Ford Ecosport 1.5 EcoBlue AWD: Prostě puberťák

Nedávno jsem se vás snažil přesvědčit, že  Mazda CX-5 dokáže být vážně příjemné a charakterní auto, i když má pod kapotou naftu a automat. Zatímco já byl z ladné Japonky unešený, v komentářích se ukázalo, že naftová SUV místní čtenářstvo příliš netankují. A dnes píšu řádky se stejným nadšením, jako minule. Pod kapotou klape diesel, motor je vpředu napříč a roztáčí primárně přední, občas i zadní kolečka. Že bych se stal milovníkem rodinných eurokrabic? Ale kdepak.

Na Ford Ecosport jsem se těšil už od uvedení druhé generace na světový trh. Jen pro pořádek doplním, že první generace, technicky spřízněná s u nás oblíbeným evropským Fusionem (neplést s americkým Fusionem), se na náš trh nedostala. A málem se na něj nedostala ani ta druhá. Ecosport totiž pro Evropu původně plánovaný nebyl. Jeho premiéra se konala v Indii a na trh se dostal nejdříve v Brazílii. Primárně měl být dostupným, jednoduchým autem, schopným snášet hrubé zacházení, občasný terén a nepříliš vybavené servisy. Pokud vám tato receptura zní povědomě, vězte, že je ideovým konkurentem Dacie Duster. Jenže od uvedení na Brazilský trh v roce 2012 uběhla spousta času a malý fordík mezitím prodělal sem tam nějaký facelift, vystřídal motory, zkrátka než se k nám dostal, původnímu záměru konkurovat Dacii se poněkud vzdálil. Přesto jsem si týden za volantem zlatého prcka vyloženě užil a nakonec nebyl jediný den, kdy bych se nešel jen tak projet. Přeskočilo mi? Dal mi Ford pověstný novinářský mylyjón, nebo na tom autě vážně něco je?

Někdy je to psaní o autech příjemná flákárna plná výletů a vykecávání se s kolegy a jindy je to dřina. Zrovna Ecosport mi dal dost zabrat, než jsem se rozhodl, jestli ho budu mít rád, nebo jej nechám takříkajíc historicky se znemožnit. Ačkoliv v závějích trendy-mini-free-cool-in-SUV na první pohled trochu zapadá, jen co se jím svezete, získáte na něj vyhraněný názor. Neříkám nutně, že lichotivý, ale takovéto „Meh, další!“ to nebude. Ford, podobně jako Mazda, má z historie pověst automobilky stavějící požitek z jízdy na první místo priorit vývoje. Zatímco Poslední generace Mondea trochu ztloustla, dobarvila si šediny a začala pravidelně jezdit na kole, Ecosport je mlaďoch plný elánu, kterému nevadí tři dny v kuse propařit. Tu energii a svěžest cítíte v konečcích prstů na volantu, v ledvinách otlačených od bočního přetížení i v zadku namláceném neustálým poskakováním. Testovaná verze, jak jinak než pekelně drahá a vybavená vším možným, měla přídomek ST-Line, nejsilnější vznětovou jedna-pětku a pohon obou náprav. Projev patnáctistovky, je nečekaně pubertálně impulzivní, bezprostřední a často hlučnější než by se slušelo. Inu teenager. Marně jsem hledal v nastavení nějaké předvolby či deaktivaci přenosu výkonu na zadní nápravu. Když je potřeba, tak hrabe zadkem a když to potřeba není… Kecat si do toho prostě nenechá, je to přece už dospělé auto a nejlíp ví, co má kdy dělat.

Raději jsem si s tím Fordím výrostkem vyrazil za zábavou na zakroucené okresky bájemi opředeného Sečringu, prozkoumat nekonečné hvozdy Vysočiny a zkusit pořídit nějakou fotografii, na které zrovna nebude protahovat obličej. Nastavení podvozku je pro jízdu po městě trochu tužší, než u francouzské konkurence. Blíží se spíš netýkavé tvrdosti škodovek a Němců, byť není tak dobře odhlučněný. Při běžném popojíždění v kolonách je systém Start-Stop poněkud zmatený, agresivní namapování plynu v kombinaci s  krouťákem v nízkých otáčkách vyžaduje opatrnost a kulatý, rychle se svažující čumák otravuje těžko odhadnutelnými rozměry. Kolona se naštěstí rozplývá, končí Chrudim a já závodím se startujícím letadlem, uhánějícím po travnaté ranveji podél silnice. Bohužel mi poměřování údů srandu kazí zatáčka. Ford se s vervou vrhá do oblouku s typickým ‚zakleknutím‘ známým ze svých předků a pod plným plynem mi ze zatáčky pomáhá čtyřkolka. Tedy takové zapojení do děje jsem od auta s těžkým čumákem a vysokým těžištěm nečekal. Kolem se odehrává klasické divadlo mladého muže v nejlepší zábavě. Pískání turba, vrčení výfuku a sem tam frajerské kvíknutí pneumatiky. Celé to divadlo je upřímně radostné a vlastně ani nevadí, že vůbec nejedu rychle. Sportovní dojem mě překvapuje zejména v kontextu dlouhých převodů. Zatímco v létě testovaný Golf se na téhle trase trápil a protestoval neochotnou nedotáčivostí a typickým „Nein, nein!“ kontrolky ESP, Ford se vrhá ze zatáčky do zatáčky, jako vážený dvacátník, který zapomněl, že přece už není malý kluk. Tedy nechápejte mě špatně, celé to divadlo je dojem čistě subjektivní. Na klikaté trase nelze s autem o výkonu 125 koní a váhou kolem 1,4 tuny jet skutečně rychle. Jde o to, jak je celá tahle věc řidiči podána. Přeci jen pochybuji, že jsem s otráveným výrazem ve Volkswagenu byl pomalejší. Jenže jestli si mám vybrat mezi akurátním padesátníkem a neotrkaným raubířem, mám na cestu do práce jasno. Chci se bavit!

Zkusmo zajíždím na polňačku vedoucí do lesů. Mám přeci SUV, čtyřkolku, která si sebevědomě nenechá do ničeho mluvit a vůbec auto přece bylo do terénu navrženo. Sebevědomí mi kazí hned první vyjeté koleje po lesařském traktoru. Ona je totiž naftová verze o něco nižší, než benzínová, ale čtyřkolku můžete mít jen s dieselem, takže… No tihle puberťáci se s logikou prostě ještě učí zacházet. Na nějaké to dojetí k posedu nebo vyškrábání se na pověstnou chatu na Vysočině (kterou podle internetových diskuzí vlastní 7 z 10 Čechů), terénní schopnosti stačí bohatě, ale  malý zázrak jako v případě Dusteru nečekejte. Zase smíšené pocity. Na asfaltu se chová skvěle, v terénu bude stačit leda tak Octavii s Haldexem a ve městě za komfortnější, zejména francouzskou, konkurencí komfortem zaostává.

Čeká mě práce, taxikaření a tahání zásob pro zdravotnický kurz. Ecosport sotva vychladne a už znovu startuje. Při každodenním používání si všimnete hned dvou výrazných rysů: Zaprvé, vyhřívané sklo, sedačky a volant je geniální vynález a odteď bych to prosil do každého auta. Zadruhé, prosím o připomenutí konstruktérům Fordu, že auto má i zadní otvor pro nakládání věcí do kufru a než se něco dá do výroby, mělo by se to alespoň zkusit otevřít. Totiž to máte tak: V době uvedení na trh dostal malý Fordík plnohodnotnou rezervu na páté dveře. Řešení, které je na rozvojových trzích záslužné, je bohužel v Evropě díky přísným regulím značně problematické. Evropská verze si tedy musí v případě defektu vystačit pouze s opravnou sadou. Jenže když chcete dát náhradní kolo na páté dveře, nemůžete je pak vyklápět nahoru. Buď pro rezervu vyrobíte vlastní rám výklopný do boku, nebo uděláte celé dveře otevírací na bok. Vzhledem k neskutečné otravě s vyklápěním pomocného rámu při každé návštěvě kufru můžeme být rádi, že Ford zvolil druhou alternativu. Přesto, byl by to takový problém v rámci některého z faceliftů předělat? Co kdyby evropské Fordy měly klasické výklopné víko a Brazilci ať si užijí své neregulované, na bok otevíratelné dveře s efektní rezervou?

Možná se vám zdá, že jedněm dveřím věnuji snad příliš mnoho prostoru, ale za ten týden za volantem Ecosportu jsem už po prvním dni vážně uvažoval o nahrazení pátých dveří síťovinou. Jednak by takto upravený automobil vypadal kruto-přísně, jako by se právě vrátil z Iráku a hlavně bych nemusel po každém zaparkování popojet o půl metru dopředu, abych ty obrovské dveře otevřel. Když zrovna zajedete k levému obrubníku místo pravého, nebo třeba u supermarketu někdo přijede zprava příliš blízko, do kufru se nepodíváte. Vlastně po celou dobu testu jsem se dozadu většinou na první dobrou nedostal.

Dosti nadávání na kufr. Jinak je ve voze dostatek místa pro pět lidí a nějakou tu bagáž. V mém případě jsem za reprezentativní vzorek nákladu zvolil záchranářskou vakuovou matraci s hliníkovými nosítky, bednu plnou obvazu a divadelního líčení, vojenský batoh s oblečením, karimatkou a spacákem a konečně konvolut znehodnocených zdravotnických potřeb umazaných od umělé krve. Takhle reprezentativní test nemá ani Svět Motorů a věřte, že se všechno vešlo. Během dvou nocí převážení budoucích táborových zdravotníků z klubovny na pole si půjčený Shittle bus (podle mého řidičského stylu shits&giggle) oblíbili úplně všichni. Nemalou zásluhu na tom měl, podvozek, který po naložení auta po střechu příjemně změkne a dokáže překvapivě komfortně fungovat i na polních cestách v ne zrovna ohleduplných rychlostech.

Verdikt

Ecosport měl možná namířeno na levnější konkurenci, ale nakonec pro něj mateřská automobilka zvolila bohatý seznam příplatkové výbavy a cenovky srovnatelné s ‚vyspělejší‘ konkurencí. Páté dveře jsou na zabití a za jejich vrácení na původním místě očekávám v dohledné době blahořečení. Jenže pak se s tím rošťákem svezete a zapomenete na to, že je trochu nepraktický a nedospělý. Alespoň u Ecosportu pořád platí, že Ford si koupíte pro to, jak jezdí. Když tedy nutně potřebujete malé SUV a nechcete se vzdát dobrého podvozku, zamiřte za volant Fordu Ecosport. Dost možná v něm odjedete domů.

Technické údaje

Motor: přeplňovaný vznětový čtyřválec 1 499 cm3
Výkon: 125 koní/92 kW v 3 600 ot./min
Točivý moment: 300 Nm v 1 750 – 2000 ot./min
Převodovka: šestistupňová manuální
Maximální rychlost: 181 km/h
Akcelerace z 0 na 100 km/h:  11 s 
Průměrná kombinovaná spotřeba (udávaná) v testu: (4,8 l/100 km ) 6,4 l/100 km 
Základní cena 1,5 EcoBlue AWD: 642 900 Kč
Cena testovaného vozu s příplatky: 754 040 Kč