Když čtyři kola nestačí

U osobních aut tak nějak počítáme s tím, že jedna z jejich neměnných vlastností, bez ohledu na výrobce a cenu, je počet kol. Až na některé pokusy s tříkolkami má běžný osobní automobil vždycky právě čtyři kola. I tuhle zaběhlou a osvědčenou vlastnost se ale v historii snažili konstruktéři změnit. Výsledky byly většinou co do výhodnosti a pokroku dost rozpačité, občas vyloženě mizerné, ale i tak si zaslouží slepá konstrukční ulička “šestikolek” naší pozornost. Je totiž na co se dívat.

Dneska si připomeneme některé zástupce třínápravových osobáků. Vybral jsem vozy, které nezůstaly jen ve stádiu předprodukčního prototypu, ale opravdu jezdily po silnici, případně závodních okruzích a dokonce bylo možné si je koupit. Což ale často neznamená, že této možnosti využily nějaké velké zástupy zákazníků. Lidé jsou zkrátka konzervativní a až na jednu výjimku šestikolky nezaznamenaly v historii žádné velké úspěchy. 

Tyrrell P34

Legendární formule Tyrell P34 se dvěma předními nápravami je asi první šestikolý “nenáklaďák”, se kterým jsem se ještě jako dítě setkal. Měl jsem totiž tohle auto v modrobílých barvách Elf jako angličáka. A upřímně řečeno se mi tenkrát vůbec nelíbil. P34 je pravděpodobně nejznámější šestikolá formule, protože to jako jediný dotáhl až do Formule 1. 

Myšlenka monopostu s dvěma předními nápravami je připisována Dereku Gardnerovi, šéfkonstruktérovi Tyrellu. Začátkem sedmdesátých let dominovalo závodům F1 Ferrari díky svému dvanáctiválci s výkonem bezmála pět set koní. U Tyrellu se ale museli spokojit s o sto koní slabším osmiválcem Cosworth. Gardner tedy přemýšlel, jak výkon motoru převést efektivněji na vozovku a zlepšit ovládání vozu. Experimenty s pohonem všech kol nepřinesly kýžený úspěch, proto došlo na na první pohled bizarní řešení s dvojicí předních náprav.

I přes problémy v prvních závodech a několikeré odstoupení z důvodu závady vybojovaly nakonec modrobílé šestikolky v roce 1796 třetí místo v poháru konstruktérů a ač jejich piloti nikdy nedosáhli na zlato, dostali se několikrát na medailové pozice několik medailových pozic včetně jednoho prvenství. Tento dílčí triumf motivoval Gardnera do dalšího úsilí, ale i přes mnohá vylepšení se úspěch z premierové sezóny už nikdy nepovedlo zopakovat. Po nepříliš dobrých výsledcích v roce 1977 nakonec zlomila Tyrellu P34 vaz firma Goodyear, která přestala vyrábět malé pneumatiky na přední kola. Později byla šestikolá konstrukce zakázána i pravidly F1, tudíž se tato zajímavost už na okruhy nikdy nevrátila.

Sluší se zmínit, že v nižších soutěžích byly šestikolé monoposty mnohem běžnější. Ať už v uspořádání s dvojicí náprav vpředu jako Tyrell, nebo vzadu, namátkou jmenujme třeba March 2-4-0, nebo Williams FW08B. K masivnímu rozšíření ale nikdy nedošlo, výhody většího množství kol byly vždy převáženy negativy z tohoto rozložení plynoucími.

Cowini C6 W

Jako pocta výše zmíněné formuli vzniklo mezi roky 2004 a 2016 několik kusů supersportu, který zvenčí nápadně připomíná Ferrari 360 Modena. Teda až na počet kol, vpředu jsou totiž dvě nápravy. Vůz, který vznikal pod taktovkou Ferrucia Coviniho se vyráběl kusově a vznikly nízké desítky exemplářů, přesný počet není znám. K dispozici byla zákazníkům uzavřená i otevřená verze, i přes úctyhodnou délku karoserie usadil vůz vždy jen dva cestující. O pohon se starala V8 od Audi umístěná uprostřed, jejích 325 kW dokázalo šestikolku rozpohybovat až na úctyhodných 300 km/h. 

Vůz je z velké části vyroben z karbonu a sklolaminátu, váží tedy jen necelých 1100 kg, na závodním okruhu je vcelku schopný, ale nijak nevyniká. Tedy pokud se nebavíme o ceně – Cowini sice přesnou cenu nikdy neprozradil, výrazně prý ale převyšovala cenovku Ferrari Enzo. 

Panther 6 

Covini ale nebylo prvním osobním autem s dvěma nápravami vpředu. O necelých třicet let dříve, ještě v dobách, kdy formule Tyrell závodila v F1, se v malé britské automobilce Panther Westwinds zrodil kabriolet Panther 6. Dílo designéra Roberta Jankela vzniklo ve dvou exemplářích, kromě výše vyobrazeného černého vyrobili ještě bílý. Obě auta jsou v soukromých sbírkách dodnes a zůstávají pojízdné. 

Vůz byl velmi luxusně vybaven, nabízel digitální přístrojovou desku, klimatizaci, automatický hasící systém, telefon, nebo třeba televizi zabudovanou v palubní desce. Pod kapotou burácel osmilitrový osmiválec dopovaný dvěma turbodmychadly a spřažený se třístupňovým automatem. Vůz prý teoreticky dosahoval rychlosti přes 320 km/h, ale reálně to nebylo nikdy dokázáno. A vzhledem ke sbírkové ceně dvou existujících vozů už asi ani nikdy nebude. Což je velká škoda.

De Leotard Renault 5 

Dost bylo běžným smrtelníkům nedostupného luxusu, pojďme k lidovějším variacím na téma šest kol v osobáku. Renault 5 asi není třeba představovat, svého času jich dost jezdilo i u nás. Francouzský podnikatel Christian de Leotard si vybral právě tento lidový vůz jako ideální základ pro výrobu terénního speciálu se zdvojenou zadní nápravou. Ve spolupráci s karosárnou Tissier vytvořil vůz připomínající něco mezi minidodávkou a pojízdným skleníkem a doufal v prodejní úspěch. Ten se ale příliš nedostavoval a tak se v rámci propagace vydal dokonce i na Rallye Paříž-Dakar. S šestikolkou se sice neumístil nijak zvlášť dobře, ale náročný pouštní závod dokončil, prý bez jediné vady na vozidle, což je samo o sobě úctyhodné. 

Bohužel ani to nepřineslo kýžené prodeje. Vůz byl totiž  příliš drahý a až moc praštěný. Poslední snahou o popularizaci pak bylo vytvoření šestikolky ze závodního Renaultu 5 Turbo s motorem uprostřed, což byla zároveň jakási labutí píseň tohoto svérázného projektu. Celkem vzniklo asi 50 kusů vozu, z nichž některé se dochovaly dodnes, ostré Turbo ale bohužel v roce 2003 celé shořelo.

Saab 906 Turbo

S podobným nápadem jako Leotard přišel v roce 1984 i švéd Leif Mellberg, který si do parády vzal podařený Saab 900. Ten se nikdy nevyráběl ani jako kombi, ale pouze jako pětidveřový liftback, případně sedan nebo kupé. To ale Mellberga mrzelo a tak na základě liftbacku vysochal poměrně svérázně tvarované šestikolové kombi. Některé detaily sice tak úplně nesedí (podívejte se třeba na napojení linie horní hrany dveří na zadní okno, případně poněkud odbyté umístění zadních světel), ale odhlédneme-li od vzhledové nedokonalosti, byl to vlastně docela praktický automobil. 

Obě zadní nápravy zůstaly nehnané, seriový turbomotor roztáčel přední kola. Interiér doznal značných změn, přibylo zde luxusní stereo, chladnička, televize a velká kožená křesla pro zadní pasažéry. Cena za takovou úpravu převyšovala hodnotu Saabu 900 Turbo hned čtyřikrát, o prodejní trhák se tak i vzhledem k diskutabilnímu vzhledu nejednalo. Celkem vznikly tři exempláře, do dnešních dnů se dochoval pravděpodobně jen jeden. 

Sbarro Cadillac TAG Function Car

Myšlenku stavby kombíku z modelu, který nikdy kombi variantu neměl si adoptoval i Franco Sbarro. Tento známý švýcarský karosář vyrobil mezi lety 1978 a 1980 celkem třiadvacet pojízdných šestikolových kancelářích na bázi Cadillacu Eldorado. Ve spoupráci s francouzskou společností Techniques d´Avant Garde (TAG) vybavil interiér tohoto mohutného 722 centimetrů dlouhého behemóta vším, co potřeboval správný osmdesátkový byznysmen. 

Čtveřice telefonů, psací stoly, 2 barevné televizory, video, místo pro zapisovatelku vybavené elektrickým psacím strojem, do stolu integrované účetní kalkulačky, diktafon, lednice…nechybělo tu zkrátka nic, z paluby Cadillacu šlo v klidu řídit jakýkoli byzys. A to samozřejmě v maximálním pohodlí plném veluru a kořenového dřeva. Do vozu se nastupovalo zadem, zvedla se celá záď včetně zadních světel a nárazníku – to aby bylo nasedání co nejpohodlnější. Sbarro plánoval i nástupce na bázi novějšího Cadillacu s ještě větší nástavbou, ten ale nakonec nevznikl kvůli nízké poptávce a astronomické ceně.

Mercedes-AMG G 63 6x6

Víte, já ho sem ani nechtěl dávat, ale je mi jasné, že výčet šestikolek bez tohoto snu každého saudského šejka/ruského oligarchy by nebyl kompletní. V Mercedesu prostě kohosi napadlo, že když se na jejich armádní džíp, který se omylem stal ikonou luxusu nevkusu a nabubřelosti přidá další náprava, uspokojí to každého zákazníka, pro kterého je více vždy lépe a jeho oblíbené slovo je “balšoje”. 

A tak vznikla tahle abominace a ano, byl to prodejní hit. A i když Mercedes už tuhle šestikolku nevyrábí, objevila se spousta firem, které tenhle nápad okopírovaly a s více či méně změnami v něm pokračují dále. Podivný džípo-pickupo-luxusní náklaďák tak pravdpodobně bude sloužit jako poznavací znamení pro “rovnější” i nadále. Ať už má vepředu hvězdu, nebo nějakou jinou značku.

Tak to bylo sedm klasických šestikolových aut. Na koho jsem zapomněl? A kdo sem nepatří? Napište nám do diskuze.