale rozhodně neznamenalo, že by byl špatný. Corsa B se tehdy cenově přibližovala Felicii, ale byla mnohem modernější a lépe postavená. Ano, český hatchback nabídl více místa, ale “béčková Corsa” byla několik let tím vůbec nejlevnějším moderním západním autem, které jste si u nás mohli koupit, zdaleka přitom nebyla nejhorší. Měla slušnou protikorozní ochranu, byla bezpečná, vypadala svěže a dobře se řídila. Navíc nabízela širokou paletu motorů. Od základních benzínových tříválců, přes čtyřválce, diesely, některé motorizace nabízely dokonce i vcelku spolehlivý čtyřstupňový hydroměničový automat. Nabízela se také jako velice oblíbená malá dodávka Combo. 

Komu se Corsa zdála příliš nudná, mohl sáhnout po stylovém kupé Tigra – představitele automobilové kategorie, která dnes již úplně vymizela. Sluší se říct, že nějaké velké sportování se tahle podvozkově jednoduchá předokolka, narozdíl od konkurentů Fordu Puma a Mazdy MX-3 kdovíjak nehodila, ale zase z nich byla zdaleka nejlevnější a pokud majiteli šlo spíše o sportovní vzhled, než výkony, dostal spolehlivou a provozně nenáročnou techniku v pěkném balení. Proč ne.

Tigra navíc nebyla jediné kupé v nabídce. Ano, vypadá to k nevíře, ale Opel nabízel rovnou dva vozy s touto prostopášně nepraktickou karoserií. Tím druhým byla samozřejmě krásná Calibra stojící na platformě tehdy již neprodávané Vectry A. Mnozí ji považují za vůbec nejhezčí Opel všech dob a ačkoli je to ve společnosti Manty a GT odvážné tvrzení, do jisté míry ho chápu. Design vozu je dnešním pohledem vlastně hrozně jednoduchý. Aerodynamický tvar, úzké světlomety a minimalistická mřížka chladiče. Žádné dramatické linky a prolisy, žádné plastové falešné výdechy a průduchy, světla dynamicky se plazící v dlouhých linkách denního svícení přes půl vozu. Prostě jen jednoduše vkusné a vyvážené proporce. A pořád vypadá skvěle.

I když jsme se s Calibrou už přesunuli do střední třídy, byla by škoda vynechat Astru. Generace označená písmenem “F” v roce 1997 kroutila svůj poslední modelový rok, tou dobou už bylo představené legendární “géčko”, které na silnicích hojně potkáváme dodnes. Astra F byla v roce 1997 nejzastaralejším modelem značky a proto se dala pořídit za velice rozumné peníze. Nabízela několik karosářských variant, kromě obligátního pětidveřového hatchbacku a kombíku (které si můžete pořídit i v současné verzi) bylo v prodeji ještě třídvířko, sedan, dodávka a dokonce kabriolet. Ta vůbec nejlepší byla samozřejmě Astra GSI se šestnáctiventilovým dvoulitrem, jehož sto padesát koní už dokázalo s tunovým autem pěkně zacvičit. Moc nenabouraných se jich do dnešních dní nedochovalo.

Střední třídu zastupoval vůz, který je podle Jeremyho Clarksona ztělestněním nudy na kolech, totiž Vectra B. Já osobně mám ale tohle auto opravu rád a považuji ho bez nadsázky za skvost a vrchol devadesátkového designu kombinujícího oblé tvary a ostré linky v aerodynamicky čistých a subtilních karoseriích. Ano, tahle auta, ať už se bavíme o Vectře, "hranatém” Mondeu, nebo třeba “pětapůlkovém” Passatu sice nejsou na první pohled šokující a za každou cenu se agresivně nesnaží upoutat pozornost, ale při bližším zkoumání zjistíme, že je každá jejich linka důkladně promyšlená a dotažená, aby tvořila logickou součást harmonického celku. Vectra navíc výborně jezdila, byla spolehlivá a velice pohodlná. 

A komu nestačila, ten si šel pro Omegu, protože tehdy v oněch dobrých dnech měl i Opel svojí šestiválcovou limuzínu s pohonem zadní nápravy. U nás byl oblíbenější obří kombík, který svého času zlákal dokonce i redakčního závodníka Vavrise, tak dobré auto to bylo. A když by vám přeci jen byla malá, mohli jste sáhnout po přeznačkovaném Pontiacu Trans Sport alias Opelu Sintra. Jasně – tady to už tak růžové nebylo, Sintra měla trochu problém. Jezdila sice docela dobře, měla na evropské poměry nebývalou výbavu i motory. Jenže testy EuroNCAP ukázaly, že při určitých typech kolizí nebyla její prostorná kabina zrovna z nejpevnějších. Na druhou stranu – bavíme se o době, kdy nejběžnějším vozem na našich silnicích byly orezlé Škody řady 742, takzvané stodvácy, proti kterým byla Sintra pořád přepevný tank…

Ale to pořád není všechno, Horste! Co takhle třeba nějaký ten teréňák? Ano, a pro jistotu hned tři. Fronteru si pamatuje skoro každý, bývala velice oblíbená a ačkoli jich už většinu sežrala rez, šlo o cenově dostupnou alternativu k drahým Patrolům a Pajerům. Já měl ale vždycky raději méně rozšířený Monterey, což bylo vlastně přeznačkované Isuzu Trooper druhé generace. Ačkoli jde o vůz s japonským původem, připadal mi vždycky, snad i kvůli tomu názvu, tak nějak americký. A jak nás učí Pelíšky v případě dvou NAPROSTO stejných krabiček od sirek, z nichž jedna by byla z USA, tak i v případě aut tehdy platilo, že lepší je samozřejmě to americký.

A abychom ten výčet dokončili, byl tu ještě pickup Campo, což bylo pro změnu mírně upravené Isuzu Faster. 

Takže si to shrneme. 

Moderní městské supermini a odvozená dodávka, stylové kupé, výborný kompakt v šesti karosářských variantách, šestiválcové cestovní GT, moderní nižší střední, vyšší střední s šestiválcem a pohonem zadních kol, luxusní americké MPV, dva offroady v několika variantách a pracovní pickup. Tři vozy (Sintra, Campo, Monterey) byly sice výsledkem badge engineeringu, ale v rámci evropského trhu je nabízel pouze Opel, takže působily exkluzivně. Porovnání s dnešním portfoliem značky už nechám na vás. 

Přelom druhého a třetího tisíciletí mnozí právem považujeme za zlatý věk automobilů. Je to dozajista z velké části způsobeno tím, že jsme v té době vyrůstali. Pohled do starého katalogu Opelu, i v té době vcelku obyčejné značky, ale ukazuje, že výběr byl skutečně pestřejší a veselejší. Rád bych končil nějak pozitivně s poselstvím, že se doba bohaté nabídky různorodých aut zase vrátí, ale upřímně si tím nejsem jistý. 

Ale zkusím udělat radost alespoň jednomu z vás – ten katalog příslušenství Opelu, jehož skeny lemují článek, doma nehodlám schraňovat, ale rád ho věnuji nějakému fanouškovi, kterému udělá radost. Napište si o něj v komentáři pod článkem a já vám ho pošlu.