Autíčkář na tripu: Za Rumunskýma transkama.

Tahle akce, i když byla punk, vlastně začala na moje poměry poměrně organizovaně. Ale zase ne moc. Můj kamarád Honza mě přizval na poněkud delší výlet na motorkách – na Transfagararasassraaara… do Rumunska. Dobře, poprvé a naposledy, pro účely „vysoce kvalitní“ novinařiny, si to tady napíšeme správně, tak jak je to na wikipedii: Transfăgărășan. Prodal to zkušeně, i když to nebylo moc potřeba. Byl tam minulý rok a líbilo se mu to natolik, že si to chce letos zopakovat. Moje do té doby nejdelší cesta byla Brno-Ostrava, což je asi 200 km. Avšak výlet, ke kterému jsem se upsal, vyžadoval urazit necelou tisícovku kilometrů, a to jenom tam. Jak těžké to může být?

Před odjezdem mě čekala ještě intenzivní příprava, sestávající z Honzových cestovatelských rad nad zlato: „Kup si pláštěnku a pytel pro vodáky jako zavadlo“. Stan nepotřebuju, Honza má a podělí se. Pytel pro vodáky bych doporučil všem, vydrží nepromokavej až do dálniční rychlosti a ještě dál, ale není to potřeba. Všiml jsem si, že je jím osazena skoro každá lowcost-cestovatelská motorka. Je třeba ujasnit si priority a brát jen to nejnutnější, jeho objem je pouze skromných 30 litrů. Crocsy zachytávám pod síťku na vrchol, jako třešničku na dortu. Ten reflexní váleček je pláštěnka na moto, taktéž na povrchu, abych ji měl v případě deště hned po ruce. Ano, občas přemýšlím nad tím, co dělám! (Ale není to zase tak moc často. Dyť se podívejte na ty crocsy! – pozn. F .)

DEN 1. 

Naše výprava čítá celkem 3 jezdce – mě se Suzuki SV, mého kamaráda Honzu s Yamahou Tenere a jeho kamaráda Milana s Yamahou Tracer. Kvůli nějakým logistickým problémům vyrážíme s Milanem z Kuřima pouze ve dvou a Honza se k nám přidá později. Okolo poledne se potkávám s člověkem, kterého jsem nikdy předtím neviděl a vyrážíme vstříc dobrodružství. První den nás čeká zhruba šest stovek kilometrů, převážně dálničních, ne moc zábavných. Cíl je dojet těsně za hranice Rumunska. Při odjezdu na nás sice padá pár kapek, ale vyrážíme směrem za sluníčkem a daří se nám dešti ujet. Cesta ubíhá bez problémů. Okolo Budapeště doprava trochu houstne, místy dokonce stojí. Využíváme výhodu motorky a proplouváme skrz kolonu. Zanedlouho sjíždíme ke smluvené benzínce, kde už na nás čeká třetí účastník výpravy, který dorazil chvíli před námi. Jeho zážitek se od toho našeho diametrálně liší. Od doby, kdy vyrazil na něj jenom prší, a to není všechno. Honza byl totiž zodpovědný, napadlo ho vzít s sebou lepicí sadu ve spreji, kdyby měl někdo defekt. Každý dobrý skutek je po zásluze potrestán – defekt měl sprej samotný, takže ve chvíli našeho příjezdu měl Honza vyskládaný horní kufr a ze všeho co v něm bylo (většina čistého oblečení, kartáček na zuby) obíral ulepené žmolky mrd bílé hmoty. Bylo by vážně hnusný se mu smát za to, že myslel na dobro nás všech, to kamarádi nedělají… ehm, o čem jsem to mluvil?

Cestovali jsme dál, slunce zapadalo a můj plán na romantickou večeři s opečením špekáčků u táboráku se pozvolna rozplýval. Nevadí, srovnal jsem se s plánem B. B jako bageta z benzínky je pořád lepší než nic a zítra bude líp. Tady na mě čekalo první poučení, v Rumunsku totiž nemají bagety na každé benzínce. (Neviděl jsem je snad na žádné, díra na trhu!) Moje večeře tudíž byla: 1x balení Bake rolls, 3x pivo. I přes příkoří jsem se takticky snažil získat informace a piva jsem vzal každé jiné – červenou, zelenou, modrou plechovku, abych hned první den zjistil, který je nejlepší. Všechny byly teplý a chutnaly stejně, něco mezi Argusem a Starobrnem. Kemp jsme rozbili někde v okolí Aradu, nevím úplně přesně, dojeli jsme za tmy a široko, daleko nebylo nic zajímavého. Noční ticho protínal jen občasný průjezd kamionu a asi milion kvákajících žab z přilehlého močálu.

DEN 2.

Dnes nás čeká už jen kousek po dálnici do městečka Sebes, kde zastavujeme k dotankovaní a na oběd. Vzhledem k tomu, jak dopadl předchozí den, nenechávám nic náhodě a dávám si steak. Poté se už konečně dostáváme k tomu, proč tady jsme. Najíždíme na Transalpinu – 150 km toho nejfajnovějšího asfaltu, klikatícího se nádhernou přírodou. Zábava začíná! Nechávám se tím naprosto pohltit a užívám si to a nejspíš nejen já. Kdybych věděl, že o tom budu psát článek, tak bych občas zastavil a pořídil nějakou fotku, z téhle cesty jich mám úplný minimum, asi budu muset nějakou ukrást z internetu. Snad to něco vypovídá o tom, jak skvěle jsem se bavil. Stoupáme až k nejvyššímu bodu cesty – Urdele (2145 m. n. m.), kde se dokonce nachází ještě zbytky sněhu. Zastavujeme na pár fotek a malou koulovačku. Původně jsme měli v plánu se otočit a zamířit zpátky, protože už teď si děláme zajížďku. Pak si všímáme jak vedlejší kopec, kam cesta pokračuje, právě zahalil mrak. No nic, když už jsme tady, jedeme se „projet v mracích“. Je to skvělý, teda až na tu část, kdy se táhnu za Volvem, jehož opatrnej jízdní styl naprosto respektuju, i přes parádní asfalt to ale není zrovna snadná cesta. Úzká, pletená jak vánočka, místy s kamením ve vozovce, ale v sérii vraceček musím i jedničku tahat přes spojku, moje motorka prostě fyzicky neumí jet takhle pomalu. Navzdory tempu si na vhodnou chvíli k předjetí musím počkat.

Vracíme se na původní kurz, k odbočce na Brezoi. Kvalita asfaltu o stupeň (dva) poklesla a kolísá, příroda zůstává úchvatná nadále.  Při výjezdu z jedné z bezpočtu zatáček si všímám dvou potulných psů (těch jsou všude v okolí tucty) stojících u silnice. Zrovna jak beru za plyn a narovnala se mi motorka, tak vidím, jak zvedli hlavu. Pozorně je sleduju, protože tuším, co přijde. Na tu nejposlednější chvíli se s odhodlaným štěkotem vrhají do silnice, přímo pod kola a mě čeká losí psí test. Tvrdá brzda, klička vlevo, klička vpravo a plnej, nebyl čas řešit kdo je kdo, daří se mi uniknout.

V Brezoi si v místním obchůdku nakupujeme základní suroviny potřebné k životu, což je samozřejmě pivo a taky konečně špekáček, na kterej jsem se tak těšil první den. Pár kilometrů za městem odbočujeme na vedlejší silnici, která se klikatí podél řeky. Zastavujeme na plácku, blízko řeky, podle mě ideální, Honza ale trvá na průzkumu okolí. Ve skutečnosti to znamená, že chce zamachrovat, protože jeho motorka umí offroudovat. Průzkum dosáhl asi dvaceti metrů, než zapadl, protože výška vzorku jeho offroad gumy je … vlastně není. Bylo by vážně hnusný se mu smát, to kamarádi nedělají, však to znáte. Pod pohrůžkou vykázání ze stanu mu jdu pomoct. Den ukončuju koupelí v řece a bavím se vzpomínkou na koulování, jen pár hodin zpátky.

DEN 3.

Je čas. Čas navštívit silnici, kterou Top Gear v roce 2010 označil za nejlepší na světě nebo tak nějak. Deset let mi trvalo, než jsem se sem vydal, tak snad lepší pozdě než vůbec. Víme, že zhruba uprostřed je tunel a ten by měl být ještě zavřený. Náš plán je přiblížení z jihu a pokračovat tak daleko jak jen to půjde, poté se otočit a stejný postup aplikovat i z druhé strany. Stoupáme klikatou silnicí, postupně se ochlazuje a někde jsou k vidění zbytky sněhu. U vrcholu dokonce hromada přes celou silnici, na motorkách se nám daří protáhnout okolo. Tunel je vážně zavřený, resp. to vypadá, že je otevřený pouze pro pěší.

K tunelu jsme dorazili společně s duem místních motorkářů, kteří nechávají projít pěší turisty a pak tlačí svoje motorky skrz úzká vrátka dovnitř. Nevěřícně sledujeme jejich počínání, když v tom se najednou obrací na nás a ptají se, jestli chceme pomoct? No, než jsem se nadál, už se za jejich asistence cpu dovnitř taky. V tunelu je (nečekaně) absolutní tma a voda z tajícího sněhu teče všude, po zemi, po stěnách, kape ze stropu, v podstatě se dá říct, že tam prší. Do toho se tam motají lidi, startujeme a pomalu se vydáváme kupředu do tmy. Na druhé straně je to jednodušší, vyjet se dá „pohodlně“ bez pomoci. Konečně to, kvůli čemu jsme tady!

Tohleto klasické panorama, co uvidíte na pohlednicích a fotkách v cestopisech, vypadá úchvatně, ale obávám se, že vás musím konfrontovat s realitou. Totiž, už není rok 2010 a v téhle konkrétní části na fotce je asfalt strašně hrubý, místy odfrézovaný – což bude v autě asi jenom hučet, ale na motorce mě to tahá za řídítka na všechny strany. Jelikož náš původní plán takhle příjemně nevyšel, tak máme najednou spoustu času. Děláme si pořádný nákup místních specialit – sušené maso, klobásky, zauzený sýr, od každého trochu. Tábor rozbíjíme poblíž vesničky Cartisoara, hned vedle ledově studené horské řeky, která teče přímo z výšin Transfagarasanu. Ve které kromě sebe chladíme i nově odhalené pivo, které je konečně i k pití. Pomyslnou korunku tomu, po osvěžující koupeli, nasazujeme koupí čerstvých ryb k večeři.

DEN 4.

Tak tady už nás čeká „jen cesta domů“. Vyrážíme pěkně pohodlně okolo deváté hodiny ranní na nekonečnou dálniční očistu. Ta se pro jistotu ještě komplikuje v Maďarsku, kde kromě vydatného deště (aspoň jsem otestoval pláštěnku!) potkáváme stojící Kolonu, vskutku s velkým K. Dálnice je uzavřená policií a doprava svedená na okresku. Po téměř hodině popojíždění a kličkování mezi auty konečně najíždíme zpátky na dálnici a uháníme domů. Okolo deváté hodiny večerní, po pouhých dvanácti hodinách a více než tisíci kilometrech v sedle, nás konečně vítá Brno.

Epilog a rada pro spotřebitele

Celkem to bylo 2 324 km. Spotřeby nás všech byly v podstatě stejné, okolo 5litrů na 100 km.

Interakce s rumunským provozem byla naprosto výborná (na rozdíl třeba od Itálie), určitě se tam ještě někdy rád podívám. Dovedu si ale představit, že nesedne každému.

Pokud plánujete podobný výlet, doporučil bych si na to vyhradit aspoň o den nebo dva víc.

Pro rok 2020 je pro mě nejlepčejší silnice určitě Transalpina, asfalt, prostředí, i provoz se mi zdál menší.

V autě se tam bude dost špatně předjíždět – doporučil bych si ty nejlepší místa (Transky) sjet brzo ráno/ pozdě večer, motorkou se to dá.

Dobrý pivo si dejte doma, to nejlepší místní je podle mě Neumarkt v litrové PET lahvi.