Renault Megane Grandtour TCe140: Ta správná verze

S Renaultem Megane čtvrté generace se na stránkách Autíčkáře nesetkáváte poprvé (a ani podruhé nebo potřetí) – není divu, prodává se totiž s několika dílčími facelifty už od roku 2015. Poslední dobou jsme tu měli hlavně verzi e-tech s plug-in hybridem, která je sice fajn nabitá, ale jakmile se baterii nedostává šťávy, zůstane řidiči kvůli netradiční multimodální převodovce slabá atmosféra s čtyřkvaltem, co dost žere a kdovíjak nejede. Takže – pokud jste si stejně jako já stále nezvykli na to, že kromě telefonu je potřeba dávat do zásuvky i auto, není to úplně ideální volba. 

V minulosti jsem vyzkoušel i sportovněji laděnou GT line. Ta mi udělala radost veselými doplňky, ale zase mě trochu mrzelo, že si v tomto rodinném kombíku musím řadit sám. A ačkoli alcantrové sportovní sedačky vypadaly skvěle, pro rodinné cestování se také příliš nehodily, protože otáčet se z nich dozadu k dětem bylo pro spolujezdce kvůli výraznému tvarování dost složité. 

Dneska tu mám ale úplný ideál. Spalovací motor bez elektrifikace, komfortně laděný výbavový stupeň a automat. Zkrátka vůz, který jako bych si nakonfiguroval já sám (dobře, možná bych šel do menších kol a vyšších pneu, ale to už je detail). Pod označením TCe 140 EDC se skrývá 1,3litrová přeplňovaná čtyřválcová jednotka spřažená se sedmistupňovou dvouspojkovou převodovkou. 

Vzhledem k pokročilému modelovému věku mě docela mile překvapilo, jak pomalu Megane stárne. V modré metalíze se stříbrnými doplňky vypadá i po bezmála desetileté kariéře pořád dost svěže a moderně. Já vím, že v kategorii středních rodinných kombíků se na design moc nehraje, ale tohle auto považuji za vážně povedené. Zdá se mi jako společný rys všech francouzských značek, že čas od času trefí s nějakým modelem designový hřebíček na hlavičku a ten pak stárne s překvapivou grácií, kterou bychom možná při představení vozu ani nečekali. Abychom byli féroví, občas to dopadne naopak a vzhledově šokující vozy zastarají a znelíbí se publiku překvapivě rychle. Ale Megane je rozhodně ten první případ). 

Dokonce i v interiéru se povedlo časem zdařile inovovat. Na výšku posazená obrazovka systému R-Link se léty dost zvětšila, naštěstí do sebe ale nepohlitla řadu knoflíků a otáčivé ovládání klimatizace. Ergonomie Renaultu je vesměs příjemná, jen si vždycky pár dní zvykám na typické ovládání rádia speciální tlustou páčkou pod volantem. Líbí se mi mechanická řadící páka, která narozdíl od různých menších ovladačů nevyžaduje optickou kontrolu, zda se povedlo zařadit, nebo si toho dotčený knoflík nevšiml (když píšu tento test, jezdím autem od Stellantisu s “kolébkovou řadičkou” a tak si znovu uvědomuji, jak je tato zdánilvá drobnost důležitá). A ačkoli tu fungují vcelku obstojně, potěší i možnost povypínat tlačítky (pod displejem nebo vlevo od volantu) všechny dostupné asistenty a start/stop. Otravné hlídání rychlosti Megane ještě naštěstí nedostal.

Kvituji také praktickolu funkci “multi-sense”, ve které si stiskem kytičky lze navolit vlastní režim. Tam si mohu dle  libosti nastavit, jak silný chci posilovač řízení, nakolik citlivý bude plynový pedál, jak moc, barevně (a zda vůbec) bude zářit ambientní podsvícení, nebo jaké asistenty chci za jízdy používat. Po nastartování tak stačí jednou zmáčkout jeden knoflík a všechno je přesně dle libosti majitele. Ačkoli určitou míru personalizace auta nabízí skoro všichni výrobci, většina má jednotlivé položky utopené dost hluboko v různých menu a často je nutné je po nastartování přenastavovat znovu a znovu, takže rozjetí s autem připomíná předletovou kontrolu v letadle. Tady stačí jednou kliknout a je hotovo. 

Trochu méně veselé to je, když dojde na téma prostoru v kabině. V rámci třídy patří Megane mezi menší vozy. Vpředu nemám výhrad, ale na zadních sedadlech je ale místa spíše méně – a to jak v podélném, tak příčném směru. Dvojice dospělých se sem ještě poskládá, ale plně obsazená lavice je velmi stísněné místo. Skutečnost, že prostřední sedačka je spíše nouzovějšího charakteru, dokládá i fakt, že je její sedák z už tak spíše podprůměrné délky ještě o kus zkrácen. Navíc tu ještě překáží vyústění výdechů klimatizace. V případě přepravy dětí v sedačce po směru jízdy na krajních místech se pak připravte na to, že budete mít okopaná opěradla. Záda jsou naštěstí ušitá z robustní a snadno omyvatelné koženky, takže vám to zas tak vadit nebude.

Zavazadlový prostor si naopak zaslouží pochvalu – je dostatečně velký a líbí se mi i jeho pravidelný tvar, úložné schránky v podlaze a praktická kotvící oka. Vlastně si říkám, že by Meganu moc prospělo, kdyby šlo posunout zadní lavici o nějakých deset čísel vzad – kufr by zůstal i tak dostatečný, ale vzadu by se cestovalo o dost lépe.

Motor TCe o objemu 1333 kubických centimetrů není žádná žhavá novinka, ale to vůbec nevadí. Objemem lavíruje na horní hraně downsizovaných malorážek, což je poznat hlavně na projevu, který je překvapivě dospělý a pružný. V minulosti jsem tomuhle agregátu (v silnější verzi TCe 160) vyčítal celkem znatelnou turbodíru a vyšší spotřebu, to se ale s faceliftem a klidnějším naladěním povedlo obojí celkem uspokojivě vyřešit. Jasně, 140 koní sice v dnešní době rychlostní rekordy nepokoří, ale na důstojné cestování to bohatě stačí. Motor je pružný, příjemně se sbírá i z nižších otáček a s dvouspojkovým automatem se ho povedlo sladit také vcelku příjemně. Snad jen při předjíždění na dálnici by nemusela převodovka podřazovat tak moc, ale to je jen drobná výtka. Navíc jsem k testu dostal auto sotva zajeté – něco pod dva tisíce kilometrů – takže se dá předpokládat, že se celý drivetrain ještě časem trochu zklidní a lépe sehraje. 

  I přes nízký nájezd jsem za svůj běžný testovací týden dosáhl průměrné spotřeby 6,9 litrů na sto kilometrů, dálnice, město i okresky byly tentokrát zastoupeny zhruba stejným dílem. To mi vlastně vůbec nepřijde špatné, vzhledem k tomu, že je vůz prost jakékoli hybridizace.

Ačkoli se Megane vyrábí a historicky vyráběl i v různých ostřejších verzích, tahle verze s automatem je jízdně naladěná spíše do pohodlna a patří mezi konkurencí k měkčím variantám – Golf i Focus vámi budou natřásat o dost víc. To ale neznamená, že by byl Renault nějak nepříjemně rozbředlý nebo nečitelný. Ve volantu toho sice moc cítit není (v rámci třídy to není u nikoho), ale na silnici drží moc hezky a na záplatovaných silnicích působí jistě a klidně. Jde se s ním svézt i lehce radostnějším tempem a nemáte z toho pocit, že by se auto trápilo. Zároveň k tomu ale ani nijak nevybízí. Na rodinný kombík je to ale myslím ideální nastavení. 

Verdikt

Ve světle rostoucích cen, složitých pohonných systémů a ergonomických hokusů-pokusů působí Megane na benzín jako příjemná vzpomínka na časy nedávno minulé. Není ale zastaralý, průběžné modernizace drží vůz stále svěží. Základní cena je sice zdánlivě vysoká, je to ale proto, že jsou k mání jen dva výbavové stupně, přičemž i obyčejnější Equilibre nabídne prakticky všechno, za testovanou nejvyšší výbavu Techno se připlácí jen lehce přes šedesát tisíc. Nyní navíc běží slevové akce a protiúčtová zvýhodnění, při kterých nakonec testovaná výbava Techno vyjde jen na 567 tisic. Možná jste podobně jako já už trochu pozapomněli, že kromě moderního elektrického SUV E-Tech je v nabídce Renaultu i klasický kombíkový Megane Grandtour. Pokud ale sháníte pěkně vybavené rodinné auto s automatem, byla by škoda ho přehlédnout. Není to totiž vůbec špatné auto. A vzhledem k probíhajícím slevám jde pořídím za ceny okupující teritorium úplných lowcostů.

Technické údaje

Motor: zážehový přeplňovaný čtyřválec 1 333 cm³
Výkon: 140 koní
Točivý moment: 240 Nm 
Převodovka: šestistupňová manuální
Maximální rychlost: 205 km/h
Zrychlení 0–100 km/h: 9,0 s 
Pohotovostní hmotnost: 1356 kg 
Průměrná spotřeba (udávaná): 6,0 l / 100 km
Průměrná spotřeba (v testu): 6,9 l / 100 km (není zcela vypovídající, vůz nebyl plně zajetý)
Základní cena karosářské varianty Grandtour (Equilibre 140TCe 7DCT): 585 000 Kč  (v akci na protiúčet 505 000 Kč)
Cena testované výbavy a motorizace (Techno 140 TCe 7DCT): 647 000 Kč, v akci na protiúčet 567 000 Kč

Kompletní ceník zde