Opel Cascada 2.0 CDTI: Prostá radost ze života

Onehdy se mě někdo ptal, jak se vlastně pozná takové zábavné auto a čím se liší od těch nezábavných. Nechápal, jak může být za zábavný automobil považován naftový hatchback s automatickou převodovkou. V tu chvíli jsem se mu pokusil odpovědět rozborem řidičských kvalit Golfu GTD, jeho preciznosti, poslušnosti, s jakou dělá přesně to, co mu poručíte, a radosti, kterou to řidiči může přinášet. Snad se mi to nějak vysvětlit podařilo, ale po chvíli jsem se začal sám sebe (už po kolikáté) ptát, jestli náš pohled na zábavu a radost z řízení není vlastně příliš úzký a jednostranný.

Když se začtete téměř do jakékoliv motoristické publikace, zjistíte, že všechny mají podobný náhled na to, čemu říkáme ‚zábava za volantem‘. Zdá se, že zábavu tvoří co nejintenzivnější pocit propojení řidiče s autem, to, co u Mazdy pojmenovali „jinba ittai”, tedy „kůň a jezdec jedno jsou”. Aby bylo nějaké auto radost řídit, musí skvěle reagovat na povely řízením i plynem, musí mít čitelné chování v blízkosti limitu a na něm, musí vám dát zpětnou vazbu a odměnit vás dobrým pocitem z toho, že se vám řízení povedlo.

Jenomže když se člověk rozhlédne kolem sebe, objeví spousty lidí, kteří mají rádi auta, mají radost z jejich řízení a přitom je ani v nejmenším nezajímá odezva volantu, reakce na plynový pedál nebo možnost korigovat plynem přetáčivost či nedotáčivost podvozku. Mají rádi poklidné projížďky, možná je baví, jak jejich auto zevnitř či zvenku vypadá, nebo mají radost z přesného opaku toho, co považujeme za zábavné – tedy z toho, že se jejich auto chová, jako by plulo nad silnicí, místo aby se snažilo spojit v jednu bytost s jezdcem.

Spoustu z nich najdete třeba mezi milovníky starých amerických aut, i když nadšenci do klasických Citroënů či Mercedesů bývají podobné nátury. A často je také potkáte, jak se poklidně loudají po zvlněných okreskách či centrech velkoměst, vlasy vlající ve větru. Kabrioleťáci.

A právě na příznivce poklidné jízdy bez střechy dopadají dnešní zavedená klišé ohledně zábavy za volantem snad nejvíce. Kabriolet je totiž, viděno dnešním většinovým pohledem, vůz sportovní. Stejně jako třeba kupé. Slouží přeci pro zábavu, pro radost a pro volný čas – a tak musí být sportovní.

Co na tom, že jízda bez střechy jaksi z principu k trhání rychlostních rekordů příliš nesvádí a velká část milovníků kabrioletů (vynechme teď příznivce sportovních roadsterů) má sklony spíše se tak uvolněně poflakovat? Kabriolet je sportovní, stejně jako může být sportovní třeba kočárek nebo taška. Rozdíl je snad jen v tom, že sportovnímu kočárku většinou výrobce nedá tvrdší kolečka, aby to víc drncalo, a sportovní taška většinou nedostane místo zipu knoflíky kvůli snížení hmotnosti.

Pokud ale chcete auto bez střechy, které není sportovní, protože vás sportovní jízda nezajímá, nechcete ji provozovat a nemáte ji rádi, ocitáte se v pustém a prázdném světě, prosvětleném jen osamělými záblesky zdravého rozumu. A ještě hůř jste na tom, pokud nemáte mnoho peněz. Ano, je tu stylový retro-hipícký Volkswagen Beetle Cabrio, je tu Mini, na jehož zadní sedačky nenacpete nejspíš ani většího psa, a potom tu jsou Mercedesy, BMW a Audi. Ale co když chcete prostě obyčejné kabrio? Neprémiové, ale čtyřmístné? Nesportovní. Pohodlné. Dobré na dovolenou i na každý den. Zkrátka úplně obyčejný kabriolet?

V takovém případě vám můžu rovnou říct, že Opel Cascada je to nejlepší auto, které si lze koupit. Ale to ještě neznamená, že je to dobré auto (ani že je špatné – jeho skutečnými kvalitami se budeme zabývat později). Znamená to jen jeden nezpochybnitelný fakt. Žádné další takové auto se totiž na našem trhu neprodává.

Když je nějaké auto jediné svého druhu, znamená to obvykle, že jde o výstřednost, která nikomu nestála za to napodobit, průkopníka, který na napodobení čeká, nebo dinosaura z minulosti, který čeká na své vyhynutí. V případě Cascady jde očividně o poslední případ. Ještě nedávno byli na trhu přinejmenším tři další konkurenti – Peugeot 308CC, Renault Mégane CC a Ford Focus CC. V současné generaci už ale žádný z těchto modelů verzi kabriolet nenabízí. Znamená to, že je koncept ‚obyčejného kabrioletu‘ zastaralý a pozbyl svého smyslu?

Na první pohled by se to mohlo zdát. Vedle sportovních roadsterů a prémiových kabrioletů vypadá Astra se stahovací střechou Cascada nenápadně a není to auto, které by umělo vyzařovat mládí a dynamický životní styl, jak to mají rádi marketingoví experti. Zepředu vypadá jako Opel Astra, zatímco zbytek karoserie působí dojmem něčeho, co by si koupil senior na Floridě. Je tu jistá dávka elegance a ladnosti, ale žádná ‚prémiovost‘ a už vůbec ne dynamičnost. Pokud žijete ve světě, kde je každé kabrio sportovní, tohle nebude fungovat.

Jenomže stačí stáhnout rozlehlou plátěnou střechu a usadit se dovnitř – ano, díky dálkovému ovládání to můžete udělat v tomto pořadí. Na svět se budete hned dívat docela jinak. I tady vám téměř všechno, s výjimkou ergonomických, vyhřívaných a odvětrávaných sedadel čalouněných kůží Nappa, bude stále připomínat, že vlastně sedíte v minulé generaci Opelu Astra. Ale otevřené nebe nad hlavou z toho udělá úplně jiný zážitek. Zvláště když využijete typicky opelovského širokého rozsahu nastavení volantu k tomu, abyste si mohli i při zachování civilizovaného posazu odsunout sedadlo poměrně daleko vzad a měli tak skutečně ‚kabrioletní‘ pocit, bez toho aby vám čelní sklo sahalo až kamsi nad hlavu.

A podobné to je i ve chvíli, kdy se dáte do pohybu. Otočíte klíčkem a pod kapotou se rozvrčí dvoulitrový diesel, který tu působí o něco kultivovanějším a utlumenějším dojmem, než jsme u Opelu bývali zvyklí. Zařadíte jedničku a řadící páka zajede na místo s hladkým, jako naolejovaným chodem. Zatočíte a zjistíte, že i řízení reaguje podobně, s příjemným odporem a jakousi olejovitou hutností. Jen podvozek by mohl být o něco měkčí nebo by auto mohlo mít o něco menší kola – i na nejměkčí režim Tour jsou drobné nerovnosti cítit víc, než je příjemné. Pokud si ale neobjednáte obří devatenáctky, velká část problému bude nejspíše vyřešena.

Ani v tom, jak Cascada jezdí, nen žádná známka sportovnosti – rozhodně ne s dieselovým dvoulitrem a mám podezření, že ani benzínová 1.6 Turbo mnoho dynamického charakteru nepřinese. Naopak kombinace se šestistupňovým automatem by mohla ještě podpořit onu usedlost, kterou je tohle auto vlastně tak příjemné.

Cascada je totiž důkazem, že kabriolet nejenže sportovní být nemusí, ale dokonce by naopak sportovní být ve většině případů neměl. Když se rozvalíte, stáhnete střechu, pustíte dobrou hudbu a někam vyrazíte, brzy vám dojde, že spěchat se střechou dole je poněkud nevhodné. Do auta začne foukat, proud vzduchu vám cuchá vlasy a aerodynamický hluk utopí hudbu i konverzaci. Navíc se musíte soustředit na řízení a přestanete vnímat kouzlo krajiny kolem sebe. S velkým Opelem vám nic z toho nehrozí. Nemáte nutkání ani spěchat, ani řezat zatáčky a trefovat apexy. Jednoduše se poflakujete směrem k cíli. Alespoň přibližně.

Když jsme se testovací Cascadou vydali z Pardubic k babičce na Vysočinu, urazili jsme necelých 100 kilometrů za téměř tři hodiny oproti obvyklé hodině jedné. Proč? Protože se nám nechtělo po velkých silnicích a bylo hezké počasí na projížďku, takže jsme se proplétali krajinou, zkoumali nová místa a nasávali atmosféru sobotního odpoledne. Napadlo by mě něco takového s Astrou nebo Insignií? Určitě ne. Ale v kabrioletu to bylo přirozené, a přestože je Cascada vlastně úplně nudné auto, dokázala díky tomu udělat z obyčejné cesty příjemný zážitek.

A proto doufám, že kategorie ‚obyčejných kabrioletů‘ ještě hned tak nevyhyne. Moci si koupit za cenu běžné služební Octavie plnohodnotně čtyřmístný, po celý rok použitelný kabriolet je věc, která dělá svět lepším – a je škoda, že jí nevyužívá víc lidí. Stojí to za to.