Modulární auta: slepá ulička, nebo technologie budoucnosti?

V automobilovém světě máme nespočet různých kategorií a druhů aut, které se vzájemně liší a každé se hodí na jiný účet. K odvezení balíku slámy logicky potřebujeme jiné auto, než se kterým vyrazíme na obchodní jednání, nedělní výlet s rodinou, nebo na vyjížďku s větrem ve vlasech v paprscích zapadajícího slunce. Jenže co kdyby tohle všechno zvládl jediný vůz?

Velmi zjednodušeně se takové myšlenky pravděpodobně honily hlavou Stuttgartským inženýrům, když začátkem devadesátek pracovali na konceptu Mercedes-Benz VRC. Zkratka nemá nic společného s rallye, znamená to Vario Concept Car a šlo o jakési designové cvičení, jehož výsledkem byl plně funkční prototyp vozu, jež v sobě kombinoval kabrio, kupé, kombi a pick-up. Na jeden Mercedes celkem slušná řádka využití. Pravda – designově to není žádná velká sláva, ale variabilita vozu byla příkladná. Bohužel ale tento koncept skončil po představení v roce 1994 v muzeu a Mercedes nadále vyrábí pouze jednoúčelová auta. 

Samotná myšlenka variabilního vozu s vyměnitelnými panely karoserie je nepřekvapivě ještě mnohem starší, než blankytně modrý Mercedes z devadesátek. Vlastně bychom ji mohli vystopovat už kdesi u Fordu model T, který se vyráběl v mnoha různých variantách. Kromě obligátního osobního vozu, kupé a kabrioletu se dal pořídit i jako pick-up. Což byla ryze užitková verze oblíbená mezi farmáři, “městský” člověk o ní ani nezavadil. Teda alespoň do roku 1929, do Velké hospodářské krize. V této nesnadné době se totiž pohonné hmoty prodávaly výhradně na příděl a majitelé užitkových aut měli nárok na znatelně více paliva. 

Atak se tehdy mnoho “téček” v kupé nebo kabriu změnilo pokoutně po dílnách na pick-upy, aby svým majitelům přinesly nárok na větší objem benzínu. Když pak prodej na příděl skončil, auta se zase přestavovaly zpět na “luxusnější” verze. Pravda, s jednoduchostí úpravy Mercedesa z úvodu nemohl Ford soutěžit, ale díky shodnému šasi byla výměna karoserie překvapivě snadná.

Ale nechme “plechovou Lízu” raději odpočívat a pojďme zase do trochu modernějších dob, tentokráte na přelom sedmdesátých a osmdesátých let. Giorgetto Giugiaro se tou dobou zabývá na první pohled nudnou kategorií vozů. Snaží se totiž vymyslet co nejefektivnější taxík pro New York. O tom, jak to celé probíhalo a proč se nakonec geniálně designovaný taxík po americkém velkoměstě nikdy neproháněl, se rozepsal Honza ve svém článku, který doporučuji prostudovat. 

Protože z taxíku nakonec nic nebylo, rozhodl se Giugiaro na základech svého konceptu stavět dál. Jedním z vyplývajících konceptů byla třeba Lancia Megagamma, kompaktní MPV, které předběhlo dobu o zhruba dvacet let, nebo o poznání odvázanější Capsula. Jak je vidno z obrázku výše, vše důležité se nachází v sendvičové podlaze a co se děje nahoře je vlastně pro provoz auta jako takového celkem nepodstatné. Něco trochu podobného, jako u toho výše zmíněného Fordu T. Capsulu šlo ale přestavět během pár minut a myšlenka byla taková, ženy bylo možné si ony nástavby možné půjčovat v dealerstvích výrobce. Pokud by vás tedy třeba čekalo stěhování, stačilo dojet svým osobákem na určené servisní místo, dát si tam espresso a odjet s dodávkou. Podvozek zůstal váš, ale nástavbu bylo nutné po využití vrátit. 

Jenže pořád tu byla nutnost jezdit na nějaká servisní místa a to už vlastně vyjde nastejno, jako kdyby tam řidič přesedl do úplně jiného auta. Mnohem lepší je vůz, kterému stací jen malá úprava, ale jinak si vše potřebné vozí sebou. Zajímavě na to šli u Chrysleru, když v roce 1990 představili šílený Voyager III Concept. V přední části se nacházelo malé městské autíčko s jednou řadou tří sedadel a malým čtyřválcem, které šlo provozovat buď samostatně, nebo ho bylo možné přípojit k zadní části s dalšími osmi místy a hlavně dalším motorem. Takže v “dlouhé” konfiguraci měla přední i zadní část svůj samostatný motor včetně samostatných klimatizačních jednotek a okruhu elektroinstalace. Šílené? Zcela jistě. Praktické? No, nakonec zas tak moc ne. Ale zmínku si tenhle nevzledný jezevčík dneska určitě zaslouží.

Modulární šílenosti ale neslou zdaleka jen doménou minulého tisíciletí, objevily se i po přelomu milénia. Třeba takový Citroën C-Crosser. Než toto jméno dostal přeznačkovaný Outlander, nesl ho hrdě v roce 2001 zajímavý koncept vozu pro volný čas. Vepředu to byl takový plusmínus normální futuristický Citroën, za B sloupkem ale začínala legrace. Střecha vozu byla rolovací a zadní stěna se zase teleskopicky zasouvala do podlahy. Vůz tak mohl být kabrioletem, kombíkem, ale i pick-upem. To vše samozřejmě na propagačních fotkách doplňoval obligátní surfování prkna, kajaky a lezecká vybava. Jo, tenkrát byly ještě SUV skutečně “sport utility”. 

Dobře, dost ale bylo různých konceptů, modulární auta se skutečně i vyráběla. Tedy, nebylo jich moc, ale něco přeci jen najdeme. Pravděpodobně nejpodařenější zástupce téhle kategorie je  Nissan Pulsar NX Sportbak, který šlo pomocí dvojice nástaveb modifikovat na kupé, kombi, kabrio (včetě mého oblíbeného kabrio kombíku), nebo dokonce i improvizovaný pick-up. K vozu se prodávaly i plátěné dílce střechy, targy z místa nad předními sedadly šlo snadno složit na vyhrazené místo v kufru. 

Tenhle pěkný Nissan se vyráběl mezi léty 1986 a 1990 a do Evropy se oficiálně nikdy nedovážel. Narazit na něj tady u nás se tak rovná raritě. Fakt, že je jeden z nich dokonce v současnosti na prodej je opravu malý zázrak. Pokud máte rádi japonské obskurnosti a mrkačky, těžko najdete lepšího adepta na rozšíření vozového parku.

Kromě Pulsaru se objevilo v historii ještě několik dalších modulárních aut. Z kategorie “to se moc nepovedlo” jmenujme třeba Citroën Pluriel. Vůz, co uměl být třídveřový hatchback, nebo případně kabriolet se střechou, která se skládala sice špatně, ale za to pak nešla naložit do auta a tak byl majitel nucen vyrážet na letní cesty se strachem z deště. Ale teoreticky s ním šlo odvézt míchačku, a to se počítá. 

Z českých luhů a hájů si nelze nevzpomenout na zluťoučkou Felicii FUN. Dvoumístný pick-up, který se odsunutím zadní stěny měnil na plážové vozidlo pro čtyři. A z kategorie “jednoduché, funkční a rafinované si zmínku zaslouží Fiat Panda Cargo box – jednoduchá plastová nástavba, která se montovala místo zadního víka kufru a z městského prcka rázem udělala minidodávečku.

Uživatelský modifikovatelná auta se zkrátka čas od času někde objeví, aby se na ně pak zase na nějaký čas pozapomnělo. Až na Nissan se ale zatím nikomu nepovedlo použitelné modulární auto dotáhnout do sériové výroby. V moderních vizualizacích různých automobilových start-upů se princip modulovatelného auta objevuje celkem často a působí tam jako něco úplně primitivního a jednoduchého. Ale historie nám jasně ukazuje, že od vizualizace, potažmo konceptu, vede do výroby ještě velmi dlouhá cesta. 

Chybí vám v dnešním článku nějaké modulární auto? A považujete je za fantasmagorickou zbytečnost, nebo byste je brali jako užitečné pomocníky pro každý den? Napiště nám do komentářů