Škoda Enyaq 85: Elektromobilem na dovolenou k moři? Vždyť už to dnes není žádná výzva

Článek o dobrodružné a strastiplné cestě elektromobilem k moři už je posledních pár let takovou letní povinností všech českých automobilových časopisů a ani Autíčkář není výjimkou, i když to občas vezmeme „svým stylem“. Třeba předloni se okružní cestou přes několik států pochlubil Marek zde a Renault Megane mu dělal věrného společníka. Cesta mu uběhla hezky. Je mladý, free, cool a nevím co ještě, ale hlavně (zatím) bezdětný. Zdržení na nabíječkách nebo třeba situace, kdy je některá z nich nefunkční, ho tak nemuseli tolik stresovat. Letos jsem se tohoto důležitého úkolu chopil já v mnohem tradičnějším stylu – dva dospělí, dvě malé děti a týdenní dovolená na severu Itálie. Tady může být v určitých chvílích každá minuta kritická!

Čtu to v diskusích stále – „elektromobil by mi stačil klidně na 99% jízd“. Ono to tedy před lety začínalo na mnohem menších číslech, ale s rozvojem a pokrokem se to stále zvyšuje. A já si vždycky říkám – proč ne 100%? Opravdu je to taková oběť, jet k moři autem na elektřinu? Opravdu kvůli takovým trasám někdo drží doma spalovací auto? A jak jinak to zjistit než to prostě vyzkoušet.

Své auto jsem tedy tentokrát nechal doma a půjčil si jeden z neprodávanějších elektromobilů v naší zemi – Škodu Enyaq a to rovnou té nejlepší variantě 85. Jeden silný elektromotor na zadní nápravě, 82 kWh baterie a nejdelší normovaný dojezd ze všech Enyaqů, až 578 km. Auto po posledním faceliftu přijelo s novou barvou „Olibo Green“, která u zákazníků slaví velký úspěch a v kombinaci se stříbrným oplastováním je auto zase o něco zajímavější. Zpětně musím uznat, že jsem šel s kanónem na vrabce a o něco dramatičtější by bylo vzít třeba nejzákladnější verzi s padesátkovou baterií, ale nepředbíhejme.

Myslel jsem si, že delší cestu elektromobilem bude lepší dopředu plánovat. K tomu skvěle slouží třeba stránka A Better Route Planner (abetterrouteplanner.com). Stačí zadat trasu, vybrat z databáze auto, stanovit počáteční a konečný stav nabití a plánovač vám řekne kde přesně a na jak dlouho stavět. Opravdu skvělý pomocník, kde si můžete porovnávat třeba i auta dřív, než si nějaké koupíte. A výsledek mě překvapil. Systém mi naplánoval jen dvě velmi krátká nabíjení (na 9 a 14 minut). Pečlivě jsem si vše poznamenal. Ano, i s vědomím, že děti stejně dost možná zbourají každý harmonogram během prvních dvaceti kilometrů. Ale snaha tam byla, a to se počítá.

Po převzetí auta jsem zkusil druhou cestu – jako bych jel s klasickým autem. Prostě do navigace zadám cíl a nechám to na autě, ať si poradí. Auto bylo ještě optimističtější, vyžadovalo jen jednu delší (25 minut) zastávku, a to je vše. To je vážně lepší, než bych čekal a věřím, že už jen kvůli dětem bude jistě stavět častěji – třeba jen proto, že plyšák spadl pod sedačku a je potřeba záchranná akce.

Cílem cesty bylo Bibione, které sice neskrývá žádnou historickou památku či pamětihodnost a vlastně ani prakticky žádné místní obyvatele (trvale tam žijí necelé tři tisíce lidí, ale v sezóně je tam v jednu chvíli i několik set tisíc lidí), ale má velmi pozvolný vstup do moře (pro malé děti ideální), večer velmi živé centrum města a fajn ceny. Z Českých Budějovic to je jen lehce přes 620 kilometrů a cestou tam, po překonání Alp v půli cesty se pak jede 300 km prakticky z kopce.

Nakonec při balení a typickém předdovolenkovém shonu nestíhám z domácí 230V zásuvky nabít, jak bych chtěl, a vyjíždím s 86 %. Není to úplně ideální, ale nevadí. Obzvlášť Rakousko je na dálnicích doslova obsypané ultrarychlými nabíjecími stanicemi (300 a 400 kW). Než to doma tlačit ze sítě hodiny, je lepší si na nich postát o pár minut déle. Enyaq už od začátku cesty ukazuje, že při dálkovém cestování je ve svém živlu – matrix světla neoslňují protijedoucí, adaptivní rekuperace výborně předvídá a nezbrzdí zbytečně moc, Travelassist drží auto spolehlivě v pruhu a s dobrým značením zvládne i prudší zatáčky. Podvozek DCC nastavuji na nejměkčí možnost a zbytek posádky už po pár kilometrech spokojeně spí. Dotazů, jestli už tam budeme, jsem tedy na pár hodin ušetřen.

Enyaq mě žene vpřed a stále tvrdí, že to zvládne až do Villachu. Díky nižšímu nabití na začátku mám trochu strach, protože už tam nezbývá moc velká rezerva, ale chci to zkusit. Jenže řízení v noci pro netrénovaného člověka není jen tak. První zastávku si dělám u Linze. Baterie má ale stále nad 50 % a nabíjení by ani nebylo příliš rychlé, tak se přípojováním auta nezdržuji. Protáhnu se, dám si kafe, odskočím a jedu dál. Ani posádka se nebudí, hurá.

Kafe nefunguje. Když se motám kolem Salzburgu, zas cítím, že to není ono. Autu to nevadí, snad by beze mě dojelo až do cíle, ale podezřele často nestíhám hýbnout volantem, aby mi nevyskakovalo upozornění na nečinnost. Chce to pauzu a nakonec se rozhodnu zastavit u té původně plánované nabíječky a zkusím se na hoďku prospat. Bohužel se auto nabíjí rychleji a vstávám po 40 minutách. Škoda, že nejde rychlonabíjení omezit jako u AC.

Auto je skoro nabité a mě naštěstí trocha spánku taky pomohla. Vyrážím vstříc Alpám. Škoda, že z nich v noci nic nevidím. Nevadí, impozantní panoramata si užiju cestou zpátky. Přibližně v polovině cesty u Tauerenského tunelo nás čeká nejvyšší bod celé trasy a poté se jede vlastně už jen dolů. Když dojíždím k Villachu, auto nabíjet nepotřebuje, ale temné nebe začínají rozrážet první paprsky vycházejícího slunce, a to přivádí k životu i děti na zadních sedadlech. Udiveně zjišťují, že tam opravdu ještě nejsme a klasicky „chtějí čůrat“. Zastávka se hodí a nakonec auto stejně připojím k nabíječce, ať to pak nemusím tolik řešit u ubytování.

Zbytek cesty už jen příjemně plyne. Auto se stále hezky pohupuje. Postupně jsem získal k autopilotovi důvěru a poznal, co vše zvládne sám a kde bych měl být obezřetný. Italský ranní provoz začíná houstnout. Po projetí Udine už se tak nějak řadíme do kolon se všemi ostatními turisty, kteří typicky v sobotu ráno najíždějí do svých destinací. Ještě několikrát zastavíme, ale jen na protáhnutí a záchod. Při cestě nyní víc oceňuji udržování odstupu od vpředu jedoucího auta. Nejdelší kolony jsou klasicky na posledních kilometrech, ale nakonec se zadaří a dojíždím se skoro polovinou kapacity baterie v autě.

Takže cesta tam? Buď dvě kratší nabíjení nebo jedno delší, kolem 25 minut. A tohle má být to omezení, které brání mít elektromobil jako hlavní nebo jediné rodinné auto? Upřímně jsem si původně myslel, že to bude komplikovanější, a nakonec vlastně pořádně není o čem psát. Vždyť kdo po cestě alespoň jednou nestaví? Ano, uznávám že trochu omezující to být může, protože zastávka by měla být ve správnou chvíli s ohledem na dojezd, ale opravdu mi připadá, že se toho v médiích dělá mnohem větší problém než to ve skutečnosti je.

Týden ubíhá jako vždy. Moře, pláž, hotelový bazén, spálené čelo, nos, záda a ani nevím co ještě. Hlavně ale každé dopoledne jedeme na výlet po okolí. Třeba do zoo, aquaparku nebo samozřejmě do Benátek. Kilometry naskakují a začínám hodně oceňovat možnost klimatizování interiéru na dálku. Tohle ocení nejen rodič, co se pokouší usadit rozžhavené děti do rozžhaveného auta. Sice to jedno nebo dvě procenta sežere, ale v tomhle počasí to opravdu stojí za to. Ohledně nabíjecí infrastruktury není Itálie žádná pustina, ale určitá omezení tady jsou – kartičky, tarify, sítě…a taky ceny. O těch si ale řekneme něco až příští týden.

Cesta zpět už není o moc složitější než cesta sem. S plánováním už si hlavu nelámu. Auto zná své limity a počítá třeba i s vyšší spotřebou na dálnici. Navíc cestu zpět z dovolené, jako každý rok, máme spíš výletovou, takže se po trase zastavujeme na všemožných místech. Nakonec projíždíme pár kilometrů i po Slovinsku kde vznikla třeba úvodní fotka, která snad vypadá jako nějaké AI. Pak už jen nabít doplna (na 96% za 41 minut), plus jedna krátká přestávka před Linzem pro jistotu (7 minut, dobito 15 kWh) a domů dojíždím s 6%.

Za týden jsem najezdil 2106 km s průměrnou spotřebou 16.6 kWh/100 km. To mi přijde jako skvělý výsledek. Dost tomu pomáhá třeba Rakousko, kde je rychlost omezena na 100 km/h. Ano, s EV mohu jet 130, ale bůhví, jak bych řešil pokutu, která by mi po měsíci přišla, když auto není moje, a složitě se dohadovat na posílání technického průkazu… Zkrátka jsem splynul s okolím a obzvláště pod Salzburgem jel zkrátka stovkou. Polovinu Itálie jsem prostál v nekonečných kolonách, ale kde se dalo, držel jsem se zákonných limitů.

Takže dovolená elektromobilem? Žádné drama. Klasiky jako Itálie, Chorvatsko nebo třeba Polsko bych se vůbec nebál a po těchto zkušenostech ani není potřeba nějak speciálně plánovat. Většina EV má svou aplikaci, kde si trasu auto naplánuje samo. Otázka to může být v destinacích jako Španělsko, ale tam už snad většina z nás volí cestu letadlem. A Enyaq – ten to zvládl na jedničku. Jediným místem, kde jsem nedostal přesně to, co bych očekával, je rychlost nabíjení. Škoda deklaruje až 175 kW, ale mě se i s předehřátou baterií a velmi nízkým procentem nabití nepodařilo dostat nad nějakých 135 kW i na silných 400 kW stanicích. Jasně, není to žádná tragédie a v rámci celého týdne jde počítám o doslova jednotky minut, které bych asi ušetřil, ale i tak to zamrzí. Ve všem ostatním splnil vše, co jsem od něj čekal.