Kam s ní? Registrační značka jako nechtěný, ale i stylový prvek

Vytvořit konečnou vizuální podobu automobilu bývá občas docela oříšek. Vše se musí podřídit zákonům, ať už jde o bezpečnost, aerodynamiku nebo samotnou legislativu. I proto je takřka nereálné, aby se prvotní návrh designu vozu přesně shodoval s tím, co nakonec zamíří do výroby.

Dílčí i rozsáhlé změny se během vývoje týkají snad každého prvku – ať už se jedná o světlomety, krytky, mřížky, spoilery nebo samotné velké plechové díly. Do této skládačky rozhodně patří i registrační značka, respektive prostor pro její umístění. Někdy jde o nutné zlo, jindy naopak krásně zapadne a tvoří neodmyslitelnou součást celku.

Snad každý stát má pro tuto povinnost jiná pravidla. Značná část výrobců, ale někdy i samotní majitelé, se tak ve snaze zachovat čisté linie nebo praktičnost snaží dojít k elegantnímu kompromisu. Ostatně někteří koncoví vlastnící vozů jsou nakonec nejraději, když po příjezdu do cíle mohou značky sundat.

Pojďme se podívat na výčet netradičních, stylových, ale i kompromisních řešení umístění oné plechové cedule, díky které si každé auto nese svoji „unikátní identitu“.

Nad úrovní zadních světel

(Toyota Corolla E80, Citroën SM)

Začnu asi tím, co mě k sepsání tohoto článku vůbec ponouklo.

Řada z nás autíčkářů to jistě zná – ze zvědavosti, nebo častěji spíš z nudy, scrollujete hlavní stránku Facebooku a mezi záplavou memeček, reklam, vtipných videí a podivných věcí, které vás vlastně ani nezajímají, se objevují inzeráty z automobilových bazarových skupin. A občas se tam najdou opravdu zajímavé věci.

Na mě takhle jednou vyskočil inzerát na Toyotu Corolla E80, vyráběnou někdy v druhé polovině osmdesátých let. Na první pohled naprosto nudný, generický a celkově nezáživný liftback, který u většiny lidí upadl v zapomnění už tehdy, natož aby si na něj někdo vzpomněl dnes.

Mám rád stará japonská auta, takže jsem inzerát rozklikl… a zůstal jsem trochu oněmělý.

U této Toyoty se totiž těsně nad hranou zadního nárazníku „lepí“ dvojice jednoduchých obdélníkových koncových světel. Na ně po stranách navazují lehce zakřivené směrovky a uprostřed se nachází odrazová lišta s mlhovkami a nápisem „Corolla“.

A prostor pro registrační značku? Vmáčknutý úplně nahoře, těsně pod spoilerem…

Vypadá to divně? Ano. Chtěl bych si to koupit jen kvůli tomuhle? Rozhodně!

Do tohoto „klubu automobilů se značkou nad úrovní zadních světel“ se dá zařadit ještě jeden vůz – Citroën SM.

Ano, ten má ještě zajímavější řešení v přední části, ale dovolte mi poukázat na jeden detail týkající se právě zadní registrační značky. Když si vyhledáte fotky zádě, můžete si všimnout, že existovalo dvojí řešení prostoru pro tuto nutnou formalitu.

U Citroënu si při vývoji tohoto avantgardního vozu dali opravdu záležet, takže exportní verze byly upraveny tak, aby splňovaly lokální normy a zároveň zůstaly elegantní. Evropské provedení s klasickou podlouhlou registrační značkou má na zadním víku chromovanou lichoběžníkovou lištu, ve které se ukrývá osvětlení. U exportních verzí, především pro USA a Kanadu, tato lišta chybí, čímž vznikl větší prostor pro tamní „čtvercový“ formát značky. O osvětlení se pak starají dva výstupky po stranách.

Úhledně za sklem

(Citroën SM)

No a teď k tomu hlavnímu – jedna z ikonických věcí, díky kterým je Citroën SM tak známý, a proč ho i já osobně vlastně zbožňuji: prostor pro registrační značku za sklem mezi předními světlomety. Divné, poutavé, ojedinělé…

Robert Opron, jakožto designér tohoto vozu, prosazoval filozofii absolutní čistoty a aerodynamiky. A registrační značka? Ta je přesně tím prvkem, který do toho všem výrobcům pravidelně hází vidle. Přišel proto s tímto netradičním řešením – RZ se schovala za sklo mezi přední světlomety, čímž s nimi vytvořila jednu širokou a čistou linii.

Tohle řešení ale mělo i jednu docela podstatnou nevýhodu. Sklo se zevnitř často mlžilo a obecně byla problémem čitelnost, kterou zhoršovaly odlesky, případně naopak nánosy špíny zvenku. V USA tak Citroën s tímto prvkem balancoval natolik na hraně, až ho tam nakonec zakázali. Registrační značka se tak musela přesunout ven – před nebo přímo pod přední nárazník. Za sklem mezi světlomety pak zůstal prázdný prostor…

A pak že země neomezených možností…

Emoce a asymetrie

(Alfa Romeo, Lancer EVO, Bugatti, BMW M1,…)

Víte, co mají společného vozy vyjmenované v závorce výše?

Odpověď je jednoduchá: všechny dokážou ve velké míře vyvolávat emoce – od fascinace technikou, přes radost z jízdy, až po občasné rozhořčení při pohledu na fakturu za servis. A pak je tu ještě jeden společný prvek – registrační značka umístěná mimo střed předního nárazníku, případně samotné masky. Obvykle dostává své místo vlevo pod předním světlometem.

Proč? Aby nenarušovala linie karoserie nebo ikonické tvary, ať už jde o trojúhelníkovou masku Alfy Romeo, mini ledvinky BMW M1 nebo typickou „podkovu“ Bugatti.

Osobně tomuto umístění docela fandím, stejně tak povětšinou i samotní majitelé těchto aut. Jenže občas do toho prý opět vstupuje legislativa… Je někdo překvapený?

Zvláštní zmínku si zaslouží Daihatsu Copen, které sice nepatří mezi dechberoucí sporťáky, ale o to víc zaujme netradičním řešením umístění značky. V tomto případě se totiž nachází na pravé straně, což vzhledem k japonskému původu dává smysl.

Jenže pozor – registrační značka je tu umístěna tak nějak na pomezí masky, nárazníku a přitom ani není pod světlometem.

Zajímavé je i to, že novější generace už nabízí velkorysý prostor pro umístění RZ uprostřed, nicméně plechová tabulka zůstala mimo střed. Holt proč měnit něco, co svým způsobem funguje? Tradice si zjevně občas žádá malé odchylky od „logiky“.

Praktičnost a asymetrie

(Land Rover Defender, Nissan Patrol, Toyota Land Cruiser, Mitsubishi Pajero, …)

Asi to tak automobilový „bůh“ chtěl, aby některé sportovní vozy měly registrační značku na přídi mimo střed, zatímco ty terénní ji často posílají mimo střed v zadní části. I když, pokud půjdeme do detailu, i u offroadů je běžné, že se RZ v předu stěhuje na bok – nebo v individuálních úpravách až na čelní hranu střechy.

U těchto vozů, které mají schopnost prodírat se nezpevněným terénem a špatně sjízdnými cestami, se ale registrační značka neposouvá mimo střed kvůli designu, nýbrž kvůli čisté praktičnosti. Nejčastějším důvodem, proč ji nelze umístit doprostřed víka kufru, je rezervní kolo. To se z praktických důvodů montuje právě do této pozice.

A protože rezervní kolo není zrovna subtilní prvek, často to končí i volbou čtvercového formátu. A to i přesto, že nejde nutně o americký vůz nebo japonský import. Ale upřímně – o to víc to celé působí správně „cool a offroadově“, ne?

Za speciální zmínku pak stojí Land Rover Discovery 5. Ten totiž dostal – jako odkaz na své předchůdce – umístění registrační značky také mimo střed, i když to už z praktického hlediska dávno nebylo nutné. Žádná zadní rezerva ani asymetrické víko kufru, které u starších generací tuto pozici vynucovalo.

V době uvedení šlo o poměrně kontroverzní řešení, které rozdělilo fanoušky tohoto britského výrobce na dva tábory. Dnes je z toho spíš charakteristický a snadno rozpoznatelný prvek modelu.

Nálepka

(Jaguar E-Type, supersporty, …)

Jak už jsem v předchozích odstavcích nakousl, umístit registrační značku tak, aby nepřekážela (například otvorům pro chlazení) a zároveň nenarušovala čisté linie vozu, je občas opravdu oříšek. Někdy jednoduše není ani prostor na boční straně přídě. A navíc – ne každý chce řešit dodatečné držáky, které vzhled stejně naruší.

Někteří majitelé to proto řeší „přetransformováním“ registrační značky do podoby samolepky. Tady už se ale dostáváme na hranici legality. Například ve Velké Británii bylo takové řešení ještě v první polovině 70. let legální, a právě proto lze dodnes vidět řadu Jaguarů E-Type, kde značka opticky splývá s karoserií.

Jenže ve většině případů jde o neoficiální řešení. Skoro u všech zemí, včetně České republiky, je registrační značka přesně definovaná – materiálem, rozměry i provedením (například lisovanými znaky). To, co občas vídáme na veteránských akcích nebo srazech supersportů, se tak pohybuje v šedé zóně. A v případě silniční kontroly už záleží spíš na přístupu konkrétního úředníka, zda se tím bude zabývat, nebo to nechá být.

Kdo by se chtěl ale zlobit, když vidí E-Type? :-)

Dvě značky pro jednu záď

(Citroën DS Break)

A na závěr zpátky do Francie – k Citroënu!

Citroën DS je dnes značně ceněná ikona motorismu, především toho francouzského. Když ale vůz vstupoval do výroby, jeho cílem nebyl luxus ani exkluzivita v dnešním slova smyslu, přestože na svou dobu přinášel výrazně revoluční technická i designová řešení. V jádru šlo o relativně dostupný vůz, zejména v jednodušších verzích ID, DS(uper) a především v praktickém provedení DS Break.

DS Break byla v mnoha případech čistě užitková varianta, která sloužila i třeba jako sanitní vůz. A tehdejší doba obecně auta využívala naplno – nebylo nic výjimečného, když kombík převážel rozměrný náklad trčící ven z vozu.

Jenže už tenkrát platila legislativa, která vyžadovala čitelnost registrační značky – a to i v situaci, kdy bylo otevřené zadní víko. U DS Break, kde bylo zadní víko dělené a výklopné do dvou částí, se tak konstruktéři museli vypořádat s problémem viditelnosti RZ.

A právě tady přišel typicky nekonvenční přístup Citroënu. U některých verzí DS Break byla použita druhá registrační značka, umístěná kolmo (v úhlu 90°) k té standardní. Tato „druhá“ značka byla viditelná při vyklopené spodní části víka. Tomu bylo přizpůsobeno i osvětlení, které bylo elegantně integrováno v rozích v prostoru vedle značky značek.

Jednoduché, funkční a přitom nečekané řešení. Vive les vieilles Citroëns!

A tím je můj malý medailonek netradičních řešení umístění registračních značek u konce. Líbí se vám některé z nich? Nebo znáte ještě jiné zajímavé příklady? Klidně se podělte v komentářích. :-)