Do Říma s Rudou Potvorou, část první

Koncem srpna se na facebooku slovenské Mazdy objevila zpráva, že Mazda se opět stala partnerem Mezinárodního filmového festivalu v Římě a že při té příležitosti pozve majitele MX-5 z celé evropy na sraz během prvního festivalového víkendu. Mnoho lidí na facebooku i fóru to zaujalo a hned začali zjišťovat, co a jak. Jsou to lidé převážně velice společenští, takže si takovou prestižní akci přece nemohou nechat ujít. Ale k jejich zklamání se nikde stále neobjevovaly žádné informace a nakonec došli k tomu, že to bude beztak pouze na pozvánky. Nějaký sraz v Římě mě nechával docela chladným, přecejen na takové legrace nemám přebytečné peníze, čas a vůbec, koho zajímá nějaká Itálie? Až jednoho dne, který ubíhal pomaleji než by se mi líbilo, jsem na facebooku objevil stránku, kde psali něco o registraci a vylosování pozvaných. Vzhledem k tomu, že jsem se docela nudil, tak jsem si pročetl podmínky, vyplnil registraci a za pár hodin zapomněl, že jsem něco takového udělal. S mým štěstím to přece nemůžu nikdy vyhrát.

O to víc mě pár týdnů později překvapil mail s předmětem “Mazda Friends of MX-5 – Congratulations!”. Hups, tak to asi pojedu do Říma. A dokoce se ani nemusím bát, že jsem na takovou cestu moc chudý, součástí výhry je totiž i finanční příspěvek k pokrytí nákladů na cestu. Vyřízení všech náležitostí byla otázka chvilky, už zbývalo jen postarat se o Potvoru, aby tu cestu zvládla. 

Pamatujete si, jak jsem psal, že je potřeba vyměnit těsnění, přes které prokapává voda? Měnili jsme domeček termostatu a po jeho výměně pod autem občas zůstalo pár kapek. Stačilo občas zkontrolovat kapalinu a popřípadě dolít. Logicky jsem došel k tomu, že když se měnil domeček a kapky vody jsou zpod řemenice, tak jsme nejspíš něco podělali. Našel jsem si rozměry nového O-kroužku pod domeček a jednoho večera vyrazil do garáže. Nebylo by to ale ono, kdyby šlo vše jak po másle. Dostal jsem špatný o-kroužek. No nic, nechali jsme staré těsnění, přidali tmel, nahodili zpátky rozvody a druhý den po vytvrzení tmelu jsem se motor pokusil zavodnit. “Kap, kap, kap…” Ach jo. Vzhledem k tomu, že jsme se ani přinejmenším necítili na další sundavání rozvodů, tak jsme se rozhodli, že bude nejlepší auto složit a pozorovat, jak moc kapalina uniká. Zbývaly dva dny do trackdaye v Mýtě, jak jsem si říkal, že pokud Potvora přežije to, tak pak nějaká Itálie nebude problém. Ta pravá zábava ale zrovna začínala. Při instalaci těsnění termostatu jsem nejspíš něco podělal, protože z něho začala jít voda. To mě nerozhodilo, objednal jsem nové těsnění s dodáním v neděli ráno. V neděli ráno mě další kamarád odvezl v jeho Miatě do autodílů a dokonce mě po cestě nechal posnídat kaši, kterou jsem si v misce donesl sebou. Vyměním těsnění, nastartuju motor… a sleduju, jak zpod řemenice začíná téct voda. No nic, tohle na trackday nebude. Nechávám kluky odjet a jdu hledat, co by to mohlo být. Po nějakém googlení vidím, že jedno ze dvou míst úniku může být i vodní pumpa. Taky je to poslední věc, kterou jsem na chladící soustavě ještě nevyměnil. No, co už. Jde se nakupovat. Z jednoho z brněnských obchodů s autodíly objednávám vodní pumpu a čekám.

V úterý, kdy přišla vodní pumpa, jsme mysleli, že strávíme v garáži večer a všechno bude zase dobré. Z auta jsem si předem odstrojil vše potřebné, takže ventildekl, řemeny, kryty rozvodů a s kamarádem už jsme jen shodili rozvody a sundali starou pumpu. Nojo, vypadala, že ji asi s rozvodama nikdo nevyměnil. (A taky se to při prvních rozvodech podle příručky nedělá.) Vezmeme novou pumpu, ale ejhle, nějak nám tam překáží jeden výstupek. Porovnáváme obě pumpy, jestli máme správnou. Odlitek vypadá úplně stejně, jen je tam tam blbej výstupek. Nevšimli jsme si ovšem, že na pumpě sice je díra, kudy prochází šroub s napínákem, ale tak trochu nemá závit. Než jsme na tuhle malou vadu přišli, tak jsme odřezali onen výstupek, nasadili pumpu a s dobrým pocitem se jali skládat vše dohromady.Myslím, že si dokážete představit, co následovalo. Takové množství sprostých slov, to se vážně jen tak neslyší. S pocitem absolutního zmaru jsme nechali vše ležet a šli domů. Během večera jsem pohledal, jestli je možné sehnat další den jinou (a tentokrát správnou) pumpu a přemýšlel, co budu dělat, když se nezadaří. Seženu jiné auto? Hm, chtít po někom svěřit auto na cestu do Itálie, to je trošku moc. Štěstí mi ale tentokrát přálo. Druhý den ráno jsem volal do jiných autodílů, kde mi přislíbili, že zhruba ve tři budu mít pumpu u nich na prodejně. A zhruba pět minut po původním telefonátu mi zavolali, že mají jednu na prodejně a dokonce za výprodejovou cenu. Výprodejová cena mi byla už docela jedno, hlavně když to bude hned! Nelenil jsem a vyrazil nejdříve vyčinit prodejci špatné pumpy. Vzhledem k tomu, že jsem pumpu ‘modifikoval’, tak jsem vlastně ani nečekal, že bych ji snad vrátil. Ale očekával jsem, že prodejce alespoň uzná chybu a třeba nabídne, že se pokusí co nejrychleji sehnat správnou. Realita ovšem byla taková, že mě prodejce přesvědčoval o tom, že pumpa je správná, protože to tak má v německém katalogu a potom, že ji nemůžu vrátit. Ani minimální snaha o nápravu. A tak jsem prodejnu ML Parts opustil v poněkud rozladěném stavu a utíkal pro pumpu novou. A pak rychle do garáže. Zbývalo nasadit novou pumpu, nasadit rozvody, ventildekl, řemeny… prostě práce na několik hodin. S pumpou a rozvody mi naštěstí pomohl další kamarád, který se nemohl dočkat, až konečně vypadnu z garáže, aby mohl dělat něco taky on. A zbytek, tedy nastrojení všech řemenic, krytů a deklů, jsem už zvládl sám. Pak stačilo dolít vodu a jupí! Neteče! S radostí jsem odvzdušnil chlazení, nechal to ještě chvíli klapat a šel to projet. Skoro se mi opět nechtělo věřit, že to funguje, ale testovací stovka kilometrů v různém tempu ukázala, že asi jo. Takže zbývalo sbalit si věci, počkat na kurýra s platební kartou od Mazdy a vyrazit na cestu.

Naše cesta tedy začala ve čtvrtek ráno (tedy s jednodenním zpožděním oproti původnímu plánu) a po přehodnocení toho, kam až jsme schopni zajet a kde všude se chceme podívat, jsme se rozhodli, že přespíme v Itálii u pobřeží. Víte co, takový výhled na moře v půlce října. To by mohlo být pěkné. Nejdříve jsme ale museli projet celé Rakousko. A vzhledem k tomu, že jsme neměli úplně celý den na prohánění se po okreskách, tak jsme zakoupili dálniční známku a Mikulova zamířili na Vídeň a pak Graz. Když jsme vyjížděli, tak poprchávalo, ale za Vídní se tak vyčasilo, že jsme nakonec shodili střechu a užívali si výhledu. I z dálnice se nám naskytl pohled na kopce s nezapleveleným jednolitým trávníkem, krávy, domečky. Prostě idylka. V Grazu jsme se rozhodli, že je čas jíst a zamířili do jakéhosi obchodního centra, kde jsme našli takovou jídelnu, kterou si můžete pamatovat z bývalých Intersparů u nás. Ale ejhle, jejich terminál si nerozumí s kartou, kterou jsme dostali. Paní za pultem si neví rady, ale naštěstí máme nějakou hotovost. Po obědě nás napadlo, že by možná byl dobrý nápad si zařídit nocleh a na místní wifi po nějaké době objednáváme ubytování v Caorle (s výhledem na moře) a vydáváme se na cestu dál. Ještě předtím ale čtu v redakčním chatu, jak se domlouvají sázky na to, kam až Potvora bez poruchy dojede. Dostáváme se více do hor a pohled okolo je čím dál zajímavější. Překračujeme hranice a stavíme na mýtné bráně v Itálii. Vytáhnu lísteček, projíždím závoru a tu nás probere jakýsi pěkný zvuk motoru. A o několik vteřin později se v mém zpětném zrcátku objevuje Lamborghini Countach 5000QV. Ach, ano. O dalších pár vteřin je zase pryč, ale pomyšlení na tuhle bájnou placku přetrvává. Cestujeme dál, do nižín a počasí se opět zhoršuje. I přicházející déšť nás ale netrápí, dokud jedeme dostatečně rychle, tak na nás neprší, tak proč se otravovat se střechou. Někteří italové si nás za deště dokonce i fotí. Normálka. Sjíždíme z dálnice a objevujeme další místo, kde naší speciální kartou taky nezaplatíme. No, co se dá dělat, zbytek hotovosti sežral automat. Ve večerních hodinách se dostáváme po menším bloudění k hotelu. (Mimochodem, kdo z Vás doporučoval Navigator jako skvělou navigaci? Ta věc má naprosto dementní vyhledávání!) V hotelu na nás čeká postarší ital, který neumí víceméně ani slovo anglicky, ale bez problému se dorozumíváme a můžeme se projít po okolí a jít spát. Je za námi něco málo přes sedm set kilometrů.

Druhý den ráno stále poprchává, takže se nám vlastně ani nechce moc koupat v moři. Moji drazí redakční kolegové upravují sázky na poruchu. Jó, to by se vám tak líbilo. Vyrážíme na cestu po neplacených cestách, protože hotovosti máme málo a po ranním shlédnutí Waze se nám moc nechce stát v mnoha zácpách, o kterých nám pověděl. Máme před sebou relativně rovné a rozbité okresky a okolo sebe rovinu. Nakonec se opět dostáváme na dálnici, kde nakonec stejně v jedné koloně uvízneme. Všude prší, auta stojí a nad kapotou auta se objevuje pára. Popojedeme, pára mizí. Po změně pruhu se pára neobjevuje a až po nějaké chvíli mi dochází, kde byl problém. Jeli jsme totiž za Audi, které se doopravdy vydatně bíle kouřilo z výfuku. Uff. Postupně se posouváme čím dál blíž na jih a počasí se pomalu zlepšuje. Opět shazujeme střechu a pokračujeme po dálnicích. Ale přecejenom je to trochu nuda a má spolujezdkyně si všímá, že pod námi vede velice pěkná zakroucená okreska. No, tak to zkusíme, ne? Sjedeme a hned vesnice. Ach jo. Naštěstí je hned za jejím koncem odbočka na Passe. Haha! Sice si trochu zajíždíme, ale přece takovou příležitost nenecháme jen tak. Během chvíle vyjíždíme po úzkých zakroucených cestičkách nahoru, pak trochu dolů, pak zase nahoru. Projíždíme i nějakým národním parkem, prostě idylka. Pak se zase vracíme na dálnici, která končí u města Terni a dál pokračujeme po okreskách. Jaké pěkné cesty! Projíždíme městem v kopci, okolo kterého se vinou další zakroucené cesty. Ještě před nějakou dobou jsem na dálnici, dával si kávu a doufal, že už to brzo skončí, ale teď jsem otočil o 180 stupňů. Skoro se mi nelíbilo, že už jsme skoro v Římě. Ale je to tak. Dojeli jsme k hotelu. Sice přibližně o dvě hodiny později, než jsem avizoval organizátorům, ale co už. Zatímco jsem čekal, než recepční zpracuje vše potřebné, tak mi zvoní telefon. Volá mi organizátor, jestli jsem na cestě. No ano, už jsem na recepci. Otáčím se a koukám, ti dva lidé, co seděli v baru a vypadali, že by mohli patřit ke stolečku s bannery Mazdy, k němu vážně patří. Hlavní organizátoři, Fredi a Daniela, byli vážně milí. Předali nám všechny potřebné informace, cedulky, visačky, drobnou pozornost a když jsem jim vysvětlil, že jsme se zdrželi, protože jsme potkali “Passe”, tak chápou, že tomu nešlo odolat. Vydáváme se na pokoj, který je vlastně velice fancy. Ale co jsem čekal od čtyřhvězdičkového hotelu, že ano?

A jak proběhla samotná akce s autokinem? Zvládla se Rudá Potvora vrátit zpátky domů? To vše se dozvíte už brzy!