Determinace lidí podle auta

Parodie aut – východní a jiné bloky

Možná vás také ovane nostalgie dětství, když vidíte mizet Žígo v modravém obláčku jedovatých zplodin. A možná jen chcete nebýt, když vám po hodině marného stopování na krajnici D1 zastaví Oltcit a vy víte, že to je peklo na 4 kolech. Automobilový průmysl v minulém století si vůbec nehezky pohrával se svými východními soudruhy, když jim vytrvale zatajoval výhody koncepce „vše vpředu“ a nechal je stát „jak kůl v plotě” (vzpomínáte na legendární projev M. Jakeše?) s vařícím motorem i v třeskutých mrazech, reznoucím plechem pod lakem included již v branách Mototechny nebo omamným výkonem na úrovni dnešních babet. Přesto, nebo proto, se najde skupina jedinců se zvráceným sebemrskačským fetiš zaměřením a vášní pro věci, které nefungovaly ani jako nové, kteří zakládají fan pages a verbují i mládež k jakýmsi pokusům. 

Jet se Škodnou na dovolenou k moři může jen masochista. 

Italské sráče – sportovní duch a sexy interiér

Dnem pořízením italského vozu začíná proces užívání zrovna pojízdného kusu. Typický majitel si totiž pořídí auta minimálně dvě, to druhé na díly po první návštěvě autorizovaného servisu, kdy je mu vysvětleno, že si pořídil sociální verzi Ferarri, která sice vypadá jako hranatý trabant, ale sdílí stejnou cenovou politiku náhradních dílů. Pokud mu vydrží finanční toky a manželka, tak následuje třetí kousek na méně zrezlé části karosérie. K tomu zoufale shání prostornou garáž, častěji však do roka zamoří široké okolí bydliště a přilehlá parkoviště těmito skvosty italské sabotáže inženýringu, nakupují v hojné míře montážní pěnu, Hammerit-přímo-na-zkorodovaný-povrch a silikon. Jde vlastně o jakousi sebedestrukční kombinaci sběratelství a obsese, která končívá rozvodem, cestou na šrotiště nebo plácáním po zádech dalšímu zoufalci s Cuore Sportivo ve hrudním koši. Nezřídka pak pronásledují ostatní majitele po diskuzních fórech, vzájemně se ujišťují o jedinečnosti technických řešení (což je ostatně pravda, protože nikdo jiný nedokáže vymyslet a vyrobit pět zcela různých verzí alternátoru od osmi dodavatelů pro jeden motor, přičemž nefunguje ani jedna) a dští kečup na všechny ty nudné bezporuchové japonské vozy.

Se Siri nepotřebujete tlačítka předvoleb 1 – Pepa odtahovka, 2 – Vrakáč Sluštice, 3 – Hajzl prodejce.

Americký sen – na velikosti záleží

Pamatujete si scénky z Bullitův případ nebo z Ramba, kde americké auto letí obloukem hodným Pavla Ploce, dopadne jako Chuck Norris a pokračuje jako Usain Bolt? Tak to je, přátelé, film. Realita je taková, že ten průtokový ohřívač vpředu přemísťuje galony benzínu z kufru zpátky dozadu výfukem k pobavení nás ostatních V8 soundtrackem, při němž vlhnou mladé maminky, chlapečci si utírají soply a tatínkové rozlévají pivko. Uvnitř sedí povětšinou zastydlý puberťák odkojený nenaplněnou touhou ochutnat pravou americkou Coca-Colu, polepeným pokojíčkem plakáty z ABC a vyrůstající na dědovo vyprávění o Američanech v Plzni v pětaštyrycátým. Když doroste, zestará, naroste mu pupek, doktor mu podá brýle, na pleš si uváže emerickou vlajku a pořídí ten nejdelší vrak z bazaru na Libeňáku, který tam za ty roky statečně bránil kopřivám prorůst plotem. Najednou věci dávají smysl. Zemědělské slícování, koženkové čalounění připomínající lino a imitaci dřeva závazně koketující s bakelitem nevidí, a masivní pozadí a břicho spolehlivě vyplní křesla, která v Detroitu původně sloužila v zasedačce Boba Lutze pro návštěvy správní rady GM. Když zůstane z mrzké výplaty vrátného na hlídaném parkovišti ZaparkujLevně něco na benzín u Ono, projede oblíbené sudé stanice na rádiu, pustí si A/C a svět je přes nekonečnou kapotu zase hezkým místem. 

Opravovat džípáka po výplatě před panelákem může jen skalní fanda US ekonomiky.

Žabožrouti – roztomilé, ale nahovno

Francie, hrdá to země… plná vidláků, ovládající stěží svůj po staletí zakonzervovaný jazyk nesrozumitelný zbytku světa, produkující vozy nezadající si spolehlivostí s těmi italskými pouze s tím rozdílem, že ani nejedou, nejsou sexy, kolébají se ze strany na stranu a spolehlivě vyjdou z módy spolu s další stávkou odborů nebo uklízeček na WC v metru. Ne, tohle auto si nekupujete srdcem, ani pro jeho užitné vlastnosti… vlastně musíte být i tak trochu dekadentně naivní, aby vás oslovily teplé křivky karosérie pokryté polštáři. Můžete namítat, že mít ve znaku lvíčka nebo pipinku je nápadité pro rozvoj dětské duše, ale při pohledu na blikající palubku vám asociace vánočního stromečku úsměv nevykouzlí. Alespoň se můžete utěšovat vědomím, že další majitel bude ještě větší chudák než vy, protože bude kupcem posledním.

Někdy je důvod, proč věci stojí tolik, kolik stojí… a proč na faktury z oprav potřebujete vázací pásku.

Německá liga – na ja, uberauto, ale kto to saplatit

Když jste majitelem německého vozu, jste buď mafián, podnikatel, politik nebo jiné synonymum českého tisku. Zvláštní kategorií je pak článek s nadpisem „mladík v luxusním Bmw“, doplněný o fotografii černého vraku v hodnotě dvou platů „sales assistant“ nebo pro nás dříve narozené “prodavačky”. Technicky dostanete sofistikovaný stroj, který v době svého vzniku nutil výše zmíněná individua ke vstupu do politických stran, pochopitelně za účelem rozvoje všeobecného blaha, postupem času však cíle padaly stejně jako hodnota vozu, takže se omezily na příležitostné prznění mladých asistentek a v případě vozu na přeprodej v půl ročních intervalech. U ojetin se kupci shlukují na srazech, kde si vyměňují zkušenosti o svých „bejvalkách“, kolik kdo do ní vrazil bytů nebo vztahů, smutný dokladem závislosti na e-shopech s ND bývají i děti, které tatínkům se zápalem ve tváři pomáhají před vchodem měnit funkční celky nutné k pohybu vpřed či vzad. Neveselou scenérii pod lampou veřejného osvětlení dokresluje hlídka MP, snažící se dopátrat majitele „momentálně“ nepojízdného vraku bez POV na zcela holých pneu velikosti R19, z pod kterého ostentativně vykukuje čůrek motorového oleje či jiné kapaliny. Samostatnou divizi tvoří Das Auto, která víru ve spotřebu dokázala zhmotnit do zázraku jménem 1,9TDi, kdy sice máte oprávněný pocit traktoru, ale jde o prémiový segment, tak si to vy tupci uvědomte a vibrace, smrad a hluk dál ignorujte. Opel (Sopel) a Ford (Fix or repair daily) netřeba rozebírat, zkratky jsou výmluvné samy o sobě.

Být králem dálnice je jako chtít vyhrát hádku na internetu, máte pravdu, ale jste stále vlevo.

Korejec – je to něco jako sex s vlastní ségrou

Na tom autě vlastně není nic špatně, je sice plné šedých plastů, má motor s turbo dírou velikosti Hvězdy smrti, špatné odhlučnění a neexistující antikoro ochranu, ale během let se v rámci šetření ostatní producenti natolik přiblížili přízemním nárokům šetřílků, že i vy si teď můžete dopřát jízdu svého bankovního účtu na konec parkoviště a zpátky. A kdo by tomu pořád nechtěl uvěřit, může si to třeba pustit v televizi… nebo v rádiu… a kdo by neměl ani rádio, řekne mu to… no soused, třeba ten z Boleslavi. Tedy, ten by mu dříve vytloukl DPF filtr, než by připustil, že jeho český sen je naprosto stejný produkt své doby, ehm, poptávky. Takže na Hnoji není nic špatného, stačí si to pořád opakovat, parkovat za rohem, aby vás nikdo neviděl a na dovolenou létat s EasyJet.

Můžeš vyhrát obchodní válku na papíře, ale ne uplácat ze sraček kuličku, aby jezdila líp než Oktávka! Nikdy!

Japonci – a nakonec… přijede japonec

Tohle je ožehavá pravda, kterou si ne každý chce připustit. Můžeme na sebe dělat v zrcadle šikmé oči, sypat si rýži do vlasů, oblékat psa do kimona, ale na konci máme plnou nádrž, žádné diskuzní fórum o opravách a auto, které nastartuje ráno, večer, venku i u tchýně před barákem. Jo, má divný interiér, malá sedadla, ono je vlastně celé malé, ale jezdí, nesere se a nikdo ho nekrade. Takže když odhlédneme od klasické argumentace přizdiškodovkářů, kteří japonce nikdy neměli – a co ND, víš kolik stojí tohle? Nevím, protože se to nikdy nerozbije. A o tom to je.

Možná to nejsou nejzábavnější auta na světě, ale pokud chcete jezdit vy a ne auto na podvalu…

Česká a britská auta – ale… konec už byl, ne? 

☺