Střípky z historie Volva: Severské kabriolety

Jaký typ vozidel byste tak tipovali, že bude vyrábět jedna z nejseverněji situovaných automobilek světa? Značka, jejíž vozy jezdí nejčastěji v chladné Skandinávii? Nějaké robustní vozy z pohonem čtyř kol, nebo velká SUV připravená na jízdu po ledu a sněhu? To všechno se v Göteborgu vyrábí. Na první pohled nepochopitelně má ale švédský výrobce i poměrně bohatou tradici ve výrobě vozů s koncepcí, která se pocitově hodí spíše do slunného středomoří. Dneska společně zavzpomínáme na několikero kabrioletů, které nejen, že Volvo vyrábělo, ale také (až na výjimku) úspěšně prodávalo v zemích, kde průměrná roční teplota mnohdy nepřeleze deset stupňů Celsia.

ÖV4 “Jakob” (1927)

Hledání kabrioletů Volvo začneme hned u nejstaršího sériově vyráběného modelu značky. Z dvou set sedmdesáti pěti vyrobených ÖV4 (jméno znamená öppen vagn – otevřený vůz, číslo značí obsaditelnost čtyřmi pasažéry) jich dvě stě pět vyjelo v konfiguraci s plátěnou stahovací střechou. Zbylé vozy pak byly buď pick-upy, nebo šasi připravená pro nástavbu libovolných karosérií. Vůz se začal prodávat v roce 1927, přezdívku Jakob získal podle jednoho z prototypů, z nichž vycházel. Další prototypy měly jiná mužská jména, evidentně se ale neosvědčily.

První Volvo kabriolet poháněl řadový dvoulitrový čtyřválec (jako většinu dnešní produkce, takže ti, kteří teskní po “tradičních” pětiválcích ve skutečnosti nejsou tradiční ani trochu) o výkonu skromných 28 koní. Poháněl zadní nápravu přes třístupňovou nesynchronizovanou převodovku. Po vzoru Henryho Forda si šlo vůz objednat v jakékoli barvě, pokud to byla černá modrá s černými blatníky. 

PV36 “Carioca” (1935)

Seriová Carioca se shrnovacím střešním panelem a jediný exemplář kabrioletu od karosárny Nordberg.

Další vyrobená Volva už dostala do vínku střechu a na vítr ve vlasech si museli zákazníci počkat necelé desetiletí. Model PV36 přezdívaný Carioca byl prvním Volvem s aerodynamicky tvarovanou karoserií a nechyběl u něj už ani pro značku typický důraz na bezpečnost. Torzní tuhost karoserie a ochrana posádky ve voze byla oproti soudobým evropským vozům na špici. Pod kapotou bilo řadové šestiválcové srdce s výkonem osmdesát koní, do interiéru se vměstnalo šest osob na dvě lavice. Řadící páka tak logicky nebyla umístěna mezi sedadly, ale trčela zpod přístrojové desky.

Právě kvůli udržení oné příkladné tuhosti ale nebyla Carioca plnohodnotným kabrioletem. Dostala jen shrnovací panel v horní části střechy. Takové řešení se ale nepozdávalo karosárně Nordberg, která si vyžádala jedno šasi vozu a vystavěla na něm vlastní plnohodnotný kabriolet, který následně nabídla zástupcům automobilky jako možnost spolupráce. Protože ale vůz z malé karosárny nedosahoval kvalitativních standardů značky, byl tento projekt zrušen a plnohodnotné kabrio zůstalo vyrobeno jen jedno jediné.

Volvo Sport (1956)

Uplynulo pár dalších let, Evropou se přehnala druhá světová válka a Volvo se začalo soustředit na export vozů za oceán. V USA tou dobou letěly okázalé ploutvaté bouráky a kabriolety se prodávaly jak teplé housky. Na výrobu velkého šestimetrového korábu nemělo Volvo zkušenosti, ani kapacitu, konstruktéři se ale zhlédli v tehdejším Chevroletu Corvette. Menší dvoumístný roadster, který se navíc prodával za relativně vysoké ceny, působil jako ideální generátor zisku. 

Jenže – narozdíl od amerických konkurentů neměla Göteborgská automobilka k dispozici žádný silný osmiválec. Ve Volvu tak vyrazili cestou odlehčování a postavili v té době revoluční vůz, jehož konstrukce není nepodobná některým dnešním sporťákům. Na trubkovém rámu osazeném podvozkovými komponenty z vozu PV444 totiž spočívala lehká laminátová karoserie. Poháněn řadovým čtyřválcem dosahoval vůz výkonu sedmdesáti koní a maximální rychlosti 155 km/h. To nebylo v té době špatné, na americkou konkurenci ale zdaleka nestačil. Nakonec bylo tak vyrobeno jen 67 kusů a většina z nich se prodala v domovském Švédsku.

P1800 roadster (1961)

To další pokus o exportní kabriolet dopadl už o poznání lépe. Volvo se totiž rozhodlo nikoho nenapodobovat a šlo svoují cestou. Výsledkem se stal model P1800, jedno z nejikoničtějších Volv vůbec. Zdařilý design z pera Pella Pettersona dal vzniknout celkem třem karosářským variantám. Suveréně nejvíce vozů vzniklo s karoserií kupé – jeden z nich je i to vůbec nejojetější auto na světě, bývalý vůz dnes již bohužel zesnulého Irva Gordona. Naštěstí ale došlo i na výrobu kabrioletů a také velmi zajímavých shooting brake (těm se kvůli bohatému prosklení přezdívalo Sněhurčina rakev). 

I tady byl pod kapotou “jen” řadový čtyřválec, tentokrát naladěný na sto, později až sto dvacet koňských sil. Vůz byl v průběhu výroby (1961-1973) pravidelně vylepšován, poslední verze tak měla už například i kotoučové brzdy na všech kolech, čtyřstupňový manuál s overdrivem, nebo třístupňový hydroměnič. Není bez zajímavosti, že podle některých je P1800 roadster vůbec nejhezčím Volvem všech dob. Při pohledu na nestárnoucí tvary karoserie se není čemu divit. 

Volvo 66 GL Cabriolet (1977)

Bohužel ne všechny výtvory bez střechy, které sjížděly z výrobních linek Volva oplývaly elegancí předchozího kabrioletu. V roce 1975 se světu představuje Volvo 66. Jde vlasntě jen o přeznačkovaný DAF 66 a Volvo tento model získává v rámci fůze s nizozemskou automobilkou. Malý lidový sedan se od ostatní evropské produkce lišil hlavně variátorovou bezstupňovou převodovkou, díky které mimo jiné uměl couvat stejně rychle, jako jet dopředu. Díky tomu vznikla ve Skandinávii tradice couvacích závodů, což je mile praštěná forma motorsportu.

Jinak na malém lidovém vozítku ale nebylo mnoho zajímavého. Proto se ho pokusili v Holandsku trochu ozvláštnit a udělat z něj kabriolet. Bohužel to příliš slavně nedopadlo. Měkká karoserie se velmi kroutila, do vozu zatékalo a navíc byla takto upravená šestašedesátka nepoměrně drahá a taky dost ošklivá. Nakonec se tedy prodalo jen pár desítek kusů, dnes se jedná o raritu, ani dnes ale není nikterak zvlášť ceněná.

262c Solaire (1981)

V roce 1980 se společnost Solaire v Kalifornii rozhodla ve spolupráci s Volvem přestavět padesát prestižních kupé 262c na limitovanou sérii kabrioletů. Všechny měly být vyvedené v elegantní černé barvě se světle béžovým interiérem, shrnovací plátěná střecha měla tři vrstvy a zajišťovala komfort i v silném dešti. Do roka tedy vzniká první pětice těchto vozů, dva z nich obratem cestují do Göteborgu, kde podstupují několik testů, mezi nimi i testy nárazové. Ty ale ukazují, že tuhost bezstřešné karoserie je nedostatečná a vůz při nárazu má tentenci se ohýbat.

Ne snad, že by soudobé kabriolety byly o mnoho bezpečnější, Volva řady 200 ale platily v USA za absolutní špičku a dokonce tyto vozy sloužily dlouhá léta úřadu NTHSA jako příklad nejbezpečnějšího vozu světa. Narušit tuto cenou image křehkým kabrioletem by bylo krátkozraké. Projekt je tedy obratem zastaven a do dnešních dnů se dochovaly pouhé tři vozy. Jeden z nich patřící belgickému sběrateli byl dokonce zpětně otypován a je jediným exemplářem schváleným pro silniční provoz. 

Volvo C70 (1997 mk1, 2005 mk2)

V roce 1997 začíná éra nejúspěšnějšího kabrioletu Volvo vůbec. Poslední model vyrobený na tehdy deset let staré platformě P80 (Volvo 850), Volvo C70, předznamenává konec ostrých hran v designovém jazyce automobilky. Pohledné kupé následuje v roce 1997 i elegantní kabriolet s elektricky stahovanou pětivrstvou plátěnou střechou. Ta nejen, že odolává i přívalovým dešťům, ale v klidu zvládá i zimní provoz. Velké kabrio s charakterními pětiválci je ideální cruiser na výlety i parťák pro každý den (a autor článku není vůbec zaujatý, protože to černé, co je výše na fotce rozhodně není jeho – pozn. red.). 

Po úspěchu první generace přichází v roce 2005 nástupce. Ačkoli na první pohled je nejviditelnější změnou instalace pevné skládací střechy (vůbec poprvé v historii automobilky), která ještě více prohlubuje univerzálnost vozu, došlo i k jednomu poněkud nešťastnému rozhodnutí. Zatímco první generace vycházela z platformy vozu vyšší střední třídy a tak měla dostatečný rozvor, ale třeba i poměrně luxusně pojatý interiér, druhá generace se musela spokojit se základem v platformě P1, která je ale v automobilovém světě známá hlavně jako C1 od Fordu. Velmi zjednodušeně se tak dá říci, že základem pro velký kabriolet se stal Ford Focus. Interiér je tak stisněnější, plastovější a za své vzala i pohodlná plavnost vozu. Prodeje pozvolna klesají a tak končí tento vůz v roce 2013 bez nástupce.

A to byla zatím poslední kapitola příběhu o Volvech, která dopřejí řidiči vítr ve vlasech. Pevně doufám, že slůvko “zatím” je tu napsané právem a časem se dalších otevřených Volv dočkáme. Fanouškovské skicy vozu Polestar1 bez střechy totiž vypadají tak dobře, že by byla věčná škoda, aby zůstalo jen u nich. A ačkoli to od severského výrobce možná nedává na první pohled smysl, kabriolety s přeškrtnutým chladičem mají v automobilovém světě své nezastupitelné místo. Snad nezůstane dlouho prázdné.

Jsem si vědom toho, že jsem zde několik máloseriových modelů vynechal, babrat se ale v nuancích jednotlivých modelů a v tom, že tu a tam vzniklo pár kusů kabrioletu v nějaké soukromé karosárně bez přispění automobilky by nebylo ani příliš zajímavé, ani informačně exaktní.