Den ruské techniky 2019: Vytoužená setkání

Každý z našich redaktorů má svoji úchylku. Ať už jde o  italské vozy, luxusní kupé, či  skandinávskou techniku, není oblasti, do které by se Autíčkář bál vypravit. Když se v redakčním mailu objevila pozvánka na letošní Den ruské techniky, nebylo třeba dlouho přemýšlet, kdo vyrazí. V rádiu jsem zapl svůj oblíbený playlist, na zadní nárazník nalepil dárek od Kubajze (nálepku “My other car is UAZ”) a vyrazil vstříc firmě AMC. Osobně mám ruský automobilismus velice rád. Fascinují mě začátky, ve kterých se během jednoho desetiletí stala ze snu o osobní dopravě masově rozšířená technika, mám rád podivnosti vytvořené pro potřeby rudé armády a vždy se těším na projížďku soudobou produkcí. Není divu, že většina vystavených vozů pro mě byli staří známí. Tedy se dvěma výjimkami. Tou první byl UAZ Hunter. Vlastně bazarový snílek na téma starší verze 469 otevřel stavidla mého doposud skrývaného nadšení z východní techniky. Znám jeho historii, jezdil jsem původní vojenskou verzí, dokonce jsem na vlastní bříška prstů prolezl jeden historický kousek s kolovými redukcemi, určený výhradně pro nejtěžší terén. Jenže až doposud jsem žádný ze současně vyráběných Hunterů neřídil. Snad nikoho nepřekvapí, že první, kdo s nablýskaným předváděcím kusem vyrazil z brány, jsem byl já.

Svíraje tenký volant jsem vyrazil po uzounkých vesnických silničkách vstříc testovacímu okruhu. Ačkoliv je použitá technika v zásadě velice podobná Buchance, dojem z řízení je zcela jiný. Zatímco v trambusové dodávce jsou před vámi jen vaše vlastní špičky bot, zde se nachází tradiční kapota, což hned přidá na jistotě a pocitu elementárního bezpečí. Pozice mezi nápravami jednak usnadňuje manévrování řidičům zvyklým na klasický koncept a především pak výrazně přidává na komfortu jak utlumeným zvukovým projevem motoru odděleného od posádky, tak mnohem menším ‚propadem‘ posádky při přejíždění příčných nerovností. V porovnání s historickými kousky verze 469, které znám ze srazů vojenské techniky, došlo u Hunteru k celé řadě podstatných vylepšení. Hlavní výhodou je fakt, že řídím zcela nový, resp. nově vyrobený kus. Čtyřicetiletí veteráni, kteří za svůj život museli snášet hrubé zacházení náctiletých domobranců, mívají značné vůle v každém spoji, těžkou spojku a řízení s přesností námořního kormidla.

Tedy ne, že by Hunter zatáčel nějak extra přesně, ale v 90% případů se pohyb volantem obejde bez korekcí. Velkým rozdílem jsou i brzdy, které zastavují rámový offroad vyloženě ochotně a svým odporem dávají řidiči jasně najevo, že se chystají zabrat. Možná se vám to bude zdát jako samozřejmost, ale já prostě nikdy předtím novým UAZem nejel a popravdě mám dojem, že většina lidí si je pamatuje a dodnes vnímá jako odolné, ale tak trochu křápy (protože přesně to jsou – pozn. Hamster). Jsem si jistý, že krátká projížďka nezničeným kusem by spoustu předsudků opravila. Navíc pod kapotou se za ty roky ve výrobě odehrála řada vylepšení. Motor převrtaný na objem 2.7 l je stejný jako v Buchance, či Patriotu. V testovaném kuse je naladěný na 99 kW a ve spojení s krátkou převodovkou uděluje archaicky působícímu vozu nečekanou dynamiku. Tedy opět mějte na paměti, že vůz porovnávám se starší verzí. Reálné sportovní výkony očekávejte tak na úrovni první Fabie s ikonickou Hromadou Technických Problémů pod kapotou. Jenže výrazně lepší odhlučnění, živý motor, fungující elektronika, ale i nová převodovka (v některých verzích) a celokovová kabina dělají z Hunteru velmi povedený restomod. Rozhodně to není moderní auto a v našem prostředí, obzvlášť s cenovkou kolem půl milionu, jen stěží najde racionálně obhájené uplatnění. Ovšem pokud hledáte neobvyklý vůz na výpady do méně civilizovaných končin, nebo prostě něco ‚retro‘ do Pražských ulic, co upoutá pozornost (přeci jen klasický Range má kde-kdo), pak je moderní inkarnace Hunteru naprosto perfektní.

Další na řadě byla projížďka s Ladou Vesta SW. Ta mě natolik příjemně překvapila, že jsem o ní napsal dokonce samostatný článek. A ačkoliv se u některých čtenářů nesetkal s vřelým přijetím, myslím, že pokud nasazené tempo Rusové udrží, brzy doženou náskok evropských výrobců (doženou a předeženou, tradiční plán, jednou se to určitě povede.. .pozn. Hamster).

Krátká projížďka s bílým Patriotem mě opět utvrdila v přesvědčení, že jde o povedené a neobvyklé SUV, které je však postavené do tak tvrdých podmínek, že na našich (relativně) zpevněných cestách nedokáže předvést své přednosti a naopak v plné síle předvádí své nedostatky. Tedy především jeden nedostatek a to velmi krátkou převodovku, která kvůli těžké ‚poctivé‘ konstrukci, aerodynamice vržené cihly a velkému motoru stavěnému na krouticí moment v nízkých otáčkách nepředvádí rychlosti nad 90 km/h s rozumnou spotřebou či cestovním komfortem. Prý se časem představí verze se samočinnou převodovkou, která by měla tento problém eliminovat.

Zatímco ostatní hosté uzobávali velkorysý catering a poslouchali vystoupení komika, já si prolézal přistavené KamAZy. O Východních náklaďácích jste si mohli přečíst už loni a letos byla výstava dovážených modelů poněkud skromnější. Přesto se vysoké bílé stroje nad osobními Ladami i UAZy vyjímaly. Do naší země proudí stále více kusů a čeští zákazníci, s nedůvěrou našemu trhu vlastní, teprve pomalu doceňují nákladní vozy, které převzaly pomyslné žezlo domácích Liazek. Navíc s cenami pohybujícími se na úrovni dobře vybaveného Superbu mají ruské stroje argumenty v nákladní dopravě nejdůležitější: Nízké celkové náklady na provoz, bájnou spolehlivost (ano, bájnou ruskou spolehlivost – pozn. Hamster) a jednoduchost obsluhy i servisu. Přítomnost motorů Cummins, motorového managementu od Bosch a převodovek ZF zní lákavě a modernizované kabiny od Daimleru prozrazují příslušnost k východní značce pouze logem. Tentokráte mě ani ti nejzarputilejší blogeři nepřesvědčí, že tohle není dobrá nabídka a stoupající prodeje ale i fakt, že je začínám potkávat v běžném provozu, slibují KamAZu budoucnost na českém, potažmo evropském trhu. Jen je věčná škoda, že jsem se nemohl vyškrábat za volant a přistavené kusy pořádně prohnat a ozkoušet na vlastní kůži. No co, aspoň je oč usilovat.

Zatímco jsem se rozplýval nad terénním Sobolem v osobní úpravě, bylo mi decentně naznačeno, že celá akce končí. Mí novinářští kolegové se rozprchli a já se nechal stylovou shuttle-Buchankou odvézt zpět ke svému stříbrnému Roënu. Škoda, pohled na známé tvary ve mně probudil duši malého kluka obklopeného oblíbenými hračkami. Optimistické prodejní výhledy mi však dávají naději, že je aspoň jednou za čas uvidím i na našich silnicích. Kdo se má na všechny ty stříbrné oktávky a zbastlené Miaty pořád dívat, že?