Hledání ztraceného minibusu

Můj názor na problematiku pohodlného rodinného cestování je v naší redakci poměrně dobře znám. Vím, že jsem v menšině, ale stále si trvám na svém, totiž že k pohodlné přepravě běžné čtyřčlenné rodiny bohatě stačí venkoncem obyčejné kombi. Odmítám, že je nutné s sebou vláčet na každou i kratší rodinnou výpravu půlku domácnosti. Jenže hned přispěchají zasloužilí otcové, aby mě vyvedli z omylu. Na víkend u Mácháče prý jen pár osušek nestačí, je potřeba kolo a odrážedlo a koloběžka a možná i šlapací autíčko, aby si pan syn měl s čím hrát. Stejně pak tráví celé dny někde zalezlý s tabletem v ruce, fakan jeden rozmazlenej…

Tak či tak, byl jsem nucen vzít na vědomí, že osobní provedení některého ze zavedených modelů dodávek není jen nějakým extrémem, ale zcela legitimní řešení rodinné mobility. Když už ale musíme dělat takové hlouposti, pojďme je alespoň dělat méně hloupě.

Potíž osobních dodávek je v tom, že jsou to dodávky. Já vím, že je tu spousta změn, hezčí materiály, lepší výbava, hračičky, cingrlátka a tak, ale ani to onen základní fakt nedokáže přebýt. Základem takového stroje je prostě užitkové vozidlo a jeho přirozenost se nakonec stejně vyklube na světlo světa. Osobní dodávky nikdy nebudou tak komfortní, tak tiché, tak dobře ovladatelné a tak dokonale přizpůsobené rodinným potřebám. Nemůže tu být chytrý systém sklápění sedadel do podlahy, protože ta je i pod tím tlustým kobercem zkrátka užitková, pevná a plochá, aby dobře unesla europaletu. 

Teď se ale zdá, že přichází změna. Očekával jsem, že osobní dodávky postupně vymizí, že se na ně zapomene a že budou už volbou jen těch pár extrémistů a novodobých nomádů. A jak už to tak bývá, když já ve světě automobilů něco předpovím, stane se přesný opak. Mercedes-Benz představil koncept EQT, vizi budoucího minivanu. A světe div se, tohle není jen nějaká dodávka přestavěná na osobák, tohle auto vypadá jako skutečně osobní auto. Velké osobní auto. 

Že je to nesmysl? Vůbec ne, EQT je možná koncept, zato nový Volkswagen Multivan, to je hotová věc. Po dlouhých dekádách, kdy byl Multivan jen vyšperkovanou verzí prachobyčejného Transporteru je tu novinka, která je již kompletně svébytným modelem. MPV se vrací na scénu a dost možná nás čekají i další soukromé autobusíky.

Myšlenka postavit osobní dodávku úplně od základu jinak ale není vůbec nová, čas od času se nějaký takový nápad objeví. Můj nejoblíbenější přišel v roce 1992.

V roce 1992 tomu bylo právě pět set let, co Kryštof Kolumbus doplul se svými loděmi ke břehům Ameriky. Giorgetto Giugiaro a jeho designové studio Italdesign měli takový nápad – co postavit vozidlo, které oslaví toto výročí památného dne a bude symbolizovat propojení Evropy a Ameriky?

Americké silnice a dálnice přímo vybízí ke stavbě něčeho, co by bylo možné bez okolků nazvat korábem silnic. A téma korábu se vlastně hodí i s ohledem na onoho mořeplavce, který svým objevem ukončil středověk. Giugiaro tedy postavil silniční koráb.

Vůz to byl svými rozměry skutečně úctyhodný. Na délku měl téměř šest metrů, šířka přesáhla dva metry a výška nakonec také. Uvnitř bylo místo pro sedm cestujících, na nějaké konvenční tři řady sedadel jako v obyčejném MPV však rychle zapomeňte. 

Tak především – Columbus měl dvě patra. Nebo spíše dvě paluby. Ta hodní, to byl takový kapitánský můstek. Zcela vpředu uprostřed seděl řidič, kapitán celého vozu. Díky vyvýšené centrální pozici měl královský výhled. Po obou stranách potom byla další dvě pohodlná kožená křesla. Vstup na horní palubu zajišťovala dvojice konvenčních dveří.

Dolní paluba byla o něco více vzadu a zde Columbus nabízel velkorysý prostor čtveřici cestujících. Vztup zajišťoval druhý pár dveří, tentokrát doplněný o jakési výklopné segmenty střechy. Těmi bylo zajištěno, že ani cestující na dolní palubě nebudou mít žádný problém s pohodlným nastupováním a vystupováním. Kabina tu byla variabilní, sedadla bylo možné otáčet o 180° a tím snadno přetvořit cestovní expres v mobilní kancelář či prostor pro konverzaci během jízdy. 

Pro všechny cestující byl k dispozici nejmodernější zábavní systém obsahující mimo jiné televizi či přehrávač VHS kazet (tenkrát to bylo moderní a cool, no fakt!). Přestože se jednalo pouze o studii, byla už zde sedadla koncipována jako vyjímatelná, Columbus se tak uměl proměnit i ve skutečnou dodávku.

A Italdesign šel ještě dál. Kromě skic, výkresů a makety v měřítku 1:1 vznikl i funkční prototyp. A když říkám funkční, myslím tím plně funkční. Vůz byl postaven na trubkovém rámu s panely karoserie z uhlíkových vláken. a pro pohon sloužil dvanáctiválcový motor BMW o výkonu 300 koní. Motor byl umístěn pod horní palubou napříč a přes automatickou převodovku poháněl všechna čtyři kola. Ta byla mimochodem nejen poháněna, ale i řízena. Italdesign použil pokročilé řízení drive-by-wire, tedy elektronické ovládání natočení zadní nápravy místo mechanického. 

Neověřené zprávky tvrdí, že se dvanáctiválcový Columbus dokázat rozjet na uctihodných 230 km/h. To už je pěkný kalup. Sériové výroby se však Columbus nedočkal. Ostatně ani sám Giorgetto Giugiaro s ní nepočítal, vůz byl spíše takovým snem na kolech, snem o rychlém cestování v luxusu a velkorysém prostoru. A přiznám se, že ten sen chytil i mě. Od doby, kdy jsem narazil na první informace o tomto dnes už málem zapomenutém klenotu, se můj vztah k osobním dodávkám trochu změnil. Stále si myslím, že je to pitomost, ale kdyby snad některá z nich měla být jako Columbus, uměl bych i takovou pitomost mít velice rád.