Abarth 595: Šílený Ital na dovolené v Provence

Abarth 595 Turismo jsme tady už v testu měli, a to v souboji s Mini Cooperem JCW, tento článek si můžete připomenout zde. Tématem dnešního článku tak bude spíše druhý pohled, a jeden nečekaný host. Vlastně dva.

Tak, jako už letos tolikrát, se nacházím na palubě letadla letu OS425 z Vídně do Nice. Airbus A321 Austrian Airlines v poněkud neklidném ovzduší dosedá tak jemně, až mi to vyráží sluchátka z uší a přerušuje píseň Dance Little Liar. Následuje několik neméně elegantních odskoků, a už si to unavený Airbus šněruje zleva doprava k nejbližšímu výjezdu  z dráhy. Strávil jsem v jižní Francii letos bezmála čtvrtinu roku, takže program následujících několika hodin mi opravdu nedělá velkou radost. Počkat si na kufr, v půjčovně vyzvednout nějaký nudný naftový krám za doprovodu arogantního chování týpka za přepážkou a něco přes dvě hodiny strávit na dálnici směrem na západ. 

Jenomže… občas mívají v půjčovně taky Giulietty, o které jsem psal už kdysi dávno. Že mi však na stole přistanou klíčky od Abarthu 595, to jsem nečekal ani náhodou. Stačilo říct, že mi fakt stačí malé auto, jelikož jsem sám, a ne, opravdu nemůžu zaplatit třikrát tolik za nový Mercedes E Klasse. Jo, já vím, že je skvělý. O pár minut později, když jsem se potupnými přískoky vymotal z patrového parkoviště (ta robotizovaná převodovka je ze začátku vážně nezvyk), si to malý Abarth hrdinně upaloval po dálnici vstříc západu slunce.

Měl jsem tedy čas zjišťovat, že se tohle auto až tolik neliší od běžné pětistovky, za jejímž volantem jsem urazil něco málo přes 20 000 km. I když, neliší. Jsou tu prvky známé, prvky povědomé a pak věci zcela nevídané. Za prvé, tohle auto opravdu jede. Výživná porce točivého momentu mu uděluje solidní dynamiku už v nižších otáčkách, auto ochotně zrychluje i na nejvyšší stupeň (jo, má to pořád jenom pětikvalt), a pro dálniční cestování je o tolik lepší, než základní motor 1.2 FIRE o výkonu 69 koní. Abarth cestuje bez námahy, která se u pětistovky musela nutně tu a tam projevit.

Jinak nepozoruju moc rozdílů. Řízení je kolem středu pořád stejně mrtvé, jen celkově tužší, auto je na svůj kraťoučký rozvor překvapivě stabilní, posaz za volantem je ale kvůli “sportovním” sedačkám poněkud méně pohodlný a snad i vyšší. To by tedy byla dálnice, ta je nudná snad v každém autě. Jasně, stále jsem se křenil jako pitomec, protože jsem jel Abarthem, ale za běžných okolností by to byla nuda. Mimochodem, ta maličká pětatřicetilitrová nádrž z běžné pětistovky je tady taky. Experti, jen co je pravda! Slibovaný dojezd 450 km se nekoná ani náhodou, neměl jsem odvahu. Dálniční přesun probíhal za 7.5l/100km, tohle uměla slaboučká pětistovka lépe. Ale Abarth také nemá 69, nýbrž 165 koní, a nebojí se předjíždět a vůbec, není to žádná slečinka, takže si trochu paliva navíc může dovolit. A vy máte aspoň čas se při častém tankování trochu protáhnout na čerstvém vzduchu.

Jelikož moje každodenní cesty jsou jedna velká nuda, čti: deset kilometrů rovně, kruháč, dalších deset kilometrů rovně, instinktivně jsem vyhledával příležitosti, jak si tuhle rutinu zpestřit. Mimochodem jsem tedy přišel na to, že Abarth je první auto, se kterým mi častý výskyt kruhových objezdů ve Francii vůbec nevadí, spíš naopak. Tahle věc je totiž geniální nástroj na kruhové objezdy. Přijet ke kruháči, na brzdách si podřadit o dvě, tři rychlosti, vlítnout dovnitř, před výjezdem na to zase pořádně šlápnout a honem ven. Tohle by mě bavilo snad donekonečna, rychlost, s jakou Abarth opouští kruhové objezdy díky krásnému zrychlení ze středních otáček, ta se prostě neomrzí. 

Abarth je ale hlavně showman. V černé barvě sice není tak křiklavý, kolemjdoucí se na něj stejně usmívají hlavně proto, že v něm poznávají původní pětikilo, ale ten zvuk, to je oč tu běží! Abarth dělá solidní bordel. Pravda, nakonec bych byl radši, aby ještě trochu na té show přidal,ale na sériové výfuky výkon více než slušný. Zvláště pak, když se naučíte trochu pracovat s plynem a naučíte tak Abartha pořádně střílet z výfuku. Ano, Octavia RS to dělá sama, automaticky a zní to pokaždé naprosto stejně. Abarth je jiný. Musíte mu trochu pomoct, při přeřazení okolo čtyř tisíc (takže městská jízda na piánko) s nafučeným turbem je potřeba hned po zatáhnutí za pádlo (máme toho robota totiž) zlehka povolit plyn. V ten moment se ozve rána jako z děla, a vy se jenom třepete, až to budete moct zopakovat. Garantuju, že od té chvíle se budete chovat jako pětiletý kluk, co se právě naučil říhat. Budete to dělat pořád, znovu a dokolečka, a hlavně tehdy, když je okolo co nejvíc lidí, protože je to přece cool a skvělé a všechny to baví zrovna tak, jako vás.

Byl by ale hřích nepodívat se s Abarthem na nějakou tu okresku. Jsme přece v Provence, a okolní krajina je přímo propletená okreskami. Většina z nich má sice dost hrbatý a obecně nekvalitní povrch, to si řekněme rovnou, ale najdou se i moc pěkné kousky silnice, stačí jen hledat. Trochu jsem se totiž bál, jak se bude Abarthu dařit na rozbitých cestách, které ze všeho nejvíc připomínají rozbité cesty třetí třídy kdekoli u nás, zvlášť poté, co jsem zjistil, jak se chová na výrazných nerovnostech v dálničním tempu. Nebudu vám lhát, ideální to teda není. Když to na rozbité cestě trochu rozpálíte, Abarth se všemožně zmítá, kymácí, a hlavně se dost pohybuje ve vertikálním směru, což není moc příjemné ani pohodlné. Ke cti malého zuřivce je však nutno uznat, že jsem nezažil sebemenší problémy se stabilitou a držením zvolené stopy, a to ani v zatáčkách. Abarth si sice vesele poskakuje, ale jede tam, kam mu ukážete. Jen ten spolujezdec by se vám tam dost pravděpodobně rychle pozvracel…

To na hezkém povrchu, to je jiná káva. I běžná pětistovka si nechala v zatáčkách líbit poměrně odvážné zacházení a jediný moment, kdy už stabilizace začala auto rovnat, nastal při poněkud neohrabaném pokusu fiátka vrhnout do zatáčky lehkým smykem (skandinávský švih, nebo tak nějak se tomu říká, ne?). Abarth je ještě lepší, naučil se mravům a posádku už neděsí zběsilými náklony, tolik typickými pro malá italská autíčka. A stabilizace se toho teda nebojí vůbec. Kolikrát se mi stalo, že se při ubrání plynu nebo na brzdách začala záď vesele šinout směrem ven a krásně tak utahovala stopu, přičemž ESP bylo naprosto v klidu. A to jezdím jako pan klobouk a myslím, že docela s citem. Abarth si ale zjevně chce hrát.

A tak jsme mu sehnali kamaráda na hraní. Kamaráda z domácího prostředí. Kamaráda, který už od pohledu musí roztrhat Abarth na kusy a poslat ho s brekem zpátky do Itálie, nebo Polska, nebo odkud to vlastně přivandroval. Sehnal jsem totiž Mégane RS. Mégane RS Trophy. Jo, přesně ten. 

To se vám tak stane, že přijdete v pátek večer z práce, zaparkujete Abartha před recepcí a že půjdete prohodit pár slov s majitelem hotelu. Je to fajn chlapík, máte spolu už něco odpito, prostě ho půjdete minimálně pozdravit a dáte si kafe. A tak přijde řeč na Abarth, jak že se mi líbí (on je David původem Ital, ze Sicílie), a jestli si nechci vyzkoušet jeho Megane RS. Cože? Vážně? Tak dobrá, chci, kdy? Tak prý sobota. 

No nakonec to byla neděle, ale tak to tady asi chodí. Vyrazili jsme tedy opět do kopců (Les Alpilles, doporučuju), že mi David ukáže nějaké silničky. Abartha jsme nechali v olivovém háji, už při přesunu sem se ukázalo, že na Megane RS fakt nestačí, ostatně kdo by čekal něco jiného, byl by blázen, a sedám do Renaultu, a to hned za volant. Nikdy jsem s tím nejel, ale že to bude až tak dobrý, to jsem fakt nečekal. Oproti skotačivému a rozjařenému Abarthu totiž najednou Mégane RS působí jako skalpel. Řízení je dokonalé, reakce na plyn naprosto pohotová, řazení skvělé i v kontextu nefrancouzských aut, a ty brzdy. Kriste pane, proč přede mnou někdo tuhle věc tak dlouho schovával? Jestli jsem byl někdy nadšený z Peugeotu 308 GTI, tak je dobře, že jsem neřídil nejprve Mégane RS, Peugeot by chtě nechtě působil trochu jako gumový medvídek, zejména pokud bychom se bavili o řízení a převodovce. 

Samozřejmě jsem nemohl prohnat Mégane pořádně, za prvé jsem řidičská lama, za druhé jsme byli na veřejných silnicích a za třetí auto nebylo moje, i tak bylo ale na každém metru znát, co je Mégane zač. David byl nakonec docela překvapen a dokonce několikrát přestal se svým lakonickým vyprávěním, netušil totiž, že ty silničky, které mi chtěl ukázat, už docela znám. Nakonec ale viděl moje nadšení a musel se radovat taky, tahle věc je prostě skvělá a hlavně funguje úplně všude. A příplatková Recara jsou dokonalá. Snad mi bylo jen trochu líto, že jediný zvuk, který výfuk Mégane RS umí, je nějaké beztvaré hučení, tady prostě vyhrál Abarth. Mám dokonce dojem, že se mi v jeden moment David snažil ukázat, kde bydlí Charles Aznavour, popravdě jsem si v tom kalupu ale ani nevšimnul, že tam nějaký barák byl.

Povzbuzen krásnými zážitky jsem se rozhodl zjistit, jak asi vypadají místní silnice v noci, což přineslo další setkání s Renaultem, tentokrát ještě legendárnějším. Existuje tu taková zakroucená silnička, místní tomu říkají Údolí smrti a patrně zcela právem, protože za dne je náročná, ale v noci opravdu nechutná. Zatáčky o nejrůznějších poloměrech, náklonech, změnou klopení uprostřed zatáčky, skály trčící do silnice, hluboké srázy bez svodidel a podobné lahůdky, a pokud jsou tam někde vůbec nějaké patníky, tak jedině kamenné, bez odrazek. První cesta bohužel vyšla dolů, a jenom jsem se ujistil, že asi nebude o co stát, protože vidět bylo prd, člověk se o změně směrů dozvídá až na poslední chvíli, rozum zkrátka velí, že tady to bude spíše o strachu, nežli o radosti. I tak bylo tempo dolů celkem svižné, ale objevil se nakonec někdo mnohem lépe připravený. 

Nahoru údolím se totiž řítilo něco s typicky francouzsky žlutými světly, nebo možná světelnou rampou, a já začal odhadovat, kde se asi potkáme. Samozřejmě to vyšlo na mou levou zatáčku, takže když se ta věc kolem mě s velkým burácením mihnula, stihnul jsem jenom zpozorovat, že to asi byl Renault 5. Modrý. A skutečně měl světelnou rampu. No dobrá, tohle auto bych si rád prohlédnul zblízka, ale teď už nebude příležitost, snad jedině kdyby se otočil a jel zpátky. A opravdu, uřvaná modrá věc se v záplavě žlutého světla vrátila zpátky tak rychle, že jsem málem ani nestačil dokouřit cigaretu. Blikání dálkovek, moje souhlasné pokývnutí hlavou opětované francouzem, modrá věc se otáčí a já tak tak nasedám a stíhám vyrazit za ní.

Byl to Renault 5 Turbo 2, nádherný kousek. Jeho široké blatníky, hranatá, nízko posazená kabina, krásná paprsková kola, to všechno prozrazovalo ušlechtilý původ s kořeny v rallye. A za volantem člověk, který silnici znal jako své boty, takže i přes podobné výkonové parametry (160 koní v sérii a hmotnost lehce pod tunu) jsem mu s malým Abarthem pořádně nemohl stačit, z části i proto, že jsem se prostě bál. V serpentinách a utažených zatáčkách ovšem Abarth funguje krásně, jen někdy se i přes přitomnost systému TTC simulujícího samosvor podaří protočit vnitřní kolo. Brzdy se krásně dávkují, převodovka v otáčkách řadí slušně rychle, a motor neunávně letí otáčkami za doprovodu sytého burácení. Jen to panické blikání výstražných světel i při trochu důkladnějším brždění je opravdu otrava. Dali jsme si tu cestu nahoru celkem dvakrát, a potom se modrá věc bez rozloučení vytratila. Nahoře pod hradem Les Baux jsem si opět zapálil francouzskou cigaretu, poslouchal zvuky chládnoucího auta a přemýšlel, co jsem právě zažil a jestli se mi to náhodou celé nezdálo. 

Když přišel čas Abarth odevzdat zpátky, byl jsem opravdu smutný. Vždycky jsem jej chtěl vyzkoušet a teď jej chci mít a jezdit s ním každý den. Ano, je vlastně celkem nepohodlný a nedokážu si představit, jak by zvládal nástrahy rozbitého Brna, na městské ježdění taky trochu žere. Sedí se v něm vysoko a standardní “sportovní” sedačky stojí vlastně za houby. Naopak robotizovaná převodovka není vůbec zlá, jenom s ní necouvejte do kopce, navíc je za příplatek, běžně se dodává manuál. 165 koní je víc než dost, ale současně je to asi minimum. Slabší verze, zvaná prostě 595, by asi nebyla tak zdivočelá. Otázka je, co by s Abarthem dělalo 180 koní, minimálně na mokru mají přední gumy dost práce i u prostředního Turisma. 

Ať tak nebo tak, možná si jej v nejbližší době nekoupím, zůstane však v mém srdci zapsán zlatým písmem. Sice za palivo vyžral polovinu mých diet, bolela mě z něj záda a koleno (od středového tunelu), ale Abarth 595 Turismo je mi velmi blízký. Nabízí totiž ten správný mix malého městského autíčka, totálního nesmyslu a rychlé hračky, který budete chtít používat každý den. Možná není tím nejpreciznějším ani nejrychlejším hothatchem, k tomu má skutečně daleko, dokonale to však vyvažuje čirou radostí z pouhého pobytu za volantem a tím, že z každé jízdy dělá zábavnou estrádu pro vás i vaše okolí. Jen se holt nesmíte brát příliš vážně, není to prý moc dobrý na nervy.