5 nejšerednějších supersportů planety

Nejvyšší liga. Haute couture. Prostě to nejlepší, nejprestižnější a nejdražší. V automobilovém světě jsou to superauta. Nebudeme teď bádat nad tím, jak se takové superauto definuje, protože všichni zhruba tušíme. Musí být placaté, malosériové nebo rovnou na zakázku, musí být taky rychlé. A musí stát jako činžák v Praze.

Nejspíš by mělo být i krásné. Když už do něčeho narvete motor z F1, postavíte to celé z karbonu, navíc tak dobře, že se to po prvním launchi nerozpadne, a najdete pár šílenců, co si místo činžáku raději koupí auto, s nímž reálně ani nelze jezdit na silnici, neměli byste to sakra udělat krásné? Jen se koukněte na omračující přímky Lykanu Hypersport nebo křivky Koenigseggu Agera (a zapomeňte, že existuje i model CCR). Co třeba Lamborghini Veneno? Aston Martin Vulcan? Všechno jsou to auta, která úspěšně balancují na žiletkové hraně krásy a naprosté šílenosti. Jde o to, neztratit rovnováhu. Což samozřejmě není jednoduché. Zákazník si žádá auto, u kterého bude jasné na první pohled, že není obyčejné a že činžáků už má majitel dost. Jenže i s neobyčejností se to dá festovně přehnat.

Připravte si blicí pytlíky, začínáme!

Panoz Abruzzi

U amerického výrobce automobilových specialit je obtížné vybrat jeden reprezentativní model. V aktuální nabídce najdete Roadster, který vypadá jako autíčko Hot Wheels po útoku včelího roje, a GTR-1 připomínající rozšlápnutou žehličku. Ale prvenství si bezesporu drží model Abruzzi z roku 2010.

Ve vnitřnostech najdeme šestilitrový osmiválec s kompresorem, šestistupňovou manuální převodovku a podvozek z vícevrstvého kompozitu REAMS, který je lehčí než karbon, stejně pevný a ještě k tomu se dá recyklovat, takže chráníte planetu. S výkonem 640 koní a krouťákem 820 Nm ‚auto‘ o hmotnosti 1,6 tuny dosáhlo na stovku za 4 vteřiny a maximálka činila 300 km v hodině. Když se ale dívám na fotky, musím neustále myslet jenom na to, kolik sestřelených srnek se vejde do čtyř zejících otvorů v přední části. 

V době uvedení bylo naplánováno vyrobit celkem 81 exemplářů, stejně jako závodů 24 hodin Le Mans. A pozor – auto mělo být street legal i v Evropě, takže ho teoreticky můžete potkat i tady. Honem se pokřižujte!

Weber Faster One

Po švýcarském přínosu automobilovému průmyslu jsme se před časem pídili zde – a to s jednoznačným závěrem, že není nijak zvlášť velký a nijak zvlášť aktuální. Přesto se Švýcaři nesmazatelně zapsali do všech žebříčků nejšerednějších aut všech dob – a to modelem Faster One z dílny výrobce supersportů Weber.

V době uvedení roku 2008 však kromě mimořádné šerednosti nabízelo i mimořádnou rychlost. Výrobce ho dokonce prohlásil nejrychlejším street-legal vozem na světě. Dvoumístnou placku o hmotnosti 1100 kg poháněl sedmilitrový, dvakrát přeplňovaný vidlicový osmiválec, který z plnotučného benzínu  vykřesal 900 koňských sil výkonu a 1050 Nm točivého momentu. Udávané zrychlení z nuly na sto bylo 2,5 vteřiny a maximálka překročila čtyřstovku. Míru odpudivosti se nikdy vyčíslit nepodařilo. Pokud má váš chvástavý soused v garáži Bugatti Veyron, s tímhle autem dostanou vaše závody, kdo dočůrá dál, slušné grády. 

Covini C6 W

Čím víc kol, tím víc supersport. Co na tom, že vypadá, jako by se právě vyplazil z potoka v uzavřené zóně Černobylské jaderné elektrárny, jak kdosi trefně napsal na internetu. Pokud vám zas někdo bude v hospodě tvrdit, že Italové vyrábějí jen krásná auta, mějte po ruce fotografii vozu Covini C6W. Když si člověk odmyslí ten pár kol navíc, vlastně není zas tak šeredný. Jenže pár kol navíc se odmyslet nedá a celek vypadá jako něco, co nakreslilo momentálně zaostalé dítě ze školky. 

Jedná to model s možná nejdelším časem vývoje. Myšlenku supersportu s šesti koly začal pan Covini z Piacenzy rozpracovávat už v sedmdesátých letech. Inspiroval se u Dereka Gardnera, šéfdesignéra monopostu Tyrell P34, jehož šestikolová formule si dokonce v F1 připsala jedno vítězství. Šest kol mělo mít oproti klasickým čtyřem samé výhody – snadnější zatáčení (natáčecí byly obě přední nápravy), lepší přilnavost díky větší adhezní ploše pneumatik, silnější brzdný účinek, dokonce i větší komfort na palubě. Jenom návštěva pneuservisu se kapánek prodražila…

Prototyp C6 W byl konečně představen v Ženevě roku 2004, tedy po celých čtyřiceti letech vývoje. A že se nám to čekání vyplatilo… ehm. Následný osud malosériové výroby, která počítala s osmi kusy ročně, je poněkud nejasný. K jejímu oficiálnímu spuštění totiž nikdy nedošlo.  
 

Yamaha OX 99-11

Skvělé motory, skvělé motorky, lodě, hudební nástroje. Tady Yamaha patří k nejlepším. S auty už to ale tak slavné není.  Za celou svou historii vstoupila značka do světa automobilů přesně dvakrát. Ani jeden z případů to nedotáhl do výroby, ten první se však pravidelně umisťuje na nejvyšších příčkách v žebříčcích krásy. Tedy ohavnosti. 

Když začala Yamaha dodávat motory do formulí 1, někoho ve vedení napadlo, že vlastní automobil určený na běžné silnice bude tou správnou výkladní skříní technologií. Tak vznikl prototyp OX99-11, sporťák s tandemovým kokpitem, přítlačnou plochou mezi blatníky a lapačem vzduchu za kabinou. A taky s motorem z F1, vidlicovým dvanáctiválcem uloženým uprostřed a zadním náhonem. Atmosférický motor s objemem 3,5 litru poskytoval vozu výkon 440 koní,  což na placku vážící 1150 kilo není špatné, hlavně ale ochotně točil až 10 000 otáček. Na stovku se vůz dostal za 3,2 vteřiny a maximálka činila 352 km v hodině.

Celkem vznikly tři prototypy, v dalších krocích to ale začalo skřípat. Nárokům Japonců nebyl schopný dostát žádný dodavatel a jednání se táhla tak dlouho, až v Japonsku uhodila ekonomická krize a bylo po ptákách. Můžeme si tedy jen představovat, jak se po silnicích prohánějí stroje připomínající zdivočelou pohovku ze studia Vernera Pantona.
 

Mitsuoka Orochi

Poslední z našeho seznamu není tak docela supersport. Výkon 230 koní, zrychlení z 0 na 100 za 5,7 a maximálku 245 už má dnes i nákupní košík v Lidlu, takže rozhodně nejde o rychlé auto. Nebylo ani nestoudně drahé. Je ale tak ohyzdné, že si své čestné místo tady zaslouží. Navíc se skutečně vyrábělo, ba dokonce prodávalo, celých sedm let! Malá japonská automobilka, která proslula především nelidskými experimenty na Nissanech (na vlastní nebezpečí si vygooglete Mitsuoka Viewt nebo Le Seyde), se v roce 2007 rozhodla obohatit svět o automobil vlastní konstrukce. Pod kapotou byl atmosférický 3.3 šestiválec z Toyoty Camry a pětistupňový automat, který přenášel skromný výkon na kola zadní nápravy. Zajímavá je tudíž hlavně kapota samotná.  

Pokud se marketéři domnívali, že si předchozími zběsilými kreacemi značka připravila půdu pro přijetí Orochi jakožto auta, které je vlastně docela hezké, dost se spletli. Nemůžu se rozhodnout, jestli vypadá spíš jako škeble z hlubin oceánu, nebo hromádka tabulek čokolády, které se roztekly na slunci. Nezachrání to ani ozdobné prvky v množství, za jaké by se nemusel stydět ani Mojsejovic obývák. A protože když do pekla, tak na pořádné kobyle, vyšlo Orochi v několika speciálních edicích, např. karbonová Kabuto, halucinogenní Evangelion nebo komiksová Devilman.

Jak by vypadaly vaše stupně vítězů v soutěži o nejhnusnější supersport? Dejte nám vědět v komentářích.