Citroen Saxo VTS 16V - Lék pro moderního řidiče

Můj vztah s Citroenem Saxo VTS se datuje do hluboké minulosti. Když jsem se kdysi dávno při zhýralém studiu vysoké školy rozhodoval, za kterou pojízdnou rakev směním své těžce vydřené napodobeniny výplat, bylo Saxo VTS společně s Pumou nejvýše. Jeden kamarád, toho času pracující jako výkupčí v autobazaru se třemi písmenky, mě totiž pravidelně masíroval výpravným pojednáním, kterak se nějaký nebožák rozhodl prodat své VTS a z dynamických schopností auta jihly duše celé ekipě uhrovitých jinochů, která se tehdy o výkup vozidel starala – takže než šel malý Citroen na plac, nezbyl v něm žádný benzín. Přiznám se, že do dob superlativní historky jsem o Saxofon jevil pramalý zájem. 118 koní se nejevilo jako hodnota hodná byť jen minimálního zájmu nevycválaného fracka toužícího po krvi a akci. Jenže nadšeně opakovaná zkušenost člověka, který přišel do styku s pro mne tehdy nedosažitelnými modlami autoprůmyslu, zdála se býti dostatečným stimulantem. A skutečně, svezení v Saxu VTS, po internetu vyžebraného od jednoho regionálního nadšence ze Saxoclubu, přesně odpovídalo popisu – bylo intenzivní, lehkonohé a až nečekaně rychlé. Jenže v roce 2007 stála Saxa VTS pořád ještě ranec a konkurs na osobní vehikl nakonec vyhrál Escort RS2000 za mnohem příznivější cenu. Od té doby jsem v žádném VTS nejel. Osud mě znovu zavál za volant malé nadupané krabičky až nyní. O devět let vyježděnějšího a desítky automobilů (slovutnějších výkonů i koncepcí) zkušenějšího…  Možná jsem na začátku pochyboval, ale rovnou můžu říci, že návrat za volant nasupeného Saxofonu byl doslova spektakulární.

Jako tradičně bych začal trochu zvolna a podíval se na Saxo VTS z pohledu běžného smrtelníka. Možná to může být i smrtelník, který se zajímá o auta, ale mezi jeho priority nepatří souboj na život a na smrt s lípami podél cest..  No, v případě Saxa by asi stačila k dilematu ‚žít, či nežít‘ i dvouletá líska… ehm. Takže jaký je dojem onoho smrtelníka? Stačila by dvě slova. Francouzská mr…no, jak se to říká slušně…  hrozný klunkr? Saxo je objektivně prostě krám. Jeho nesportovní verze patří do kategorie aut, která se kupují přítelkyním nebo manželkám, které nemáte rádi. „Maruš, tak mám pro tebe to hopsadlo do města – bude se ti to moc líbit, nic to nežere a fakt se s tím skvěle parkuje.” Jojo, chudák Maruš netuší, že uvnitř to je návrat do reálného socialismu a celý interiér by mohl figurovat jako hlavní záporák ve filmu Válka plastů.  A pak je tady ten drobný problém, že všechno hmotnější než čmelák znamená potenciální průšvih. Veskrze francouzský charakter malého Citroenu naplno vyniknul při přesednutí ze stejně staré Hondy Prelude. Zatímco v Hondě po dvaceti letech vše kypí fortelností a precizností, Citroen je, no, jak to jen…  Tak třeba chod posuvníků topení naznačuje, že se něco v systému táhel a klapek pokazí a vám bude už navěky foukat do očí horký vzduch. Ventilátor vydává při svém chodu úsměvný zvuk. Při zabouchnutí kufru třetí brzdové světlo laškovně nakloní svou horizontální osu, neboť plastová hmoždinka, jež ho drží v pátých dveřích, tvarově ne zcela odpovídá montážnímu otvoru. Sedadla vržou… Nejvíc mě rozesmívala ručička palivoměru, která dokáže detekovat obsah pohonných hmot v rozsahu ¼ – ¾ jen podle toho, jakou zatáčkou jste zrovna projeli. A to se ještě sluší zmínit, že Přeluda měla oproti Saxofonu dvojnásobný nájezd. Navíc celý interiér působí tak lacině, jak jen to jde. Výbava je na vrcholný model – byť městského autíčka – také směšně chabá. Máme tu elektrická zrcátka a okénka, ale klimatizace? Palubní počítač? Haha.  Není tady ani možnost zapnout vnitřní cirkulaci vzduchu. A za toto někdo v roce 1996 utratil 450 000 Korun – tedy nominální ekvivalent ceny současné Fiesty ST. Reálně však kvůli třetinové průměrné mzdě Saxo VTS 16V stálo zhruba to, co dneska BMW M135i. Pořád máte dojem, že jsou nová auta drahá?

Ale už dost kritiky, tu si Saxána, Saxofon anebo Xao (jak vtipně překomolila jméno modrého autíčka manželka) totiž vůbec nezaslouží. Saxo VTS 16V patří mezi auta, která dokonale plní svůj účel – a tím účelem rozhodně není rozplývání se nad mírou luxusu. Jakmile otočíte klíčkem, na vtipné kalkulačce před řadicí pákou zadáte PIN a nastartujete, přenese vás ta laciná herka rovnou do řidičského ráje hot hatchů ze staré školy. Tady se nezažívá zdrcující a poněkud chladná efektivita současných nadhatchbacků, nýbrž upřímná a jednoduchá přímočarost celého auta. Ta má však za následek, že moderní vozidla vám začnou již po pár kilometrech za volantem Saxofonu připadat nemocná a moderní řidiči také. VTS je jako malé štěně, plné života, plné energie a doslova přeplněné rozpustilostí a entuziasmem. Vůbec se nebere vážně a to samé očekává od svého pána. Takže s plechovým zvukem zabouchněme lehounké dveře a huráá na okresky.

Výše popsaná skromná výbava má za následek, že ve velkém TP se v kolonce „provozní hmotnost” nalézá číslo 925 kg. A to se odráží na všem. 118 koní není moc, ale ve VTS si to neřeknete ani jednou. Spíš si řeknete, že si ve Francii spletli jednotky a strojovna patřící do legendární rodiny TU má ve skutečnosti 118 kilowattů. Lehce nadčtvercový motor se projevuje jako spontánní a hyperaktivní Jack Russel už za studena, ale to pravé tóčo nastane, až když se ručička teploty oleje (ano, vážně tam je a není to žádný fejk!) odpoutá ode dna ciferníku a vyženete otáčky nahoru. Výlet nad 5 000 ot./min. (kde vrcholí i krouťák) je…  bombastický..  Šestnáct ventilů chytne šponu a splaší se k nezastavitelnému úprku vstříc omezovači. Vlastně jsem poprvé nevěděl, jestli se smát nebo si sbírat bradu. A nevěděl jsem to ani podruhé, ani potřetí… A už vůbec to nevěděli řidiči v jiných autech, kteří se Saxu připletli do cesty. VTS 16V je prostě RYCHLÉ! Kecy o tom, jak slabší auto dokáže překvapit silnější a sportovnější soupeře, patří k motoristickým klišé. Jenže Saxofon si na první tři rychlosti nezadá s většinou běžné produkce do řekněme 180 koní. A to se k jeho roztomilé karoserii, byť zdrsněné nástavci prahů a blatníků, vůbec nehodí. Muhehe… s tím autem se tak krásně kazí nálada jiným lidem… Vím, je to dětinské, ale tak návykové! Dobrý den paní Alfo, nashledanou paní Alfo. Zavřete tu pusu, prosím. Ano pane Passate, opravdu budete muset do pravého pruhu… Děkuji. :-) 

Ale pouhý naštvaný motor dobrý hot hatch neudělá. Teď už vážně jedem na ty okresky. Pud sebezáchovy nechte doma. Není moc kompatibilní s tenkými sloupky a myšlenkami na celkovou hybnost auta, které zrovna na vytočenou trojku líže otáčkoměrovou sedmičku a rychloměrovou… devadesátku… ehm… samozřejmě :-) Už první zatáčka mě dostala. Originální 14” Speedline mají obuty Dunlopy Fastresponse v rozměru 185/55 R14, což není zrovna kus pryže, který by sliboval nevyčerpatené zásoby gripu. Jenže na pokyn malým volantem reaguje Saxofon samozřejmým zatočením, jako by pro jeho krátkou příď neplatila setrvačnost. Měl jsi pravdu, Coline! Ani jednoduché zavěšení není překážkou – sic je podvozek oproti obyčejným Saxům dosti upraven. Takže znovu a rychleji. Napotřetí už svůj oblíbený úsek projíždím s lehce pískajícími penumatikami, přičemž se Saxo rozverně zmítá kolem ideální stopy. Hlavně to je ale všechno až neuvěřitelně přirozené, jednoduché a zábavné. To zkrátka zaboříte pravou nohu do koberečku, bažíte se toho sytě znějícího motůrku, který si s lehoučkou karoserií jen tak pohazuje, před zatáčkou si odbrzdíte s (na svou dobu) docela solidně fungujícími brzdami a pak už stačí jen volantem zvolit směr. Pravda, řízení je sice kolem středu trochu laxní, a kdyby bylo o trochu přesnější, asi bych se nezlobil. Jenže od předních kol skrze něj vede nejspíš terabytový optický kabel a máte kontinuální přehled nejen o samozřejmých věcech jako množství gripu a stavu kol, ale s trochou snahy snad poznáte i druh barvy, kterou cestař namaloval krajnici.

na pokyn malým volantem reaguje Saxofon samozřejmým zatočením, jakoby pro jeho krátkou příď snad neplatila setrvačnost.

Ale to už si karoserie hledá svůj dočasný úhel náklonu. Chvilku jí trvá, než se v silentblocích uhnízdí, ale vše opět vynahrazuje krásnou čitelností a poddajností. Internet sice praví, že Saxo VTS drncá, já mám však dojem, že hrbolatou okresku umí (jednoduchému podvozku navzdory) vyžehlit s až rallyovým odhodláním. Zbývá minout apex, podřadit a opakovat znova. VTS skoro nezná nedotáčivost a lehkost z něj přímo prýští. I přes nesportovní obutí dokázalo v obloucích držet velmi sebevědomé rychlosti a trochu se děsím, čeho by bylo schopno, kdyby se do podběhů nastěhovalo něco lepivějšího. Tím nejlepším na VTS je ale ovladatelnost. Chcete neutralitu? Máte ji mít. Chcete stáčení na brzdách? Prosím! Chcete jezdit bokem? Ježišikriste, Saxo se umí tak krásně přetáčet! Whuaaaaaaaaaaaaaaa! To auto nezná slovo nuda! Je tak hodné, tak čitelné a taaaak zábavné. Jé hele, utažená zatáčka, tak to máme nájezd pod plynem, pak pravou nohu rychle pryč a…   muhehehe… To se pak oči samy přivírají nad gumovým řazením, které postrádá jakoukoliv mechanickou finesu. Na druhou stranu je převodovka stále dostatečně přesná, aby nekazila zábavu, jak to občas umí převodovky v 206 GTI nebo MG ZS. Asi jedinou výraznou slabinou Saxa na okresce jsou pedály – i kdybych se rozkrájel, tak jsem nenašel způsob, jak při brzdění zasáhnout zároveň i titěrný a utopený pedál plynu. Fakt škoda, reakce na plyn jsou totiž vpravdě devadesátkové. Docela slušným překvapením pak pro mne bylo cestovní použití pidi-citroenku. Žádný dálniční lamač rekordů to samozřejmě není, avšak byl jsem docela překvapen, že mezi 120 a 130 km/h je hluk stále ještě v přijatelné úrovni, a upřímně řečeno jsem s ohledem na krátký rozvor a rozverné šasi očekával také menší směrovou stabilitu ve vyšších rychlostech.

Hospodské moudro praví, že pokud francouzský autoprůmysl něco opravdu umí, jsou to hot hatche. Saxo VTS 16V je jasným důkazem, že to není jen mýtus. Bílý tesák kálí na laciný interiér, protože po jízdní stránce je Saxo úžasné a trefuje balanc mezi běžnou použitelností a okreskovou zábavou nejlépe, jak to jen jde. Takhle má jezdit pravý hot hatch! Saxo VTS bylo bez skřípání zubů použitelné a praktické pro každodenní život (nyní už je na to příliš staré), jeho provoz zvládne i chudý motorista, a pokud máte chuť, zažijete za jeho volantem přímo výbuchy řidičské radosti. Živelnost a jednoduchá ovladatelnost splašené krabičky od sirek vás zcela vyléčí z dospělosti, odtažitosti a místy až nesmyslné dynamiky současné špičky sportovních hot hatchů. Saxofon bylo prostě po dlouhé době auto, které mi zamávalo s úsudkem. Od Porsche nevšední a dokonalé jízdní zážitky očekáváte tak nějak samozřejmě. Ale od malé předokolkové piksly? Asi jsem starého zakrnělého frantíka i přes předchozí starou zkušenost trochu podcenil. Saxo samozřejmě dokonalé není a trpí nejednou neřestí. Snadno by se dalo zaházet hnojem kritiky. Jenže tohle auto je tak pozitivní, že tu gumovou převodovku anebo chatrnost konstrukce rádi přehlédnete. VTS dokazuje, že jednoduchost a dostupné řidičské zážitky mohou být více než velekopy koní a sofistikovaná řešení s limity podvozku ve vesmírných rychlostech. Stačí jen McPherson, vlečka, nízká hmotnost, lidový motor s jiskrou a poddajný podvozek. A je to super…

Technické údaje

Motor: atmosférický čtyřválec 1 587 cm3
Výkon: 118 koní při 6 600 ot./min
Točivý moment: 145 Nm v 5 200 ot./min
Převodovka: pětistupňová manuální
Maximální rychlost: 205 km/h
0-100 km/h: 8,7 s 
Spotřeba (průměr za 700 km): 7,6 l/100 km
Pohotovostní hmotnost: 925 kg 
Pneumatiky: 185/55 R14