Bezpečnost až na hranu šílenství

Kdykoli se v komunitě nadšených řidičů objeví téma nejnovějších asistenčních technologií, vždy je s železnou pravidelností následováno vlnou všeobecného odmítání. A ač nepatřím do tábora milovníků ryzího spojení jednoduché mechaniky s člověkem za všech okolností, naprosto rozumím důvodům, proč se tak děje.

Automobily od prvních okamžiků nebyly pouhými dopravními prostředky. Vlastně první auta byla spíše hračkami zámožných dobrodruhů, než že by byla s to nahradit tehdejší top technologii individuální silniční osobní i nákladní dopravy, totiž koňmi tažený povoz. Dnešní situace je úplně jiná, auto je běžnou součástí našich životů a slouží skutečně primárně jako dopravní prostředek, není to však zdaleka všechno.

I lidé, kteří nepatří mezi petrolheadskou komunitu, si řízení auta dokáží užít. Jakmile nastane ta správná konstalace, silnice je volná, počasí hezké a čas netlačí, je cesta autem sama o sobě skvělý relax. A tím hlavním, co odlišuje auta a motorky od prakticky všech ostatních běžných způsobů osobní dopravy, je možnost být součástí děje, mít nad cílem i trasou své cesty plnou kontrolu. To, že můžeme onen stroj ovládat, nás prostě těší.

Odtud pramení ony stesky mnohých motoristických nadšenců, jakmile přijde řeč na různé systémy, které dokáží převzít část onoho úkolu a s řízením nám pomáhají. A jak již jsem napsal, já to naprosto chápu. Čisté mechanické propojení člověka a stroje je něco specifického, co nelze ničím plně nahradit. Řidič se stává nedílnou součástí celku, paže jsou součástí mechanismu řízení, nohy jen dalším přepákováním táhel ovládajících škrtící klapku či brzdový systém. A každé zařízení, které se vklíní mezi tato propojení, nutně vytváří překážku ryzímu prožitku.

Druhá stránka mince je však stejně nepopiratelná. Auto je i oním dopravním prostředkem a s postupujícím časem rostou i nároky na komfort užívání a bezpečnost. Stejně jako v ostatních oblastech lidského počínání, i tady vstupuje do hry legislativa a normy, které mají za cíl chránit zdraví a životy. A ač je to někdy protivné, je to tak správně. Pokud máme technologická řešení, která mohou podstatným způsobem bránit nehodám, aniž by nás přehnaně omezovala, je rozumné je používat a dokonce i nařizovat jejich používání. 

Bezpečnostní opatření zkrátka mají své opodstatnění a argumentovat svobodnou vůlí každého člověka je v tomto případě velmi krátkozraké. Člověk je omylný, jeho názory i návyky se v průběhu života mění na základě zkušeností, které získává. V případě dopravních nehod však ona druhá šance, ona příležitost k prozření, že bezpečnostní pás vlastně vůbec není tak špatný nápad, už nemusí přijít.

Je však nezbytné najít rovnováhu. Rovnováhu mezi tím, aby automobil byl pro své uživatele i okolí co možná nejvíce bezpečný, zároveň však plnil všechny své ostatní funkce. A jednou z funkcí auta, na kterou se při tvorbě legislativy zapomíná, je radost z jízdy. Zábava. Ono to možná v onom světě paragrafů, studií plných tvrdých dat a obecně až akademické vážnosti může působit nepatřičně, ale zábava a radost je součástí lidského života. A dokonce nezbytnou součástí. Bez radosti se nedá žít úplně stejně, jako to nejde bez vody či jídla. 

Člověk, kterému seberete radosti, strádá. Propadá se do depresí, jeho každodenní starosti nejsou ničím kompenzovány, jeho duševní rovnováha je narušena. Takový člověk se stává nemocným. Ne, nekašle, nebolí ho noha ani nemá horečku, to však neznamená, že jeho stav není vážný. Dnešní doba však pro radosti nemá pochopení. 

Pokud někdo sedne do svého auta jen proto, že se chce zkrátka projet a užít si příjemné sobotní dopoledne, stává pro nemalou skupinu lidí vyvrhelem. Kde je odpovědnost? Neměl by si každý před tím, než se stane potenciálním zdrojem nebezpečí a nezpochybnitelným zdrojem exhalací ze spalovacího motoru, rozmyslet, zda to, co dělá, je skutečně nezbytné? Ano, to by jistě měl, ale proč by radost neměla být dostatečným důvodem?

Bohužel se stáváme obětí naší vlastní zodpovědnosti. Naše mentální nastavení se vlivem vážnosti všeho, co se na nás valí z médií, posouvá. Zvážněli jsme. Trápí nás změny klimatu, konflikty i nehody. Každý den na silnicích umírají lidé a my to teď víme. Nastupující generace ve světle obrovského objemu informacích o tragédiích a katastrofách (co lépe uspěje na přesyceném mediálním trhu?) získala pocit, že je s každým novým dnem svět horší. A že si lidstvo nezaslouží žádné radosti. Jako kdyby snad jedině pokáním a asketickým životem dokázalo odčinit hříchy minulosti. 

Auta se tak stávají právě pro onen pocit volnosti a radosti z řízení nepřítelem. Jako kdyby byl automobil nástrojem bezohledných volnomyšlenkářů, které je třeba zkrotit a přistřihnout jim křídla. Hlavním nepřítelem je rychlost, ta se nejsnáze změří. A data jsou základem každého systémového řešení. Mezi naprosto rozumné a oprávněné požadavky na současný vůz se tak vkrádají nové, ne až tak úplně promyšlené normy. 

V současné chvíli již jsou na trhu první vozy z povinným systémem akustického varování před překročením povolené rychlosti. Lidé, kteří tyto normy připravují, jistě jsou obeznámeni s technologickou úrovní současných aut (nebo by alespoň seznámeni být měli). Vědí tedy, že pobodná zařízení jsou dnes oprávněně zařazená mezi takzvané asistenty, tedy zařízení řidiči pomáhající, nikoli jej nahrazující. A to z dobrého důvodu.

Zatímco systémy jako ABS či ESP jsou jasným a nezpochybnitelným přínosem pro bezpečnost na silnicích a až nám berou trochu té plné vlády nad strojem, jejich povinné používání je v zájmu nás všech, zařízení z balíku asistované jízdy zatím nejsou dostatečně spolehlivá a neměla by proto být povinná. A toto platí především právě pro systém sledování maximální povolené rychlosti. 

Snad žádné auto, které jsem měl za poslední roky možnost vyzkoušet, nedokázalo hlásit rychlostní omezení spolehlivě. Někdy to značky přečte správně, jindy zkrátka ne. Do toho je tu také lidský faktor – ne všechno značení na našich cestách je provedeno správně, někdy se na nějakou tu ceduli zapomene. Podtrženo a sečteno – ikona s předepsanou rychlostí někde v přístrojovém štítu je jistě záslužná a řidiči může pomoci, její přesnost však má své limity. Povinné pípání při každém autem vyhodnoceném překročení povolenné rychlosti není prvkem zvyšujícím bezpečnost. Nemůže být. 

Máme tedy nepříjemné podezření, že je to snaha znepříjemnit řízení jako takové, vymýtit radost. Společně s nepřehlednou a mnohdy absurdní situací na našich silnicích a likvidačními tresty za překročení rychlosti, které často překračují snakce za skutečně závažné přestupky proti bezpečnsoti dopravy, se stávají součástí boje proti autům. 

Ne, nejsem zastáncem rychlé jízdy, určitě nechci nikoho nabádat k porušování předpisů či snad nějaké anarchii, onen boj zaměřený jen na rychlost už ale s bezpečností na silnicích nemá mnoho společného. Jsou tu však desítky mnohem závažnějších přestupků, kterým se však tolik pozornosti zdaleka nedostává. Opravdu nejsem přesvědčen o tom, že změny rychlostních limitů co 200 metrů spolu s hrozbou ztráty řidičáku už i za jedno přehlédnutí značky vyvolávají v řidičích klid a soustředění potřebné pro bezpečnou jízdu. A už vůbec si nemyslím, že by tomu jakkoli pomohlo zběsilé pípání zmateného asistenčního systému.