Hot hatch ze staré školy. Mini Cooper JCW nadchne každého petrolheada

Před nějakou dobou jste si mohli přečíst můj test Autobianchi A112 Abarth. Napsal jsem v něm, že je to skvělý hot hatch, protože nemá moc výkonu, a tak se s ním dá jezdit ostře a hnát ho na limit, aniž by člověk přestavoval opravdové riziko pro široké okolí. Také jsem uvedl, že to pro současné hot hatche neplatí, jsou moc rychlé, takže je potřeba se buď opravdu krotit, anebo být za šílence. Obojí mi přijde proti logice zábavy, tudíž svezení v těchto autech příliš nevyhledávám.

Náhoda tomu chtěla, že si mé přesvědčení o nesmyslnosti moderního sportovního hatchbacku prošlo ostrou zkouškou. Já si totiž původně do Prahy jel pro elektrické Mini SE. To mě zajímalo, těšil jsem se na klidnou nákupní tašku, se kterou budu drndat po Brně, poslouchat Beatles a vám pak napíšu něco o tradičním britském knedlíku v moderním balení.   

Když jsem se však objevil u českého zastoupení s tím, že si jdu vyzvednout ostrovní eko vůz, slečna se na mne nevěřícně koukla a pronesla: „Ale ten tu není.“ A do háje, pomyslel jsem si, tak já budu muset domů vlakem. Jenže ona pokračovala: „Počkejte, zeptám se šéfa, je tu volné to černé, to byste si odvézt mohl.“ Zatímco se chopila telefonu, já začal očima hledat, jaký že černý kus myslí. A pak jsem jeden uviděl, s rychlými pruhy, rudou střechou a dvojitou koncovkou výfuku.

Ne! To nemyslí vážně, okamžitě mi projelo hlavou. No, jak už víte z fotek, myslela. Místo s ekologickým přibližovadlem jsem odjel s kapesní raketou osazenou dvoukomorovým turbem přeplňovaným dvoulitrovým benzínem, sportovní převodovkou, závodním podvozkem a několika hrdými nápisy John Cooper Works. „No teda, co s tebou budu dělat,“ říkal jsem si cestou domů.

Ještě před moravskou metropolí jsem se rozhodl, že když už jsem dostal hračku, tak si tedy budu hrát a uvidím, jestli mě bude bavit aspoň tolik, jako to Autobianchi. Opravdu důkladně jsem auto celý týden testoval, abych si mohl udělat co nejpřesnější obrázek o tom, jestli mi i současný hot hatch dokáže učarovat. 

Začnu statickou obhlídkou, protože už když stojí, Mini umí zapůsobit. Jenže mi přišlo, že je silně cítit, že útočí hlavně na první signální. Atraktivní kombinace černé a červené, až nesmyslně velká litá kola, retro tvar a JCW sportovní paket v prvních chvílích způsobují neovladatelné zvýšení tepu. Stejné dojmy auto vyvolává uvnitř. Černý strop, atraktivní kožené sedačky s britskými vlajkami, pedály z nerezové oceli a startování tlačítkem ze stíhačky, všechno je to vzrušující.

Nicméně když prvotní nadšení opadne, člověk si začne všímat detailů, u kterých zjevně dostal styl přednost před funkcí. Třeba onen retro tvar karoserie je sice cool, ale způsobuje, že zevnitř není kvůli kolmému oknu vůbec vidět na semafory. Vlastenecká mohutná přední sedadla vypadají krásně, nedá se však za ně sednout. Kruhové zdobení v palubní desce možná vyvolává pocity nostalgie, jenže pro svůj tvar pojme jen malý displej. A takových věcí je v autě víc. 

Lepší je to neřešit a jít jezdit, od toho je Mini JCW především. A tady to začne být vážně zajímavé. Už nastartování povadlé srdce opět rozbubnuje, jelikož motor se probírá temným, řízným zavrčením. Samozřejmě je poznat, že má pouze čtyři válce, ale laděná dvojitá karbonová koncovka výfuku opravdu zní pěkně. Tedy než se jednotka ustálí na volnoběhu, který je možná až trochu zbytečně tichý. 

V úvodu se Mini samo nastaví do módu zvaného Mid, který má být takovou zlatou střední cestou vhodnou pro běžné přesuny. Auto je v něm klidné, byť s dostatečnou rezervou výkonu třeba pro náhlé předjíždění. Potom je tu režim Green, jenž je v provedení JCW víceméně do počtu. Motor silně otupí a displej na sloupku řízení začne ukazovat, kolik kilometrů navíc jde získat eko jízdou – děkuji, nechci.

Ta pravá zábava se dostaví po zatažení za další páčku ze stíhačky s nápisem Sport. Přístroje zrudnou, auto se celé přiostří a začne zlověstně vrčet. Dobře, tady si nemůžu odpustit poznámku, vrčení až dunění jde bohužel z reproduktorů. Venku je pořád poměrně ticho. Ne snad že by jednotka neměla zajímavý zvuk, jen je prostě trochu moc utlumená. Umělé přibarvení ale nepůsobí vyloženě rušivě a sedí k naturelu auta, takže vlastně nevadí. 

Motor samotný v daném nastavení funguje opravdu krásně. Aby také ne, ve specifikaci JCW má výkon 170 kW při 5200 až 6200 otáčkách za minutu a točivý moment 320 Nm při 1450 až 4800 ot/min. V kombinaci s váhou jen 1350 kg tak táhne vpravdě výrazně v celém spektru. Návdavkem díky dvoukomorové konstrukci svého přeplňování nemá žádný turbolag, takže auto okamžitě reaguje.

Dokáže si poradit i s občasnou zradou pro JCW povinné osmistupňové automatické převodovky, která, ač ji výrobce nazývá sportovní, má tendence i při intenzivním zrychlování řadit nahoru zbytečně brzy. Taky občas umí cuknout – ještěže má pádla s rychlými reakcemi a v manuálním režimu vůbec nezasahuje do změny převodových stupňů.  

Řízení je také na dnešní poměry až neobyčejně dobré. Je krásně tuhé a dá se o něj opřít. Navíc, přestože je elektrické, výrobci se nějakou magií povedlo propašovat i trochu zpětné vazby. A aby toho nebylo málo, netrpí na torquesteer neboli tahání za volant, což je jinak u takto výkonných předokolek často k vidění.

Na ostrých a absolutně spolehlivých brzdách bez sklonů k vadnutí se zadní část auta mírně zavlní a jako by sklouzne do zatáčky, aby na výjezdu opět mohl přijít neutuchající nával výkonu. To vše spolu s malou a tuhou karoserií, koly v rozích a rozkročeným postojem vede k tomu, že Mini se nejlépe cítí v zatáčkách. Ne snad že by nezvládalo dálniční přesuny, ale je to právě zakroucená okresní silnice, kam patří. Je až neuvěřitelné, jak rychle mi umožnilo se jí proplétat. 

Šasí samotné si též zaslouží jen slova chvály. Přestože mi na první dojem přišlo zbytečně tuhé, na vedlejší cestě jsem poznal, že je to oprávněně. Na kvalitním asfaltu Mini vycestovat po tečně ven dlouho nenechá. Podobně funguje i na dírách. Jistě, zde už jsem se musel trochu víc hlídat, přece jen byla přilnavost omezenější, na druhou stranu auto i zde zvládá vysokou cestovní rychlost. 

A pozor, on i ten limit se dá najít. Je to v jiných rychlostech než u Autobianchi, ale kupodivu stále tak na hraně morálky (ne silně za ní, jak si pamatuji z i30 N). K tomu je i na něm auto čitelné, protože kola o přilnavost přichází postupně a nezáludně. Je to zajímavé a pro mne nové, poněvadž v Mini JCW člověk může tlačit pořád poměrně dost a přitom ještě nejede úplně šíleně. Auto je stále spíš hravé než dravé – to už mezi moderními sportovními hatchbacky není běžné. 

Davidova troška do mlýna: 

Ono totiž tohle Mini, nezávisle na velikosti kol, obouvá pouze uzoučké 205 milimetrové cvičky. Takže ve chvíli kdy s ním začnete trochu “cvičit”, se okamžitě hlásí o slovo nepatrnými náznaky kvílení a to i zapnutým asistentům navzdory. Pak už stačí jen malý krůček navíc a skutečně si připadáte na limitu. Na jednu stranu je to fajn, přesně jak Jarda popisuje, i když jeho morálka je nějaká pochybná, i na galuskách můžete pelášit. Na druhé straně jsem se však nemohl zbavit pocitu, že by mu prospěly širší tradiční rozměry 225/45/17 nebo 225/40/18. Z nich by se pak, krom špetky gripu navíc, vytěžilo díky vyšší bočnici i nějaké dodatečné pohodlí. Posunul by takový zásah Miníka o úrověň výš? Nebo by mu jen pokazil tu hravou osobnost? Diskuze může začít.

Což mne vrací k mé otázce z úvodu. Dokázal mě tedy i moderní hot hatch pobavit? Řeknu to takhle. Kdybych nebyl líný, asi bych se jal trochu upravit článek o A112. Já se bavil přímo královsky. To intenzivní dunivé zrychlení, sklouzávající se zadnice, přesně trefený apex a zase vodopád výkonu, a tak pořád dokola zas a znova a ještě jednou. Auto umí vyvolat opravdu působivý dojem. Super!

Ještě je potřeba doplnit cenu. Asi si to dovedete představit, vždyť čtete článek o Mini. Základní tříválcové stojí 679 900 Kč – na takhle malé auto dost peněz. Specifikace JCW stojí 971 100 Kč – na takhle malé auto hrozně moc peněz. Testovaný kus s příplatky se propracoval na 1 087 242 Kč – na takhle malé auto cenový nesmysl. K tomu je potřeba připočíst spotřebu, která podle intenzity hraní osciluje mezi 8 – 15 litry na sto kilometrů. Ale to nemá cenu vůbec řešit, ani jedno z čísel zákazníky značky stejně netrápí.    

Verdikt

Místo s bateriovým hrcátkem jsem strávil sedm dní ve společnosti malinké závodničky, které jsem dřív odsuzoval. Už to a priori dělat nebudu, neb Mini JCW mi ukázalo, že existuje i boží moderní hot hatch. Nekonečný zátah motoru, skvělé, komunikativní řízení, výborné brzdy, perfektní podvozek a ještě ne úplně nedosažitelný limit dovedou zařídit hodiny a hodiny zábavy. A že je auto nepraktické a trochu pouťové? Na to jsem v první zatáčce zapomněl.

Technické údaje

Mini John Cooper Works

Motor: dvoukomorovým turbem přeplňovaný zážehový čtyřválec 1998 cm3
Nejvyšší výkon: 170 kW (231 k) při 5200-6200 ot/min
Nejvyšší točivý moment: 320 Nm při 1450-4800 ot/min
Provozní hmotnost: 1350 kg 
Maximální rychlost:  246 km/h
Zrychlení 0-100km/h:  6.1 s 
Spotřeba výrobce kombinovaná: 6.6 l/100 km
Spotřeba v testu: 10.9 l/100 km 
Základní cena: 679 900 Kč (Mini Cooper 1.5 l tříválec)
Základní cena s testovaným motorem: 971 100 Kč (Mini John Copper Works)
Cena testovaného kusu: 1 087 242 Kč